Jubilee od Japanese Breakfast je návodem na bezuzdnou radost

Na určitém bodě v našem životě, pokud ne v každém, vstupujeme do období, kdy se radost zdá být cizí, dokonce zakázaná. Z důvodu únavy, smutku, ztráty, zrady, traumatu nebo nějakého jiného nepříjemného zvratu, který nám život nachystal, se můžeme stát tak vzdálenými od pocitů extáze, kterou svět má na nabídku, že je těžké si ji představit a těžké ji strávit. Jako když se napijete hustého nektaru, když jste čekali vodu, nebo když po dlouhé noci stáhnete závěsy a oslní vás světlo tak jasné, že to bolí. V těchto chvílích máte na výběr: trpět, nebo pomalu a postupně znovu naučit a znovu normalizovat štěstí. Na svém nejnovějším albu Michelle Zauner se její dílo vrhá přímo do této druhé možnosti a nabízí nám, že nás vezme s sebou.

Zaunerovo dílo (jmenovitě její první album, Psychopomp z roku 2016, které bylo nahráno po smrti její matky, a její nedávná memoáry Crying in H-Mart) je protkáno smutkem, který je tak nepochopitelný a zároveň tak naprosto lidský, že je nemožné nebýt na kolenou před jeho neomezenými pravdami. Ale na tomto třetím albu jsou smutek a radost – ve všech jejich protikladech – symbiotické, což vytváří prostor pro maximálně povznášející zvukové a pocitové stěny, které nejsou nicím omezeny.

„Chtěla jsem prostě prozkoumat jinou část sebe: jsem schopná radosti a zažila jsem hodně radosti,“ řekla Pitchfork o albu. „Všechny písně jsou různými připomínkami toho, jak zažít nebo vymezit prostor pro to.“

„Paprika“, úvodní skladba alba, je prototypem této radosti. Odpovídajícím způsobem je to óda na sílu a magii, kterou má hudba, aby otřásla vašimi kostmi a rozsvítila vaši duši tak, jak to nic jiného na světě nedokáže, a neustále dokazuje svůj nárok: Zaunerův vrcholný, sladký, melodický výkřik, když se refrén vrátí, hymnické trubkové linie, které jsou napůl symfonie a napůl dětská píseň, a usměvavé perkuse, které cinkají jako drobné mince v držáku na nápoje, když se bezstarostně projíždíte po hrbolaté zadní cestě. Podle Zaunerové překročili limit své Pro Tools session kvůli obrovskému množství prvků v této písni. Dokonce i „In Hell“ — temná bonusová skladba z éry Soft Sounds, společník k „In Heaven“ z Psychopomp, píseň o bolesti z prožívání euthanazie stejného psa, a smutnější píseň, než jsem si dříve dokázala představit — pozitivně září s beztížným synthem.

Jako zbytek její práce, Zauner je mistrem vyprávění příběhů, který se dotýká postav složitých zvukových a textových charakterů své vlastní tvorby. Na „Savage Good Boy“ produkované Alexem G je osamělým, šíleným miliardářem, který si kupuje bunkry. Na „Kokomo, IN“ je nejzralejším, melancholickým, zamilovaným teenagerem, který kdy žil. Na „Be Sweet“ ovládá energii popové hvězdy 80. let se silou, aby zlomila srdce stadium svým dokonalým refrénem (což není tak daleko od pravdy).

Napříč svými mnoha inkarnacemi nás provází světlem. Poprvé, když jsem slyšela Jubilee, zpracovávala jsem traumata, které mi změnily život, ležela jsem sama na posteli, která nebyla moje, a zamlženě jsem se dívala skrz slzy zmatku ven na příliš slunečné okno. Pak, jako výdech, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že přijde, jsem se na okamžik odevzdala.