Přechodová cesta Thomase Rhetta 'Center Point Road'

Bůh ví, že bylo napsáno dost o dědictví a relativní „mrtvosti“ „bro-country“, a bůh ví, že jsem o tom napsal dost i já sám. Ale neprobrat to tady, když zvažujeme vynikající čtvrté album Thomase Rhetta, by bylo jako snažit se zaparkovat s krčním límcem. Řekněme, že v letech 2013-’15 byl T. Rhett přímo uprostřed „bro-country“, napsal to, co zůstává nejlepší písničkou od Florida Georgia Line („Round Here“), a nejlepší písničku o „beer math“¹ vůbec („Parking Lot Party“), vydal svůj debut z roku 2013, It Goes Like This, a objížděl svět. A pak přišel Chris Stapleton s „Bro-Breaker“, prodával více alb než jakýkoli country zpěvák za poslední čtyři roky a zaséval strach do srdcí mnoha chlapů jménem Chase, Canaan a Hunter.

Rhett ale změnu viděl dříve; skutečně spolupracoval se Stapletonem na dvou písních na vynikajícím albu Tangled Up z roku 2015, včetně hitu „Crash And Burn“, který nejenže zněl jako single z šedesátých let filtrován přes Garth Brooks, ale obsahoval i Stapletona jako záložního zpěváka. Na rozdíl od Florida Georgia Line — kteří od Stapletonova průchodu Winterfellem provedli přinejmenším dva plné autenticitní obraty — nebo Sama Hunta — který se rozhodl sedět ve svém Red Keep a sedět ven z válek králů Bro-Country za poslední čtyři roky — byl Thomas Rhett připraven dělat pop-rock country hity, které čerpaly z mnoha žánrů a stále si zachovávaly jeho veselou upřímnost. Proto bylo album Life Changes z roku 2017 takovým zklamáním; kde Tangled Up mohl jít plně do Crue a Frampton-funk na záznamy zády k sobě, Life Changes šlo plně do „manželství je skvělé“ statní country, album Randyho Travise z roku 1987, které časově cestovalo do roku 2017. Nebylo to špatné, ale nebylo to album, které jste očekávali po Tangled Up.

Center Point Road, však působí jako album, na které Rhett celou dobu směřoval. Je to mistrovská třída v pop-rocku, album, které nějakým způsobem dokáže proměnit běžnou country čtvrť Little Big Town na jeho vlastní New Power Generation („Don’t Threaten Me With A Good Time“), zahrnout Decemberists mariachi trubky („Beer Can’t Fix“), a přesto mít baladu o lásce k autu („That Old Truck“). Center Point Road je album, které si Justin Timberlake přál, aby jeho Man Of The Woods bylo, album, které by mohlo spojit pohyby mainstreamové country „zpět na pole-pracující lidé také potřebují pop-music“ s lehkým R&B a piano baladami Jamese Taylora. To jde nad rámec pouhého ovládání country žebříčků; to je Rhettovo Red, album s dostatečně country znaky, aby zůstalo v této části Spotify, ale s dostatkem „tohle je velký popsong“ momentů, aby ho možná posunulo na pop žebříčků, kam patří.

Rhett byl jedním z mála country umělců, kteří se vyhnuli debatám o tom, zda je to „dostatečně country“, soustředěných kolem Bro-Country; věděl, že tvoří hudbu pro větev fanoušků country, která stejně nikdy neposlouchá jen country. „Jsem z generace playlistů,“ řekl mi v roce 2015 když jsem ho rozhovoril pro Noisey. „Od té doby, co vyšly iPody, když jsem byl v 9. třídě nebo podobně, byla to všechno od Cash Money Millionaires po Merle Haggard po Fall Out Boy; bylo to všechno napříč.“ To se projevuje na Center Point Road více přímo než na Tangled Up. Rhett se posouvá od funku („Don’t Threaten Me With A Good Time,“ „VHS“), k power baladám (titulní skladba, „Notice,“ „Blessed,“ „Almost“), pop finger-snappers („Up,“ „Look What God Gave Her“), k nejlepší oslavě opilosti od vrcholu Bro-Country („Beer Can’t Fix“). Rhett je také připraven přejít k plnému Jimmy Buffettovi, pokud to bude potřeba, taky („Sand,“ „Barefoot“).

Tento pocit hry bez hranic je možná základní věc, díky níž je Rhett výjimečný; nikdy není moment na žádném z jeho alb, kdy by se nezdálo, že si to vážně užívá. Nestará se o to, jestli si myslíte, že by měl znít jako Stapleton, nezajímá ho, jestli nechcete slyšet, jak se snaží stát se vůdcem Revoluce, je tady, aby vydával alba, která zní perfektně když máte šest piv a čtyři klobásy, stojíte ve svém zadním dvoře a uvažujete nad šířkou lidských zkušeností. Letos bude mnoho country — a rock — alb, která budou vážnější a esteticky „lepší“, ale tohle je to, na co budu celé léto grilovat.

1 Toto není nezbytně relevantní k této diskuzi, ale při nákupu krabice piva v „Parking Lot Party,“ Lee Brice křičí, „14 z nich je mých,“ což vyvolává možnost, že někdo konkrétně zaplatil za ~42 procenta krabice piva, a Brice chtěl, aby všichni věděli, že zaplatil za ~58 procent. Což dělá z Brice buď velmi peněz vědomého, nebo trochu padoucha písně o pití piva na parkovišti, protože si nárokuje více než polovinu krabice, než vůbec opustí obchod. Ale protože Thomas Rhett spoluautorem této písně, možná on je padouch. Každopádně, k zamyšlení.