Rostoucí hlas asijsko-amerických žen v indie rocku

Ačkoli jsou tito umělci jen zřídka explicitně politicky ladění, jejich vydání z roku 2016 jsou revoluční tím, jak odhalují latentní úzkosti asijsko-americké zkušenosti—odcizení, osamělost, neustálý boj s identitou. Navzdory stylistickým rozdílům je jejich lyrika charakterizována sdílenou ochotou ukázat zranitelnost publiku, které tak často cítí tlak předstírat, že je vše v pořádku – takový druh emoční upřímnosti působí radikálně.

Například Mitskiho „Your Best American Girl“, vrchol jejího alba z roku 2016 Puberty 2, je píseň, která mě strašila od prvního poslechu. Už od jejích prvních mumlání „Jsi slunce, nikdy jsi neviděl noc...no, já nejsem Měsíc, nejsem ani hvězda,“ vidíme kosmickou vzdálenost mezi ní a jejím milencem, „vším americkým chlapcem“. Při rozboru písně na Song Exploder Mitski vysvětlila: „Vždycky chceš, co nemůžeš mít, a ten americký sen, od chvíle, kdy jsem se narodila, jsem nikdy nemohla dosáhnout. Ta všechno-americká bílá kultura je něco, co se dědí místo dosažení.“ Jako asijsko-americká dívka, která se přiznává, že pořád dorůstá a zakopává ve vztazích při hledání ověření od té kultury, znám ten pocit hodně dobře – je to hledání sounáležitosti, které se vždy zdá být mimo dosah. Je to ohromující strach, že nikdy nebudeš dost dobrá.

Co mě na „American“ tak šokuje je fakt, že to měla být milostná píseň, přiznání naprostého okouzlení někým, i když víme, že nikdy nemůže být naším, místo nějakého vědomého pokusu „nakopat bílého chlapeckého indie rockového světa.“ Ta syrová upřímnost dělá píseň ještě silnější. A přesto důmyslně využívá zvukový jazyk zmíněného světa -- melodie je poháněna silnými akordy a vrstva těžké distortion přichází vedle stěny kytar, která přináší ten úžasně očistný refrén: „Tvoje matka by neschválila, jak mě moje matka vychovala, ale já ano, myslím, že ano.“

Podobně i na svém nejnovějším albu A Man Alive Thao Nguyen geniálně vzývá trochu nervózní, frenetické disharmonie a elektronických vřísků, které charakterizovaly nejlepší a nejneklidnější rockové díla z konce 90. let, ve stejném duchu jako Radioheadovo OK Computer a Emergency and I od The Dismemberment Plan. Ale kde tato alba řeší více obecnou hrůzu z nástupu informačního věku, Nguyen opouští jejich divadelní riffy a vytváří intimnější a kontrolovanější chaos – většina alba je apostrofou k jejímu nepřítomnému, odcizenému otci. Potkáváme ho v úvodní písni „Astonished Man“, skladbě přerušované skákajícími syntezátory a sekanými vokály, jejichž refrén přiznává: „Ty mě nehledáš, ale já tě hledám, bez přání vidět kohokoli nového.“ Tklivý návrat „Guts“, pomalé číslo v polovině alba, bolestně opakuje: „Víš, že mě snadno najdeš, nepřijdeš si pro svou dívku,“ ale je to trochu neobvyklá balada – končí na dlouhém E, které se po dvaceti sekundách změní na kytaru se silným pedálem.

Chytré a rychlé slovní hraní v Nguyenových textech činí album tak energetické jako citlivé. Žádná píseň to nedemonstrativě čiší lépe než frenetická „Meticulous Bird“ – Nguyen, na válečné stezce, jak vypráví o zneužívajícím vztahu, ostře odplivuje řádky jako „Znám vědu fikce, odsouzeného vykonavatele,“ a „Měl jsi flirt s udatností, násilí proti přísaze,“ nad nepravidelným kovovým rytmem. Když zpívá „Najdu místo činu, vezmu si své tělo zpátky,“ je to triumfální potvrzení lidskosti – jedno dává nové rozměry našemu životu v kultuře, kde jsou ženská těla neustále odpírána autonomie, jak na individuální, tak národní úrovni, a očekávání, že asijské ženy budou zvláště poddajné a poslušné.

Podobně jako strhující pop Japanese Breakfastu Psychopomp je rovněž ovlivněn bezostyšnými průzkumy jak zoufalství, tak touhy. Mnoho zpovědních textů Michelle Zaunerové, stejně jako Nguyenových, se opírá o ztraceného rodiče – v tomto případě matku Zaunerové, která zemřela na rakovinu. Ve strhující písni „In Heaven“ popisuje, jak mohou být ty nejběžnější části ztráty nejničivější – v úvodních řádcích zpívá: „Pes je zmatený, celý den se jen tak prochází, očichává tvůj prázdný pokoj.“ Zaunerová pokračuje a charakterizuje se jako „prázdná zasraná díra“ se sladkostí, která se zdá být nesouhlasná s ponurým tázacím tónem písně. Když přechází do refrénové opakující prosby „Jak věříš v nebe? Jako věříš ve mně?“ je to jak srdcervoucí, tak extatické – v Zaunerině hlase je smysl pro uvolnění, když se ptá, i když nikdy nedostaneme odpověď.

Stejně jako Puberty 2 a A Man Alive, Psychopomp zachycuje jak zoufalé deprese, tak manické vrcholy pocitu ztracení v mládí. Jedním z těchto vrcholů, jiskřivá píseň „Everybody Wants to Love You,“ je radostný hit, který přeskakuje z jednorázového setkání na domácnost bez váhání. Okouzlená a bezostyšně přímá Zaunerová se ptá svého partnera na otázky jako: „Mohu získat tvé číslo? Mohu tě dostat do postele? Když se ráno probudíme, dáš mi spoustu polibků?“ Její radost činí i ty nejběžnější mechanismy romantiky okouzlujícími, když pokračuje: „Půjčíš mi svůj kartáček na zuby? Připravíš mi snídani do postele? Požádáš mě o ruku a pak mi připravíš snídani znovu.“ Když píseň exploduje do svého lehkého, třpytivého refrénu, ve kterém jsou doprovodné vokály Sama Cooka-Parrotta (z Radiator Hospital), působí to jako nejlepší druh snu.

Navzdory jejich rozmanitým zvukům a tématům všechny tři ženy vytvořily díla, která rozšířila emoční spektrum alternativního rocku a popu – a i když to pro některé nemusí být důležité, reprezentace, kterou jejich hudba poskytuje, je pro mě obrovsky důležitá. Ve své neomluvitelné konfrontaci s depresí, traumatem a sexualitou – tématy, která jsou nepopiratelnou realitou dívčího dospívání asijsko-amerických dívek, přesto jsou často tabuizována – Puberty 2, A Man Alive, a Psychopomp byly formativními deskami v minulém roce mého života. Rozbíjejí neotřesenou konvenci, že „autentická“ indie hudba je výhradní doménou bílé, mužské předměstské melancholie. Je na čase, aby si to uvědomil i zbytek světa.