Nepravděpodobné spojení Barrieho

Zatímco byla Lindsay ještě v Bostonu, získala své první dva členy: Noaha Prebish (na syntezátor a kytaru) a Spurgeona Cartera (doprovodné vokály a produkce). Odtud byl na seznam přidán bubeník Dominic Apa, přítel jak Van Moylanda, tak Prebishe z různých předchozích projektů.

Ale na hledání baskytaristy to neskončilo — dalším logickým krokem byl Tinder. Lindsay mi říká, že chtěla, aby tuto roli zastávala žena, jak pro zpěv vysokých harmonií, tak prostě, aby měla v kapele další ženu. Na aplikaci získali 20 nebo 30 shod, ale hned jak viděla Sabine Holler, Lindsay řekla: „Oh, sakra, to je ono.”

„V podstatě jsem je nikdy neviděla a bez vidění souhlasila, že se k této kapele připojím,” říká Lindsay. „Bylo to takové zvláštní uspořádání, něco jako domluvené manželství nebo nastavení přátelství.”

I když to zní trapně, kapela „se rychle sžila,” a Lindsay ví, že i když se stále poznávají, „už mohu říct, že máme podobný vkus a ambice a také to, že každý v kapele je opravdu milý člověk, s dobrými hodnotami.”

Pro kapelu, která se sešla v Brooklynu s malou jistotou ohledně své budoucnosti, je jejich debutový album sladce pojmenováno, Ráda jsem tu. Vychází prostřednictvím Winspear 3. května.

Album je založeno na demách, které Van Moyland slyšel online, ale s podporou celé kapely se melodie rozrostly. Lindsay říká, že živé bubnování Apy a podíl Cartera a Prebish v produkci byly obě zásadní — a to ani nemluvíme o Holler, která byla uvězněná v Německu se čekajícími vízy a nahrála své parta, zatímco čekala.

“Clovers” by mohly nejlépe reprezentovat album: spektakulární vlnící se vokály a syntezátor, trippy refrén “Clovery v mých očích / Jak světlo padá na autobus na cestě domů” zachycuje specifickou intimitu, radost a teplé brzké večery v souladu s „Fleetwood Mac tropicalia” žánrem, který jim Apa dal.

I když Lindsay říká, že album může evokovat teplou letní noc, zdráhá se ho takto definovat. To není překvapující: to zní trochu příliš dokonale pro kapelu, která v rozhovorech říká, že se snaží vytvořit „dobře vypracovanou popovou píseň, která je trochu na prd.” Podle Lindsay znamená „trochu na prd,” že jeden z prvků písně — buď texty, melodie/harmonie, produkce nebo progresy — má něco „špatného” na tom. Může to být kytarový dron nebo podivný syntezátor, ale je to ta hrana, která totiž přiměje tvé uši se vztyčit.

„V zásadě chceme dělat hudbu, která je přístupná a opravdu se cítí známá a na kterou je hodně možné se držet, ale co ji činí zajímavou a co ji dělá, že to vypadá jako něco, co vytvořil specifický člověk, jsou ty specifické tagy, a to je to, co je pro nás také zajímavé,” říká Lindsay. „Kapely, na které se dívám, které opravdu udělaly dopad v mainstreamu, ale také odolaly zkoušce času, jsou kapely, které dělají poměrně tradiční popovou hudbu, ale mají něco zajímavého v produkci, neustále se mírně mění. A to je to, čeho se snažíme dosáhnout.”

Trachy ovlivněné 80. lety evokují teplo a gritt v podobné míře, ať už jsou to úmyslně nesourodá tagy, které Lindsay zmínila, nebo často špinavé texty, které detailují její zkušenost s přestěhováním do Brooklynu (přestěhovala se před necelým rokem).

„Město rozhodně sehrálo velkou roli [v albumu], částečně proto, že samotné město je tak intenzivní místo a lidé, které potkáte, se zdají tak velcí, ale také z velké části kvůli tomu přechodu [z Bostonu] samotnému,” říká Lindsay. Upřímně dodává: „Dokončili jsme to na podzim, ale pro mě trvá roky, než se dostanu k jádru alba nebo něčemu, co jsem vytvořila — jsem si jistá, že za pár let se nad těmito odpověďmi zasměji.”