V 'Barbara' zvažuje Barrie soukromí a pravdu

Současně Lindsay — která vystupuje jako Barrie — prožívala romantickou změnu ve svém životě. Na turné s WHY? se setkala s jejich najatou hráčkou Gabrielle Smith, známou pod jménem Gabby’s World. I když se viděli jen pár hodin, zůstali v kontaktu, když se vrátili do Brooklynu; nyní jsou manželé.

Při tvorbě svého posledního alba, Barbara, Lindsay čelila dvěma významným životním situacím: Vztahu se Smithem a blížící se smrti svého otce. „Ty dvě věci mě přiměly přehodnotit své priority, a tak jsem k tvorbě hudby přistupovala mnohem trpělivěji a reflexivněji, když jsem začala psát,“ řekla Lindsay. Ale přestože měly tyto události vliv na Barbaru, neplánovala nutně sdílet ani jednu z nich při vydání alba.

„Byla jsem velmi obezřetná, abych se necítila neupřímně a hovořila o zranitelnosti a ujistila se, že se necítím, jako bych jen využívala [své situace],“ řekla Lindsay. „Bála jsem se obětování soukromí ... měny nabízení malých útržků o vašem životě v hudbě.“

Řekla, že její přítelkyně Greta Kline z Frankie Cosmos používá frázi „Traumatická olympiáda: jako zpeněžování svého traumatu“ pro platnost nebo uznání. Pokud by Lindsay nepředstavila album s jeho okolními okolnostmi, nebylo by považováno za tak vážné? Samozřejmě, pokud by svůj příběh sdílela, album by mohlo být zařazeno do toho deníkového žánru, do kterého je zaškatulkováno mnoho ženských hudebnic, a kdo by to chtěl?

„Nebyla jsem si jistá, že vůbec zmíním tátovu smrt nebo něco, když jsem vydala desku, nebo Gabbyino jméno, ale ukázalo se, že je to opravdu dobré a zvláštní,“ řekla Lindsay. Není si jistá, čeho se předtím tak bála, a je lepší, když je všechno na stole pro posluchače. Zvlášť proto, že při psaní textů cítila, že musí napsat určité řádky „protože [jinak] to působí neupřímně. Působí to, jako byste psali o slunném dni uprostřed bouřky nebo něco podobného, kdo by tomu uvěřil?“

Na Barbara, Lindsay zpívá, hraje na tucet různých nástrojů — včetně cimbálu, mandolíny, violoncella, trumpety a harfy své zesnulé babičky — a zároveň sedí na producentské židli. Náladou připomínající devadesátá léta po škole, Barbara vyvolává vzpomínky na dětství, i když se rozšiřuje daleko do dospělosti.

Lindsay napsala Barbaru s „méně intelektuálním přístupem, než jsem měla v minulosti, při psaní textů, kdy jsem přemýšlela o tom, co je drzé a co dobře zní a co je zábavné a přístupné.“ Místo toho se zaměřila na to, co chtěla říct nad cokoliv jiného, přecházejíc od „poslouchání textů mimo svou hlavu při jejich psaní k poslouchání textů uvnitř své hlavy a jednoduše řekla: ‚Na co myslím, protože mi na tobě právě teď nezáleží, protože to, na co myslím, se zdá tak mnohem naléhavější.‘“

I když se ocitla v „hudební poušti“, našla inspiraci u umělců, kteří pracovali, oblékali se nebo žili, aniž by se starali o názory ostatních, jako je umělkyně Louise Bourgeois. Jinými slovy, Lindsay řekla: „Snažím se o to, aby mi to bylo jedno.“

Proto se na Barbara, pustila do přímějšího přístupu: Bez dalšího promýšlení pocitů, bez skrývání se za slova. Na vzdáleném, elektro-popovém albu uzavírajícím skladbu „Basketball“ zpívá přímo sobě a opakuje: „Pojď, Barrie, udělej to správně, pojď.“ Je to na stejné úrovni zoufalství a intenzity, která se vine celým jinak zvukově jasným albem. (Například „Quarry“ je stejnou měrou milostná píseň i děsivá nehoda, ale vrstvené vokály dodávají veselost, která zdůrazňuje první.)

Několik písní nese tu vzdálenost často inherentní pro elektronickou produkci, ale „Bully“ a „Jenny“ jsou prstovitými vyjímkami, které jsou nápadné svou jednoduchostí a dodané raženou lyrikou.

Foto od Alexa Viscius

Když se Lindsay přestěhovala do New Yorku, stala se součástí kapely nazvané Barrie — kapela se mezitím rozešla. Přikládala jim zásluhy za nově získané sebevědomí. Zároveň to způsobiloo, že se eponymní album, nazvané Barrie, cítilo poněkud nepřesné: „Barrie stále působila jako předchozí iterace projektu. A já jsem si říkala, no, Barbara jsem já, vlastně já, ne tato kapela.“

„A také se mi líbí formálnost toho. Stejným způsobem věřím v udržování zdravé vzdálenosti mezi sebou, svým vlastním životem a svým profesním životem,“ řekla Lindsay. „Ano, je to moje jméno, ale je to moje právní jméno. A mám trochu odstupu mezi mnou a Barbarou… připomíná mi to, že ‚Ano, to jsi ty a mluvíš o svém životě, ale pamatuj na to, že to musí být v určité vzdálenosti.‘“

Přesto se osobní nemůže nezamísit. Lindsay vzpomněla na píseň Beach House „Walk in the Park“, kterou často přezpívala při turné. Její druhá sloka začíná: „Obličej, který jsi viděla ve dveřích, na tebe už nepohlíží / Jméno, které voláš na jeho místě, nečeká na tvé objetí / Svět, který jsi milovala, tě už nemůže držet.“

„Pokaždé, když jsem zpívala řádek o ‚Obličej, který jsi viděla ve dveřích, už na tebe nepohlíží,‘ jsem si představovala svého tátu ve dveřích mého pokoje. A musela jsem přestat zpívat tu píseň, protože mě to jen rozesmutnělo, když jsem si představovala, že tam už není,“ řekla Lindsay.

Když napsala „Harp 2“, přemýšlela: Jaký je můj ekvivalentní řádek? Moje verze té myšlenky? Stalo se z toho: „Viděla jsem tvůj obličej ve dveřích / Když ses vracel druhou cestou / Řekl jsi: ‚Měla by ses snažit být dobrá, a pokud nemůžeš, buď opatrná.‘“ Skladba sama o sobě je teplá a ozvěnová, poháněná jemným prstováním: nostalgická a letní s pomalým nárůstem. Ale její tón skrývá její truchlení.

„Pokud jsem nedokázala zpívat řádek z Beach House, když byl ještě naživu, nebudu schopna zpívat svou verzi,“ řekla Lindsay. „Myslím, že až přijde na hraní těch písní před lidmi, možná mě překvapí, co se stane šťastnými momenty a co mě zasáhne nečekaně.“