2017 je už dobrý rok pro death metal

Rude: Remnants (FDA Rekotz)

Rok 2017 se již rýsuje jako dobrý rok pro death metal, když se na obzoru chystají nové desky od Obituary a Immolation. Rude z oblasti Bay Area jsou novější kapelou, která ukazuje velký potenciál, a navzdory svému původu je Remnants skvělou amalgamací různých pramenů floridského death metalu. Jasně zde vyčnívá fluidní rychlost Deicide, kombinovaná se vznikajícími sóly Morbid Angel z Altars of Madness. Death metal vždy představoval rovnováhu mezi kontrolou a chaosem, a Rude jsou dalším příkladem toho, jak sladký je tento mix, když funguje. Kdyby existoval „ztracený“ album Death mezi Spiritual Healing a Human, které by se vyvíjelo, ale úplně se neodklonilo od floridského zvuku, znělo by velmi podobně jako Remnants. Zpěvák Yusef Wallace dokonce zní jako hlubší verze Chucka Schuldinera.

Closer „Children of Atom“ je také vzor věnovaný raným 90. letům, ale ne stejným způsobem jako zbytek alba. S šílenými syntezátory a vzrůstajícími sólo, která připomínají Davida Gilmoura stejně jako Jamese Murphyho či Treye Azagthotha, připomíná dobu Pestilence z Testimony of the Ancients s lepší produkcí, nebo instrumentální “Cosmic Sea” od Death. Celé album skladeb jako “Atom” by bylo báječné - mělo by na tom zapracovat, než je Blood Incantation předběhne ve vesmírném punchu.

Palace of Worms/Ecferus Split (Broken Limbs)

Další skvělý kousek death metalu, tentokrát od…jedné z nejlepších black metalových kapel loňského roku? Ano, Palace of Worms, která se dostala do mého top 10 s The Ladder, se na své split desce s indianským Ecferus ponořila do plného Swedeath. Existuje naléhavost, která nebyla významnou součástí Ladder, která se odvíjela časem — nejbližší předchůdce by mohl být “Ephermeal Blues.” Je téměř cizí slyšet dobře známé chuggování od Balana, což je opak toho, jak matoucí byla technická náplň jeho posledního alba. Hluboký groove je ještě mocnější, když vás překvapí, což platí také pro jeho skladbu na splitu, “Rot From The Stars.” Mistrovství nelze dosáhnout bez základů, a Balan zde ukázal, že jeho pokročilejší skladby vycházejí z ocenění klasických death metalových titulů. Ecferus, vedený jediným členem Alpem, vlastně zní více jako Ladder, experimentující s velkolepostí podobnou Emperor. Otevírací track “Unveiled With Spears” také obsahuje trochu chaotického prvku, který definuje nejen jeho společníka na splitu, ale také Balanovy vlastní současníky v Bay Area, Mastery a Pale Chalice. Přesně jak Balan vás zmátí s groove, Alpovy krásné melodie na závěrečné “Ritual Calamity” vás připraví na drtivý útok, který následuje. Tento split ukazuje, jak nás známé může zradit, a za to je tím více fascinující.

Abigail/Vuil Split (At War With False Noise)

Abigail jsou japonskými mistry sleaze metalu; syrovost Venom kombinovaná s Motley Crue v jejich nejzvrhlejší podobě. Vuil jsou čerstvá banda skotských rippers, která čerpá hodně ze svých věčných sousedů Thin Lizzy. Spolu, na anti-žánrovém labelu At War With False Noise, vydali jeden z nejzábavnějších splitů v nedávné paměti. Abigail dělají to, co dělají, od roku 1992, a nic se nezměnilo, s nulovým negativním vlivem. Pokud je znáte, znáte je; pokud ne, je to vstupní bod k ocenění jejich konzistence podobné Motorhead. Vuil pravděpodobně budou zde neznámí, a podobně jako Abigail mají punkovou energii, jenže ji aplikovali na NWOBHM. Představte si volnější verzi Angel Witch, nebo rané Iron Maiden s kompetentnějším zpěvákem. Pokud nic jiného, podívejte se na tu obalovou grafiku, kde je tvář Death černou dírou a zalévá se jakýmkoliv duchovním nápojem, který proudí z jeho kalichu. (Vuilovy skladby jsou “Heavy Boozer” a “Satan’s Swill” — náznaky jsou jasné.) Kolik myslíte, že stojí láhvový servis s ním?

Lo-Pan — In Tensions (Aqualamb)

Někdy si prostě chcete poslechnout něco jednoduchého, chytlavého heavy rocku. Je tak snadné být průměrný (to samé by se dalo říct o jakémkoliv žánru, ale u moderního rocku je to obzvlášť pravda), že když nějaká kapela udělá dobrou práci, jako byste se vrátili poprvé. Lo-Pan z Columbusu, Ohio, byli tajně jedním z nejlepších rockových aktů za posledních pár let, a In Tensions dokazuje, že stále můžete vytvářet přímou rockovou hudbu, která není reduktivní nebo retro. Zde je spousta vlivů od Melvins, více streamlined pohled na jejich již efektivní těžkost. “Go West” má riffy, které se točí tak dobře, že musel Buzz Osborne být ghostwriterem. Uprostřed toho všeho je zpěvák Jeff Martin, který nachází sladký bod mezi sentimentalitou, bombastičností a syrovou rockovou energií. Má hladkost, která není patetická, což se nedá říct o mnoha zkreslených zpěvácích rockové rádia. Martin dělá skladby tím mnohem lepšími, probouzejíc groove, které by méně schopní zpěváci nechali nepoužitá. To, že za “Alexis” není žádné schéma payola, kde se interakce mezi Martinem a zbytkem Lo-Pan tak krásně rozvíjí, je urážlivé. Jestliže máte pocit, že každá kapela “riffy, kámo” vás zklamala, dejte Tensions šanci znovu bránit víru.