Deaf Forever: Červencová recenze metalové hudby

A Pregnant Light: Broken Play (Colloquial Sound)

Damian Master je opravdu jedním z nejlepších metalových skladatelů v Americe právě teď. Všechno, co vydá jako A Pregnant Light, je plné chytlavých melodií a naléhavosti, což americkému black metalu dodává opravdovou blízkost. Po čtyřech letech a mnoha skvělých EP v mezičase konečně vydal druhé album APL, Broken Play. A pokud jsi „broken player“ jako já, a těch je spousta, je tohle nezbytné. Broken řeže a trhá přes zlomené srdce a pochybnosti o sobě samém, jak to Master dělá, přecházejíce 80kové chytlavé melodie do nočních tremol a výkřiků. Je tu jeden klíčový rozdíl: v jádru je Master chlap, který miluje rychlou, hlasitou a naštvanou hudbu, jak by měl každý, kdo tvrdí, že má dobrý vkus. Nepovažuje tě za vážného, pokud neznáš Motorhead, a já taky ne. Broken má více thrashu a více punku, a skladby „Future Panther“ a titulní skladba tě přimějí se ptát, jestli nejde o Power Trip. Ale opravdu, on si jen bere část svého dědictví a vkládá ji do svého jedinečného zvuku. Master, Selfie Bůh Black Metalu, který se nebojí být model na svém vlastním obalu a jehož přítomnost na Twitteru balancuje mezi sebevědomím a arogancí (a říkám to s láskou), je jediný člověk, který by si mohl dovolit nazvat skladbu „I Am The Man of Your Dreams.“ Věř, je to tak něžné a trhající jako všechno ostatní, co udělal. „My Last Song“ je jako Boris „Farewell“, zvolení závěrečné skladby jako úvodní, další odvážný krok, který se zdá být snadný vzhledem k tomu, jak Master prostě produkuje hit za hitem. Broken je album, které zní stejně dobře, ať už ho vyřváváš z posledních mil svého pickupu nebo vyhlížíš z okna cihlového bytu, který mnohokrát viděl víc útrap, než kdy zažiješ. Je pronásledováno vzpomínkami, pronásledováno stále tmavnoucím světlem vykoupení a jeho jedinou možností tváří v tvář nekonečnému utrpení je rockovat.

Lanayah: Forever in May (Drongo Tapes)

Je příliš brzy začít být nostalgický po začátku 2010. Post-metalová skupina Lanyah z Santa Barbary má druhé album Forever in May, což je album, které bych tehdy hodně poslouchal, když jsem byl zmateným mladíkem, který nosil cargo camo šortky, a nádherný post-metal byl hudbou, která dávala nejvíc smysl. Nyní jsem zmateným mužem na začátku třicítky, který nosí 511 camo kalhoty, a když je tato hudba správně provedena, zasáhne jako nic jiného. Jsou tu hardcore části, které jsou zadlužené Envy, rány jako rozevřené rány řvoucí dokud nevykrvácí. „Wind Chimes“ je ten post-hardcore, který chci slyšet, chodí blízko k klasickému emu než se rozprostře do osvobozujícího hněvu. Někdy se rozpadnou do doom metalu, někdy se rozpadnou do syntezátorů, které pocházejí z univerzitních kolejí opitých Enem a black metalem druhé vlny. Skladba jako „Alone Year“, která je ovládaná pomalu simmering doomem s občasnými valícími bicími výbuchy, je jak široká tak naléhavě intimní. Myslel jsem si, že Planning for Burial je celá kapela a ne solový projekt, a May zní jako kdyby PFB skutečně byla více než jednou osobou. Není nikdy příliš pozdě cítit se opět mladší a ztracený.

Poslouchejte zde.

Wormed: Metaportal (Willowtip)

Oh, mluvíš o nájezdu na Area 51 a získávání mimozemské trávy/oříšků/pozadí? Wormed už to dělají dávno, přicházíš pozdě. Španělský death metalový kvartet vydal slam-meets-space klasiku Planisphærium v roce 2003, zasekl se v červí díře zbytek nultých let (kdo ví, co tam dělali), a vrátili se do tohoto desetiletí ještě divnější a těžší. Metaportal je jejich nejnovější EP, dorazil právě včas, aby ti přivodil fantazie o mimozemské osvobození, které nikdy nepřijde. Wormed vždy věděli, že slam death metal je nejlepší, když objímá divnost, a Metaportal je plný divokých, Cryptopsy-jako zvratů, divných ambientních elektronik a vokálů Phlegetona jako z kosmického odpadového kompaktoru. Opravdu, ať už má galaxie jakékoliv kanalizace, mutuje je pro lepší. „Remote Void“ je dokonalým setkáním mezi Gorguts a Malignancy: těžké kytarové škrábance, které tě srazí z nohou, pak tě zasáhnou mohutné slamy, aby tě vyřadily z arény existence. Nejlepší skladbou zde je „E-Xystem://CE“, která končí vykrucováním šumu před náhlým zmizením. Byli odvoláni zpět do vesmíru? Byli ticho? Kdo ví, ale zanechali další skvost před odletem. Doufám, že si přivezli dost White Claws na víkend.

Rebel Wizard: Hark! Hark! Hark! (Prosthetic)

Uprostřed měsíce, bez varování, Rebel Wizard vydal další hitovku s Hark! Hark! Hark!. Pokud jsi studoval Negativní evangelium Boba Nekrasova, víš, co očekávat. Pro ostatní a falešné z vás: toto je blackened heavy metal, NWOBHM sekací, ponořené do black metalového bzučení. Nikdo nedělá kvlt chytlavost tak jako on. „Hair, Wet Soil, Metallic Taste“ má název, který by měl být čteny v kadenci Nitro „Hot, Wet, Drippin’ With Sweat“, a glam není, zabalené v slizu je. Nekrasov ti nedává klíče k Lamborghini; jeho nejlákavější část je pomalá melodická výstavba uprostřed, a jeho jasnější, ale stejně gothická verze na konci. Hark’s dvě zbývající skladby jsou rychlejší: „Drowned By The Moisture of Hot Breath“ seprojíždí a je příliš depresivní pro lásku, a „Floating Forward with Closed Eyes Filled With Light“ je jedna noha v tělesném, jedna noha v ďáblu. Thrashuje jako párty tvrdý nihilista a může reflektovat melodicky jako jeden taky. Hark je další zjevení ne pro své inovace, ale pro zdokonalování stylu Rebel Wizard. Negativní Metal Navždy.