Surrealistický synth-pop: Let’s Eat Grandma

Rosa Walton a Jenny Hollingworth se setkaly v hodině umění v mateřské škole a od té doby mají dlouhodobé kreativní partnerství, které přineslo širokou škálu různých výstupů - od stavby domečků na stromech po natáčení krátkých filmů až po nahrání a vydání jejich hudebního debutu v roce 2016 jako Let's Eat Grandma, I, Gemini. Album následovalo roky objevování hudby především jako formu hry, než se tyto seance proměnily v volně plynoucí psychedelický trance folk, který okouzlujícím způsobem prozrazoval své sportovní kořeny bez jakéhokoli snížení obsahu. Přesto ačkoli výsledkem byla kolekce kouzelných nočních goth-pop skladeb, zdá se, že dekádu trvající umělecké pouto tohoto dua teprve začíná naplno realizovat svůj největší potenciál.

Kde I, Gemini pokračovalo v příjemných záchvatech a návalech svého vlastního neobvyklého náladového světa mezi třpytivými triky, druhé album projektu I'm All Ears je pečlivě provedená sekvence surrealistického synth rocku. Dvojice není o nic méně experimentální ve svém přístupu, navrhují shoegaze prostřednictvím stepování nebo termonukleárního new-wave, ale výsledky působí daleko promyšleněji. Ačkoliv byly na začátku opatrnější, Let's Eat Grandma se výrazně posunuly, tentokrát dosahují širší a inkluzivnější vize svého předčasně dospělého iconoklasmu.

Kompozice na I'm All Ears jsou profesionální a magnetické, naznačují expertní úroveň studiového řemesla, která zakrývá, jak neuvěřitelně mladé tyto dvě umělkyně skutečně jsou. Vezměme si vedoucí singl produkovaný SOPHIE „Hot Pink“, který vyhloubí a zkolabuje vakuum pomocí beat dropu způsobeného čistě antihmotou. Píseň začíná kymácejícími, škádlícími vokály, když se jemný boom pod povrchem náhle promění v kaleidoskopickou bouři rozbitého skla a svařované oceli. Druhá polovina písně přechází od průmyslového bublání k třpytným bublinám žvýkačky, odrážejíc texty plného odmítnutí hranic mezi maskulinitou a feminitou, které představují typicky protichůdné koncepty jako vzájemně se doplňující body v téže konstelaci.

Album je plné těchto odvážných juxtapozic, kontrastujících mechanický nízký konec se jemně osvětlenými melodickými doteky a mystickou obrazností s neomezeným emocionálním vyjádřením. Udržují extrémně stabilní rovnováhu jako chirurgicky přesný akvarelista, který dodává husté detaily s měkkým zaměřením. Přestože produkce je bezchybně čistá, skladby jsou výrazně teenage v tom nejlepším možném způsobu - vzdorovitě zranitelné, konfrontačně osvobozené a nekompromisně nadměrné. I'm All Ears je album o mladé lásce, nebo přesněji, o zamilování se do myšlenky mladé lásky.

Nabitá specifickými dojmy abstrahovanými do romantické filozofie, je rukopis na celém I'm All Ears jednotně evokativní. „Uzavřu sázku, že si pamatuješ, bylo to na Silvestra / Prskavky přes Palácové ulice / Věděli jsme, že rok se sice změní / Ale vždy budeme cítit stejně,“ zpívá Walton na dalším SOPHIE produkovaném singlu „It's Not Just Me“ (který také obsahuje práci od Hororrů Farise Badwana), zdůrazňující, jak specifické momenty z minulosti mohou zachytit celistvost složitých vztahů v texturovaném jantaru. Sama píseň je nervózní, třpytivý pop, něco jako Lorde skrze Hot Chip. Stejně jako oba tito umělci, Walton a Hollingworth jsou zručnými techniky ve vyjadřování současně vzrušení i děsu z objevování skutečné jiskry v tom, co dříve bylo považováno za neopětovanou touhu.

Na vrcholu alba - a jedné z nejlepších písní roku - „Falling Into Me,“ vstupují do následné fáze všeho-obrátého přitažení, kdy si s někým sdílíte vzdušný prostor, který zdánlivě není narušený zbytkem světa, který obývá. Je to óda na spád neomezené intimity, ale také na sílu, kterou poskytuje při navigaci ve všech neprobádaných územích, která po cestě vyvstanou. Je tu pád: „Nemůžu si jen lehnout nebo nechat být / Když všechna slova, která říkáš, se mě drží,“ a pak příprava na dopad: „Ty, já, tohle / Kdekoli teď půjdeme, je nejlepší místo / Není třeba být omezený.“

Síla těchto pocitů pramení nejen z vybraných slov, ale také z jejich podání, které přechází od škytavk hlubokého vzrušení až po deklarativní skandování, všechny sekající své slabiky do různých neobvyklých a okouzlujících vzorů. Walton adoptuje lahodně tumbající tok pro hořký zpěv na „Snakes & Ladders,“ mezitím kombinovaná sírová vzedmutí jejich dvou hlasů propojených převádí refrén na „Hot Pink“ od potenciálně zbytečné ke vzrušující elektrické energii. Na toužebném narativu duševního zdraví „Ava,“ Hollingworth zpívá s podpůrnou naléhavostí nad skákajícím klavírem, přičemž se naklání do samohlásek ve větě: „No, if you slip or stall, I'll be holding your hands,“ než se narovná, jakmile klavír poklesne na půl sekundy.

Let's Eat Grandma kontextualizují každý z těchto momentů v rámci širšího univerza zvuků, dynamická barevná paleta, která nabízí prostor jak pro proklamativní předehru „Falling Into Me“, tak pro plné pod proudy „It's Not Just Me.“ V odklonu od teetující idolatrie I, Gemini, jsou jejich soniky tentokrát naplněny vrozeným pocitem pohybu, který, i když ne plně vyžaduje účast publika, naznačuje, že se zahřívají na taneční parkety. Každý decibel na I'm All Ears spojuje dobrodružné autorské dovednosti v rytmu a tónu hodné skupinou naznačených předchůdců jako James Murphy a Lady Gaga.

Nejlepší je, když skupina nechá své odvážné ambice vystoupit do kosmicky velkých délek. Předchozí album mělo dlouhé skladby, ale I'm All Ears věnuje téměř polovinu svého času dvěma ambiciózním kolosům skladatelského řemesla. První, „Cool & Collected,“ je vybledlá kytarová skladba, která ztělesňuje klid Angel Olsen a pocit zázraku převzatý z kytarových tónů Houses Of The Holy, vedená skrze mírně udržitelnou míru růstu, až se dekomponuje na samostatné kusy, které se hýbou spolu jako by sdílely mysl úlu.

Druhá, „Donnie Darko,“ je sentimentální hvězdný křižník, jako epický LCD Soundsystem, kde Nancy Whangova ad lib bere vedoucí vokály. V průběhu 11 minut, Walton a Hollingworth ohýbají jeskynní kytary, lezoucí house loop a poezii o izolované introspekci do romantického, měsíčním světlem prozářeného pomalu hořícího díla. Píseň nikdy nedělá zjevné přechody z jedné části do druhé, ale ke konci přesto dokáže dojít k vzrušujícímu, katartickému závěru, který stojí na všem, co předtím přišlo. To je klíčová síla Let’s Eat Grandma - a jejich největší úspěch na I'm All Ears - že dokáží podněcovat kouzlo jak s alchymistickou vábivostí, tak s pohledem architektů.