Miles dopředu a záměrný výbuch životopisného filmu

Nejsem si jistý, jaký byl první hudební životopisný film, a ani si nejsem jistý, zda má smysl to zjišťovat, protože ať už jde o jakéhokoli hudebníka, všichni bychom ho mohli napsat. Umělec čelí dětským traumům, bojuje o pozornost, získá ji, nějakou dobu trpí, stane se slavným, a pak, v závislosti na umělci, se začne záviset na drogách, zemře při letecké nehodě, nebo oslepne. Jsou stejně předvídatelné jako romantické komedie a stejně sladké.

Ve chvíli, kdy Jamie Foxx sestoupil z pódia na Oscarech v roce 2005, držící cenu za nejlepšího herce za jeho ztvárnění Raye Charlese ve filmu Ray,  věděli jste, že nápadově vyčerpaný Hollywood bude schvalovat desítky životopisných filmů o hudebnících, a nezklamal. Byli tu biografie Jimiho Hendrixe bez jakékoli Hendrixovy hudby, biografie N.W.A bez jakékoli živelnosti, hrozná biografie Biggieho hrozná Biggieho biografie, stejně hrozný film o Chess Records rádiový film; Johnny Cash dostal svůj film, Brian Wilson dostal svůj, James Brown dostal svůj, a tento měsíc dokonce dva jazzoví zpěváci dostali své (Nina Simone a Chet Baker). Nejlepší tradiční životopisný film z té kohorty byl o Ianovi Curtisovi, Control, a většinou proto, že šlo o čisté utrpení bez vykoupení, uprostřed tvůrčího výbuchu Joy Division. Sledujeme Iana, jak se potýká s epilepsií, potýká se v manželství, potýká se se skládáním hudby, potýká se s milenkou a potýká se se strachem z turné po Americe, a pak se zabije. Není tam žádný vykupitelský oblouk, žádný moment světla.

Miles Ahead oproti tomu postrádá jakékoli vykoupení a vlastně jakékoli biografické info. Miles má zpětné záběry do svého manželství—a události, které vedly k jeho rozvratu—a někdy ho navštěvují obrazy jeho kapely, když je ve vrcholu napětí svého únikového plánu s páskami. Portrét Milese namalovaný zde Cheadlem—který film režíroval a spoluscenáristou—je portrétem chlapa za zenitem, trávícího čas tím, že je špatný a poslouchá pásky plné varhanních skic, které by nikdo nespletl s Kind of Blue. Nikdo opravdu neví, jestli Miles tehdy opravdu takový byl—ve skutečnosti ztratil svůj embouchure, protože trávil tak málo času hraním na trumpetu—což otvírá Cheadleovi možnost hrát Milese jako maniakálního šílence. Představte si alternativu: Cheadle stojící na pódiu přetvářející hraní na trumpetu, a pak jdoucí do studia křičící o tvorbě Milestones nebo čehokoli jiného. Je to tak brilantní tah—ignorovat legendu a vytvořit to, co se rovná akční filmové fan fiction—nemohu uvěřit, že někdo ještě neudělal životopisný film o Rolling Stones, který by pokrýval jen jak se dostávají do problémů a zhulenosti v roce 1971.

Miles Ahead vás nenaučí novému ocenění zkoušek nahrávání On the Corner (ačkoli zpětné záběry při nahrávání Sketches of Spain byly úchvatné), a nezaplní Milesův příběh lépe než třeba nahlédnutí do jeho Wikipedie. Ale přimělo mě to chtít poslouchat všechno, co kdy chlap udělal, a udělalo to z něj skutečného, živého, magnetického člověka, který měl skutečné, divoké vady, i když byl tvůrčím géniem. To je víc než můžete říct o kterémkoli životopisném filmu před tímto.