Rok 2017 je už dobrým rokem pro death metal

Rude: Remnants (FDA Rekotz)

Rok 2017 se již ukazuje jako dobrý rok pro death metal, s novými alby od Obituary a Immolation na obzoru. Kapela Rude z oblasti Bay Area je novější bandou, která ukazuje velký potenciál, a navzdory svému původu je Remnants vražedná kombinace různých floridských death metalových proudů. Rychlost Deicide je zde docela evidentní, kombinovaná s rozvíjejícím se nesourodým sólováním Morbid Angel's Altars of Madness. Death metal byl vždy rovnováhou mezi kontrolou a chaosem a Rude jsou dalším příkladem toho, jak je to sladké, když to funguje. Kdyby existovalo „ztracené“ album Death mezi Spiritual Healing a Human, které postupovalo, ale úplně se neodchýlilo od floridského zvuku, znělo by hodně jako Remnants. Vokalista Yusef Wallace dokonce zní jako hlubší verze Chucka Schuldinera.

Blíže "Children of Atom" je také uctívání raných 90. let, ale ne stejné uctívání raných 90. let jako zbytek alba. S šílenými synťáky a narůstajícími sóly, které připomínají Davida Gilmoura stejně jako Jamese Murphyho nebo Treye Azagthotha, připomíná období Testimony of the Ancients-éra Pestilence s lepší produkcí nebo instrumentálku Death „Cosmic Sea“. Celé album písní jako „Atom“ by bylo spravedlivé - měli by na něm pracovat, než je Blood Incantation předstihnou.

Palace of Worms/Ecferus Split (Broken Limbs)

Další skvělý kousek death metalu, tentokrát od… jedné z nejlepších loňských black metalových kapel? Ano, Palace of Worms, kteří se dostali na můj top 10 seznam s The Ladder, přešli na plný švédský death na svém splitu s Indianova Ecferus. Je tu bezprostřednost, která nebyla velkou součástí Ladder, které se rozpřádalo postupně - nejblíže k tomu by byla „Ephermeal Blues“. Je téměř mimozemské slyšet dobře známou chug od Balan, což je otočka od toho, jak matoucí byla technika jeho posledního alba. Hluboký groove je ještě silnější, když vás překvapí, což je případ jeho poslední skladby na splitu, „Rot From The Stars“. Můžete dosáhnout mistrovství bez základů, a Balan zde ukázal, že jeho pokročilejší písně vycházejí z ocenění klasického death metalu. Ecferus, vedený jediným členem Alpem, vlastně zní spíše jako Ladder, experimentující s císařskou velkolepostí. Otvírák „Unveiled With Spears“ také obsahuje část chaosu z levého pole, který definuje nejen jeho split-mate, ale i Balanovy současníky v Mastery a Pale Chalice. Stejně jako Balan vás mate s groovem, Alpovy krásné melodie na závěrečném „Ritual Calamity“ vás nepřipravují na zběsilý útok, který následuje. Tento split ukazuje, jak nás může známé zradit, a o to je zajímavější.

Abigail/Vuil Split (At War With False Noise)

Abigail jsou mistři sleaze metalu v Japonsku; drsnost Venom kombinovaná s Motley Crue v jejich nejvíce nadržené podobě. Vuil je čerstvá parta skotských rozparovačů, kteří si hodně berou od svých věčných sousedů Thin Lizzy. Společně, na anti-žánrovém labelu At War With False Noise, vydali jeden z nejzábavnějších splitů poslední doby. Abigail dělají svou věc od roku 1992 a nic se nezměnilo, což jim vůbec neuškodilo. Pokud je znáte, znáte je; pokud ne, je to vstupní bod k ocenění jejich Motorhead-like konzistence. Vuil je pravděpodobně neznámý tady více, a jako Abigail, mají do sebe punkovou energii, jen ji aplikovali na NWOBHM. Představte si volnější verzi Angel Witch nebo raného Iron Maiden s kompetentnějším zpěvákem. Pokud nic jiného, podívejte se na ten obal, kde má tvář Smrti černou díru a polévá se jakýmkoli duchem, který teče z jeho poháru. (Vuilovy skladby jsou „Heavy Boozer“ a „Satan’s Swill“ — nápověda je tam.) Kolik myslíte, že stojí dostat láhev v jeho společnosti?

Lo-Pan — In Tensions (Aqualam)

Někdy prostě chcete nějakou jednoduchou, chytlavou těžkou rockovou hudbu. Je tak snadné být průměrný (to samé lze říci o jakémkoli žánru, ale u moderního rocku je to obzvláště pravda), že když kapela to dělá dobře, vrátíte se poprvé. Lo-Pan z Columbusu, Ohio, jsou tajně jedním z nejlepších rockových aktů posledních let a In Tensions dokazuje, že můžete stále dělat přímočarou rockovou hudbu, která není reduktivní ani retro. Je tu spousta vlivu Melvins, více zeštíhlený přístup k jejich již účinné těžkosti. „Go West“ má riffy, které se tak dobře točí, že Buzz Osborne musel být duchovním autorem. V samém srdci je vokalista Jeff Martin, který nachází sladkou rovnováhu mezi sentimentem, bombastičností a syrovou rockovou energií. Má hladkost, která není sladká, což nelze říci o mnoha rockových vokalistech v rádech. Martin dělá písně o to lepšími, probouzí groovy, které by zůstaly nevyužity méně schopným zpěvákem. Že za „Alexis“ není žádné podplacení, kde se spolupráce mezi Martinem a zbytkem Lo-Pan v tak sladkých způsobech zvyšuje, je urážející. Pokud máte pocit, že vás každý „riffy, bro“ band zklamal, dejte Tensions šanci znovu obhájit víru.