Deaf Forever: Nejlepší metalová hudba za měsíc duben přehledněji

Sunn O))): Life Metal (Southern Lord)

Jak přimět uživatele Discogs k orgastickému záchvatu vztekliny? Odpověď: Řeknete jim, že Sunn O))) udělali desku se Stevem Albinim. Life Metal je ta deska a více než dostojí svému popisu. Je to zatím nejlépe znějící deska Sunn O))): Albiniho nahrávací prostor dává Gregu Andersonovi a Stephenu O’Malleyovi jejich nejteplejší a nejdominantnější tóny. To vyhovuje více návratu ke kořenům, kde obrovské drony nejsou jen jádrem, ale celou zatracenou planetou. Je to převrácení na album z roku 2009 Monoliths & Dimensions, jejich nejvíce extrovertní desku, která zahrnovala velké sbory, neobvyklé nástroje a pocty Alice Coltrane. Přesto se jim podaří jejich nejrizikovější tah hned na začátku: otevřou ukázkou z Bathoryho “Odens Ride Over Nordland,” největšího metalového intra všech dob z jednoho z největších alb všech dob, Blood Fire Death. Místo nebeské bitvy nás ale “Between Sleipnir’s Breaths” nechá plavit se do vesmíru a nechat naši hmotu rozpustit do stále dýchající, i když jen polovědomé, kapaliny. “Breaths” je kompaktní verzí Monoliths’ových expedic, s jedním zpěvákem a vylepšením o violoncello díky islandské Hildur Guðnadóttir. Sunn O))) byli vždy meditativní — byli brzy označeni jako “power ambient,” což není úplně nesprávné — ale nikdy nebyli tak tělo-rozpouštějící jako na Life Metal. “Troubled Air” je dron, který šel do bohoslovecké školy, s varhany od australského skladatele Anthoneyho Paterase, které činí jejich transcendentní tóny čistým světlem, kde vás jeden pravý Bůh nahoře, dvouhlavá postava složená z Jona Lorda a Tonyho Iommiho, přijme do náruče. Závěrečná “Novæ” se protahuje 25 minut do věčnosti a připadá jako cesta do Styxu vesmíru, jako by se přibližovala k téměř tichému sestupu, jen aby se na konci vrátila s ještě větší bouřlivostí. Sunn O))) mohou mít jednu nohu pevně ve avantgardě, ale jsou sakra metaloví. Je to nové oblíbené album od jedné z mých dlouholetých oblíbených skupin. (Nedávno jsem měl možnost mluvit s Andersonem a O’Malleyem pro seriál Bandcamp’s Big Ups, kde doporučovali skvělé věci na platformě.)

L.O.T.I.O.N.: World Wide W.E.B. (Toxic State)

Newyorská kyber-hardcore skupina L.O.T.I.O.N., vedená zpěvákem a známým punkovým umělcem Alexanderem Heirem, jsou evangelisté proti Skynetu, militarizujíce se proti oku místo toho, aby vás k němu chtěli přivést. World Wide W.E.B. je jejich druhá celovečerní kampaň, která vypouští řezavou kytaru a proti-technologické industriální rytmy v ještě větším útoku. W.E.B. se pohybuje jako hardcore nakažený stroji, lidské rytmy zchladlé a smrtelnější, praskající a sekající, když nereagují na příkaz pro absolutní dokonalost. “Gabber Punks on Dabs/Downed Police Helicopter” není úplně gabber, ale zní to jako něco, co se stane, když má punkův sklepní show více laptopů a basů než zesilovačů a kytar. “This Is L.O.T.I.O.N.” je nejthrashovější, jak byli, ve stylu “Slayer koušící Flower Travelin’ Band na ‘Raining Blood’.” I když “Hardware” a “I.C.B.M.” mají oba středně rychlé post-punkové tempo, bylo by škoda je nazývat “dance-punk,” protože jsou stále příliš blown-up a špinavé pro klubovou hru. Možná kdyby Tech Noir převzali T-800s, legie kyborgů suchým hrbáčem kůži na kovu. Povídá se, že když si album pustíte v určitý čas, funguje jako cheat kód z GTA v reálném životě, který vám dává raketomet, abyste mohli vyhodit do povětří policejní vrtulník. Stále na tom pracuji, ale stojí to za to se o to pokusit. A pokud nemůžete vyhodit prasata do povětří, natočte prasata.

夢遊病者 (Sleepwalker): Ѫ (Yus) (Sentient Ruin)

Vaše oblíbené mezinárodní avant-black metalové trio 夢遊病者 (aka Sleepwalker) je zpět s Ѫ (Yus), dvouskladbovým EP, které je jejich nejkratší, ale zatím nejvíce matoucí. Vyměnili černé malebné Downtown New York vibe za něco pomalejšího, ještě mlhavějšího než jejich již fascinující netransparentní díla. Jeho black metalové momenty nejenže jsou zastřené, zní to jako by se vzdalovalo od jejich středu. Je to jako kdyby odřízli tu končetinu a ta končetina získala svou vlastní vědomí a začala se oddělovat. Sleepwalker ví, jak uvěznit zvíře a nechat ho stále řvát. Druhá skladba “Last Utterance” začíná zamlženými kytarovými explozemi, které se divoce trhají pod mlhou, znějí zároveň plánovaně i náhodně. Somehow, I feel Sonny Sharrock is nodding in approval, whatever plane he’s in. (Sidenote: Here’s a Sharrock piece that resonated with me this month.) Někdy přistupují k volnější post-rockové struktuře Grails, která má kouzlo být soustředěná, zatímco se stále oddaluje. To je obzvláště pravda pro “Last,” která zní jako lounge music v nejkrásnějším očistci. Připomíná Dale Cooper Quartet bez podkladového sentimentu Red Room; Sleepwalker mohou skrývat zlo v závoji, ale stále vědí, že hrozba je důležitá.

‘Yus’ můžete najít na Bandcampu zde.