Lauryn Hill je venku

Hill vystoupila v New Yorku s hlavou oholenou dohola, bez kadeří, které zakrývaly Miseducation, s akustickou kytarou, na sobě Yankees čepici a džíny. Během následujících 106 minut hrála na vybrnkávanou kytaru nad písněmi, které většinou zpívala, ale některé obsahovaly i mluvené pasáže. Jinými slovy, nebylo to, co by kdokoliv na světě očekával. Bylo to radikální moment v narušení očekávání publika a otevřeně zpochybňující, co publikum může od ní rozumně očekávat, co jim chtěla dát a co vlastně chtěla dělat ve své roli populární umělkyně a ženy.

„Bývalo mi záleželo na tom, jak se oblékám pro vás. To už teď nedělám. Je nový den,“ říká Hill 30 sekund po začátku Unplugged 2.0, jasně si uvědomujíc, že rozptýlí spoustu představ o tom, co přijde. „[Tyto písně] jsou o tom, čím jsem procházela, a co jsem se učila,“ pokračuje Hill, než se pustí do „Mr. Intentional“, písně alespoň částečně o tom, jak bohatství je iluze a jak kapitalistická společnost je nastavena tak, aby vás vykrvácela. Kde by to člověk mohl chápat jako metaforu, Hill to myslí doslovně. A právě to je tak otřesné na Unplugged 2.0 a proč komerčně selhala ve srovnání s Miseducation; Unplugged 2.0 je neoleštěný pohled přímo do myšlenkového procesu Lauryn Hill v roce 2001, nic víc, nic míň.

Mezihry zde—typicky používané účinkujícími Unplugged, aby vám řekli, jak je něco inspirovalo k popovému hitu, který hrají na show bez elektrických kytar—zde slouží jako přímé linie komunikace s publikem. Téměř 25 minut na Unplugged 2.0 se Hill obává, že vytvořila osobnost, která není skutečně „jí“ („Bylo období, kdy jsem jen byla venku, a vytvořila jsem tuto veřejnou osobnost. A to mě drželo jako rukojmí. Nemohla jsem být opravdovou osobou... Musím být tím, kým jsem.“). Povídá o tom, jak dostala soukromou prohlídku Disneyho a jak špinavé bylo všechno za kulisami—podobně jako život umělce—a jak ve skutečnosti nejsou žádné „velké ryby“. Mluví také o tom, jak přemýšlela o odchodu z hudby. „Jak se to, co jsem tak milovala, stalo něčím, co nesnáším a nenávidím?“, ptá se. Velmi zřídka máme možnost vidět vnitřní monolog hudby tak úhledně složený na písně, k nimž se vztahuje. Unplugged 2.0 nakonec působí jako sledování session na psaní písní v reálném čase; švy jsou viditelné, a někdy tam ani nejsou.

A co se týče písní na Unplugged 2.0, zní jako kázání o různých nepravostech od falešné spirituality, pronásledování až po to, jak Ziggy Marley nedokončil píseň, kterou spolu napsali („I Get Out“) a stočily se přímo do hlubokých monologů o povaze Boha a nejněžnějších písních v katalogu jakéhokoli „rappera“. „Just Want You Around“ si zaslouží být svatební klasikou, stejně jako „I Gotta Find A Piece Of Mind“, píseň volně inspirovaná jejím vztahem s Marleyem a jejím nově objeveným vztahem k vyšší síle. Pro lidi, kteří chtějí alespoň nějaký prvek rapu, „Mystery of Iniquity“, se svým slavným refrénem, má některé z nejtvrdších rýmů o společnosti na této straně záznamu Talib Kweli („Pro co pracujeme?“ skutečně), je jedinou větvičkou míru. Ale „I Get Out“ je zde zastavující se show, píseň, která slouží jako téma celého projektu, s texty o odmítnutí štítků, odmítnutí být využívána, odmítnutí hrát roli a odmítnutí slepě následovat nastavená očekávání. Unplugged 2.0 je jedním z nejmistrovštějších provedení podivného kariérního tahu, a stalo se to v reálném čase.

Není překvapivé, že Unplugged 2.0 bylo při vydání většinou pohřbeno kritiky. Bylo odepsáno jako zbytečně kázavé—samo o sobě směšné nedorozumění, protože Lauryn káže už od „Doo Wop“—jako „zvědavé“ pokračování Miseducation a „tóninové“. Robert Christgau, který dohlížel na Village Voice’s Pazz and Jop anketu, která milovala Miseducation napsal toto ve velmi odporné recenzi: „Pravděpodobně ne nejhorší album, které kdy vydal umělec substance—existují všechny ty Elvisovy soundtracky. Ale v běhu,“ než pokračoval ve shazování Hillové techniky hraní na kytaru, jako by někdo očekával, že se objeví a bude Carlos Santana.

Ale hlavní důvod, proč bylo album odpadlé, je, že hudební kritici vždy čtou náboženskou oddanost jako neupřímnou nebo trapnou; není nic děsivějšího než někdo, kdo upřímně věří písním, které zpívají o nalezení nějaké odpovědi ve vyšší síle. Proč je Bob Dylanovo neuvěřitelné Slow Train Coming odepsáno jako součást jeho základního kánonu, proč většina lidí nepřišla o Kirka Franklina dokud nebyl na The Life of Pablo, a proč novináři z pobřeží mohou každý rok psát články o festivalech křesťanské rockové hudby jako o spolehlivém obsahovém mletí. Je důvod, proč Kanye West chtěl tento album samplovat; je to umělec stojící na vrcholu a uvědomující si, že celebrita a sláva a bohatství, které hledali, nevyplnily tu centrální díru uvnitř nich. Kanye stále hledá, co přijde poté, co se pro něj dostane na horu, ale před 15 lety Lauryn Hill našla svou odpověď v náboženství. Už nenašla to, co hledala—a musela se vrátit k vystupování po souboji s IRS, který ji dostal do vězení—a ještě nevydala pokračování tohoto alba. Odešla, když mohla.