Amen Dunes odhaluje svou minulost, aby ji mohl pohřbít

Řádek je podán matkou Damona McMahona. McMahon je hnací silou newyorského Amen Dunes a zvolil tyto dvě linie jako důkaz srdce Freedom: je to deska, která je si jistá sama sebou, a také si je jistá tím, že vlastní já skutečně neexistuje. "V mnoha ohledech bylo jedním z mých záměrů s touto deskou nic hlubšího než umožnit lidem cítit se sexy, abych byl upřímný," říká McMahon po telefonu. To je ta Miracle část. Poté Martinův citát: "Byla to jakási větší zpráva desky. Pro mě je cílem Freedom zřeknutí se já prostřednictvím otevřenosti k já.

„Každá píseň je průzkumem těchto malých myšlenek, které mám o sobě nebo o svém pozadí či svém fantazijním já. Jen skrze sebekritiku můžeme pustit všechno tohle hovadství.”

Freedom je sérií vignet, snímků McMahonovy psychiky. Klouže přes prostorné zvukové krajiny s zdánlivě neomezenou hloubkou. V některých okamžicích Freedom působí jako deska s lehkými vibacemi; jindy je to jasný, kytarou poháněný indie rock, nebo macabrózní, zarmoucená country. Je to deska mnohých podob, odrážející zmatení, které McMahon udělal, aby se pochopil.

„Jsem uvízl v milionu různých identit,” přiznává. „Písně jsou o mé rodině a dětech, s nimiž jsem vyrůstal. Chtěl jsem napsat tyto písně o tom, 'jsem irský žid a jsem panna a jsem undergroundový hudebník, nejsem popový hudebník… Jsem muž, jsem macho muž, jsem citlivý muž.' To jsou všechno věci, na kterých se hodně uvídneme.” Freedom je procesem, jakým McMahon uvolňuje tyto identity. „Skrze svou vlastní praxi jsem se snažil spojit s tím, co existovalo předtím a co bude existovat po těchto malých povrchních identitách, které se držím.”

McMahon vysvětluje, že deska se týká jeho minulosti brzy a často; druhý track, “Blue Rose,” se zabývá jeho otcem. Jeho matka, kterou McMahon popisuje jako „drsňačku... jako Lemmy nebo něco takového,“ byla diagnostikována s terminálním onemocněním, když McMahon začal pracovat na Freedom. (Pozdní skladba na albu “Believe” se těmito traumaty zabývá.) Rodinné vztahy jsou často základem konstrukce identity, ale jsou také složité. „Jak to mám říct jaksi diplomaticky,“ povzdechne si. „Řekněme, že jsem vyrůstal v jaksi nebezpečné domácnosti. Lidé opravdu nedodržovali pravidla.” Její nemoc mu přiměla k zamyšlení. „Když onemocněla, měl jsem s tím vším jakési vyrovnání.”

McMahon používá osobní příběhy k odkrývání duchů uvnitř něj, ale také používá jiné jako nádoby, ve kterých se může vidět odražený. (Ač i skladby, které se zdají být neosobní, nejsou nutně takové; “Calling Paul the Suffering” může nést biblický otisk, ale Paul je také jméno McMahonova otce.) Když vyrůstáme s hodnotou a idolizováním konkrétního jedince, je pravděpodobné, že si osvojíme některé z jejich vlastností, pasivně a nekriticky, v nevědomém pokusu se s nimi srovnat. Na “Miki Dora,” McMahon zkoumá legendárního surfaře a podvodníka s jakýmsi odporem i úctou. „Je v pohodě a je zahalen, je sebejistý, je zamyšlený,“ vypočítává. „Miki Dora je zástupcem čehokoli. Upřímně, mohl jsem se s ním ztotožnit. Je to ten typ chlapa, kterého jsem bohužel celý svůj život obdivoval.”

Analýza Dory je analýzou maskulinity a jejího škodlivého vlivu, a jak se deska rozvíjí, je jasné, že písně jsou patchworkem konfliktních útržků mužského ega, jak latentního, tak okamžitého, a touhy je excizovat. Tyto vlastnosti jsou těmi, o které se McMahon nejvíce zajímá. „Myslím, že mužské ego je u kořene problémů společnosti,“ říká. „Když to není jádro našich problémů.”

Pro McMahona to všechno začalo, jak to u mnoha mužů bývá, s jeho otcem. „Otěc vztah je tím jádrem všech těchto zmatků v mém životě,“ vysvětluje. „Blue Rose“ detailně popisuje McMahonovy snahy přebudovat sebe jako hudebníka, naštvání neschvalujícího otce. „To je jako první identita, proti které jsem se snažil bránit. 'Jsem hudebník, jsem Amen Dunes.' Můj otec byl velmi aktivně proti tomu, abych dělal hudbu, takže to byl velmi raný otisk konfliktu. Byla to primární rána, primární zdroj konfliktu, který jsem musel prozkoumat.”

Ptám se McMahona, jestli je maskulinita inherentně spojena s identitou. „Pro mě ano,” odpovídá. „Vyrůstal jsem s tím...” Na chvíli se odmlčí pro nádech. „Bylo tu hodně důležitosti spojené s tím, co to znamená být mužem. Můj otec, jeho rodina pochází z této nižší pracující třídy v Philadelphii, a byli velmi zaměřeni na to, být stoic a potlačovat své pocity. Být tvrdý bylo vyzdvihováno. Takže identita: kdo jsem? No, musím být muž. Co to znamená? To znamená spoustu špatných věcí, které jsem byl naučen přijmout.”

Freedom je vykopávkou těchto vlastností, procesem sebehodnocení v naději na vyhnání těchto zakotvených relikvií toxické maskulinity. McMahon věří, že je důležité zaměřit svou optiku dovnitř. „Moje verze sociálního vědomí a sociálního protestu spočívá v tom, abych se postaral o svůj pětimetrový okruh.” Upozorňuje, že jeho ticho na sociálních médiích není indikátorem lhostejnosti: „Osobně si nemyslím, že to je tak užitečné, jako když se dívám na ty stejné problémy v sobě,” vysvětluje.

S vydáním nové desky by si někdo mohl myslet, že McMahon dosáhl nějakého smíření nebo míru. Zasměje se: „Bohužel, s veškerou pozorností zaměřenou na mě s tímto vydáním jsem se trochu více zakousl do sebe.” “Je to dvojsečný meč, ale myslím, že je to celoživotní cesta, chlape. To je doslova můj hlavní cíl, dokonce ještě před muzikou. Myslím, že to je jen takové nastavení úmyslu.”

Na konci “Intro” nabízí klíče k Freedom. McMahon je zářným ztělesněním tvrzení Agnes Martinové, že jsme prázdnými plátny, které absorbují a napodobují cokoli, co vidíme. Jak se závěrečná skladba “L.A.” linie přes hučící syntezátory a skákající bicí, dětský hlas znovu zaznívá: “Tohle je váš čas. Jejich čas je u konce. Je to hotovo!”