Cody Jinks je nečekaně country hvězdou

Kdo je Cody Jinks?

Fanoušci tohoto country umělce – kteří se nazývají „Flockers“ a podle toho se hromadně objevují na Jinksových koncertech – ho považují za jednoho z mladších zachránců žánru, což připomíná doby, kdy country hudba více cenila Merle než „hej holka“. Pro ostatní je relativně novým jménem, i když ve svých 38 letech už vydal několik alb, má za sebou rozsáhlé turné a je něčím jako kultovní postavou mezi puristy žánru.

V roce 2016 dosáhlo I'm Not the Devil dlouho očekávaného úspěchu pro Jinkse, když se dostalo do top pětky hitparády Billboard's Country Albums, a to i přes to, že bylo vydáno bez podpory nahrávacího labelu. Úspěch tohoto alba zavedl Jinkse na mnoho nových míst, včetně okruhů noční televizní zábavy a několikanásobně vyprodaných koncertů v ikonickém Ryman Auditorium v Nashvillu.

Na jeho novém albu Lifers, jeho prvním s nahrávacím labelem, Jinks zdvojnásobil to, co udělalo I'm Not the Devil kritickým a kultovním úspěchem: upřímné psaní písní, odbornou hudbu a pohled na country hudbu, který přemosťuje mezeru mezi 70. lety a současnou hudbou odlišných country umělců jako Sturgill Simpson a Margo Price. Také si přizval několik přátel, mezi nimiž jsou další textaři jako Paul Cauthen, White Morgan, Tennessee Jet a Austin Allsup, kteří spolupracovali jako spoluautoři.

Chytili jsme se Jinkse pár týdnů po vydání Lifers k rozhovoru o psaní písní, vydávání hudby s nahrávacím labelem a o tom, jak se dostal do povědomí lidí na Music Row.

VMP: Album máte venku jen pár týdnů. Jaké jsou zatím reakce a jaký je váš dojem?

Cody Jinks: Úleva. Uvědomil jsem si, že jeden z kluků z kapely mě nedávno upozornil, že minulý týden uplynul rok od doby, kdy jsme začali pracovat na desce. Doslova to trvalo skoro rok. K hotovému nahrávacímu materiálu jsme se dostali v lednu a zbytek času zabraly přípravy. Typická věc, trvá dlouho, než kdokoli vydá desku. Takže úleva je asi to největší slovo, které můžu použít. Jsem vděčný. Jsem rád.

Tohle je první album, které jste vydal s nahrávacím labelem. Jaké to bylo ve srovnání s tím, na co jste byl zvyklý dříve?

Bylo to opravdu nebylo jiné. Podepsal jsem smlouvu s Rounder mezi dokončením nahrávky a jejím skutečným vydáním. Doslova chtěli jen to, co jsme udělali. Nebyly na desce žádné vnější zásahy. Rounder s tímto albem nemělo nic společného, což je hlavní důvod, proč jsem se rozhodl jít k nim, protože nás chtěli takové, jaké jsme. Nahrávali jsme s naší kapelou, což se stává zřídka, když se zapojíte do velkých nahrávacích smluv a společností. Ale oni chtěli mě. Chtěli nás.

Jo, zní to jako nejlepší z obou světů. Máte kreativní kontrolu a můžete dělat, co chcete, ale zároveň máte podporu a zázemí labelu.

To byla určitě příjemná změna. Mám skoro 38 let a tohle je moje první nahrávací smlouva. Bylo opravdu hezké mít možnost nahrát to, co jsme chtěli, a mít Rounder, který řekl: „Tohle je úžasné. Milujeme to. Chceme to.“

Zaujalo mě, když jsem poslouchal album, že jste dali dohromady skvělý tým spisovatelů. Je skvělé slyšet tolik talentovaných autorů s různými perspektivami, ale na albu, které je soudržné a opravdu zní jako vy. Jak jste si vybírali, koho si vezmete na palubu?

To se stalo opravdu přirozeně. Měl jsem koncept udělat desku s celou řadou různých autorů už před lety, ale tvar to nabylo až s touto deskou. To se stalo během turné s těmito kluky; většinu autorů na tomto albu jsem hodně turnéval nebo jsem jich hrál už tolikrát, že jsem získal respekt. Musím se opravdu s někým dobře poznat, než si s ním sednu a napíšu něco. Tak to prostě funguje. Ale za ta léta jsem získal spoustu dobrých přátel a měl tolik spoluhráčů na turné, že se to prostě stalo. Skutečně jsem to netlačil. Bylo to jen něco, co se stalo přirozeně. Miluju každého na desce, i ty, s nimiž jsem nenapsal písně a jen přehrával jejich písně. Udělal jsem další píseň Billy Don Burnse a další Scott Copeland píseň. Měl jsem tam jen jednu, která byla čistě má, což jsem nikdy neudělal. Většina věcí na všech mých deskách byla jen moje.

Když mluvíme o písni, kterou jste napsal sám [„Head Case“], to byla ta píseň, ke které jsem se stále vracel a přemýšlel o ní. Můžete se podělit o to, jak jste tu píseň napsal a co pro vás znamená?

Ta byla opravdu těžká na napsání, abych byl upřímný. Umělci jsou všichni tak trochu divní svým vlastním způsobem a většinu času žijeme ve svých hlavách. Napsal jsem tu píseň krátce po smrti Chrise Cornella; byl to můj velký vliv. Zároveň byl Scott Copeland ve vězení, takže tam je ta věta: „Všichni mí hrdinové buď umírají, nebo sedí ve vězení.“ Opravdu těžké je zpochybňování své vlastní příčetnosti. Je ještě těžší to dělat před publikem. Ale tahle píseň opravdu měla skvělý ohlas. Byla to taková nenápadná píseň, ke které se hodně lidí přiklánělo, což jsem vůbec nečekal.

Jo, člověk neslyší moc takových písní. Je to upřímné a zranitelné způsobem, po kterém lidé zřejmě touží, ale často ho nenajdou.

Jo, být zranitelný, je to tak trochu – metaforicky – jako vejít na pódium a stáhnout si kalhoty.

Zmiňovali jste, že na albu je píseň Billy Don Burnse. Je to jistě hrdina mezi svými fanoušky, ale pravděpodobně je tu i několik lidí, kteří o něm neslyšeli nebo si neuvědomují, jaký vliv měl. Kdy jste se stal jeho fanouškem a co pro vás jeho hudba znamená?

Ten chlap je opravdu výjimečný. Má skoro 70 let. Je to poklad, který mnoho lidí nezná. Ten chlap je tu už věčnost. Pracoval s mnoha různými lidmi. Pracoval s Merle. Psal pro Willieho. A tady, později ve svém životě, konečně začíná dostat to, co vidím jako zasloužený kredit. Poprvé jsem o něm slyšel před pěti nebo šesti lety. Dělal jsem show v Illinois a je tam promotér show, se kterým jsem dodnes přítel, a dělali jsme show s ním a on říkal: „Slyšel jsi někdy o Billy Don Burns?“ Hrál něco a já jsem nakonec ukradl dvě jeho CD Billy Don Burnse a šel domů a ponořil se do nich. Byl jsem jako: „Kde tenhle chlap byl?“ Byl nahoře; byl dole; byl ve vězení. Konečně zažívá znovuzrození. Whitey Morgan střihl jeho věci. Josh Morningstar, který napsal „Must Be the Whiskey“, střihl jeho věci. Je to legrace, protože mluvíte s Billym – a my všichni máme kolem 30 a 40 let – a on řekne: „Je opravdu hezké, že vy mladí kluci hrajete moje písně.“ My se tomu věnujeme sami už 20 let. Je to miláček.

K vašemu bodu o tom, jak dlouho to děláte, máte za sebou několik alb, hodně jste turnévali, ale s tím to vypadá, že když jste vydali I'm Not the Devil, došlo k posunu. Vyprodáváte Ryman a hrajete v nočních show, tohle všechno. Můžete cítit, že to přichází, když jste vedli do vydání toho alba?

Ne. Vůbec ne. Je tu hodně faktorů, které vedou k tomu, kde jsme teď, a správné načasování je stejně velký faktor jako cokoli jiného. Mít materiál, mít správnou kapelu a tým a management, lidi kolem sebe je samozřejmě velmi důležité, ale hodně z toho připisuji načasování. Jsem vděčný, že jsem na prahu tohoto posunu, který vidíme v našich druzích hudby. Devil byl rozhodně zlomovým bodem pro nás. Deska předtím, Adobe Sessions, jsme začali vidět zlepšení. Pak, když jsme vydali Devil, vyprodáváme Ryman. Nikdo to nečekal. Dělám to dlouho a pro mě je to stejně šokující jako pro kohokoli jiného. Četl jsem něco, co někdo napsal o prodeji desek toho nového alba a komentář byl něco jako: „Pokud lidé na Music Row stále přemýšlí, kdo je k čertu Cody Jinks, už nemusí přemýšlet vůbec.“