Freddie Gibbs, Drake a zbytek nejlepšího rapu z března

Freddie Gibbs: You Only Live 2wice

Je snadné spojit Freddieho Gibbse s řadou titulků přitahujících pozornost: úpadek jeho domovského města Gary v Indianě; úpadek jeho dohody s Interscope na konci 2000. let během krize nahrávacího průmyslu; jeho vztah s Madlibem; obvinění, která jej loni udržela zavřeného v řadě vězeňských cel napříč Evropou, daleko od jeho novorozené dcery. Ale základ jeho přitažlivosti spočívá v tom, že je jedním z nejlepších rapperů své generace, jak jako nebojácně upřímný textař, tak i s jeho oslnivou technickou dovedností. You Only Live 2wice, stručná zpráva před jeho druhou spoluprací s Madlibem, Bandana, je silnou znovuintrodukcí. Změna rytmu u první skladby „20 Karat Jesus“ ji promění v vítězný závod; Gibbs se nikdy neohlíží zpět, odvykládává osm skladeb mrazivého gangsta rapu, mezi kterými vyniká syrová „Andrea.“

Don Trip & Starlito: Step Brothers Three

Říci, že Don Trip a Starlito jsou výborní rapperi, by bylo hrubé podhodnocení; říci, že třetí díl jejich Step Brothers série je jednou z nejbrilantnějších nahrávek roku 2017, je zcela rozumné. Tenesseeané strávili své předchozí dvě plnohodnotné desky (mixtape v roce 2011 a retailovou snahu o dva roky později) navzájem se předhánějí nejen slovními pyrotechnickými kousky, ale také vážnými osobními odhaleními a temným, naturalistickým vyprávěním. Three je plná akrobatické práce s punchlines, ale většinu času a energie věnuje dramatičtějším částem životů Tripa a Lita.

GoldLink: At What Cost

At What Cost je ten GoldLink, kterého jsme dostali jako slib na začátku: někdo, kdo bez námahy syntetizoval širokou škálu hudebních vlivů DMV do něčeho úžasně originálního. Seznam slavných spoluprací je v tomto bodě již dost proslulý, ale pravda je, že tyto skladby jsou tak vznosné („Have You Seen That Girl?“) a kinetické („Kokamoe Freestyle“), že jméno na bílém štítku by sotva mělo nějaký význam. Doplněk: selhalo velké pokus s přejmenováním Shy Glizzyho oficiálně?

Roc Marciano: Rosebudd’s Revenge

Roc Marciano strávil 2010. léta vytvářením jedné z nejhladších, nejdrsnějších a nejnepřekonatelnějších rapových skladeb na světě. Rosebudd’s Revenge je jeho třetí velké LP této dekády (i když jeho rozbalení a zvuková kvalita naznačují zkrácený proces ve srovnání s Marcberg nebo Reloaded). Skladby jako „Burkina Faso“ vystihují Marciho pohled na svět v mikrokosmu: boty s tvrdou podrážkou, čistě provedené přepadení, „Might cop the Lotus but I’ve outgrown it.“ To, co činí Marciho psaní tak přitažlivým, je, že cokoliv prodává v daném verši (nebezpečí nebo luxus, většinou), slouží k zaokrouhlení jeho předpokládané osobnosti. Rosebudd’s Revenge není jeho rozhodující dílo, ale je to stručná, ostrá dávka pro již zasvěcené.

Drake: More Life

More Life je téměř jistě album, které Drake doufal, že udělá minulý rok, než se vzdal tlaku a nabalil Views unaveným, solipsistickým rapem, který zní zcela odcizeně od jeho hitových singlů. To ale neznamená, že nová sada je naplněna „One Dance“ a „Controlla“—jejich nejlepší skladby se točí v různých směrech, od kovového „Free Smoke“ po srdečný „Do Not Disturb“ až po triumfální „Sacrifices“, který obsahuje úžasné verše od 2 Chainz a Young Thug. More Life’s raná, na tanec zaměřená sekvence pravděpodobně ovládne rádia celé léto, zasloužené vítězství pro někoho, kdo se mohl držet na vrcholu pouze díky inercí.

Elucid: Valley of Grace

Elucidova práce s billy woods jako Armand Hammer byla vrstvená, zubatá a vůbec jedna z nejlepších experimentálních rapových skladeb v nedávné paměti. Jeho sólová práce, včetně loňského fenomenálního LP Save Yourself, se ještě hlouběji ponořuje do těch kreativních tunelů, a Valley of Grace, nová deska napsaná a nahraná během prodlouženého pobytu v Jižní Africe, je jeho dosud nejvíce matoucí. Dává stejnou váhu okamžitým tělesným obavám a k metafyzickým realitám bytí černým Američanem; představuje generace traumy jako špínu, která pokrývá kancelářská okna, kliky od dveří, vládní registrační značky.

Rick Ross: Rather You Than Me

Za prvé, je naprosto šílené, že to Ricku Rossovi trvalo tak dlouho, aby udělal píseň s názvem “Lamborghini Doors.” Je fascinující poslouchat Rossův styl rapu, který možná dodržuje daňové zákony a také je na jachtě, jako akt s nižším rizikem; hraničí se šokem, že to funguje tak dobře. Jak jste jistě slyšeli, Ross míří na Birdmana kvůli notoricky známým obchodním praktikám Cash Money, s Chrisem Rockem po boku a beatem „Where Have You Been“ v opakování. Pokud se Ross—muž, který slavně ignoroval odhalení, že byl důstojníkem nápravy namísto krále kokainu—stane jakýmsi pravdomluvce v odvětví, no, podivnější věci se staly. Rather You Than Me je plné stylu pestrého hostování a tichého vynikajícího písničkového materiálu, který osvěžuje většinu Rossových alb: podívejte se na „Dead Presidents,“ která obsahuje Yo Gottiho, Future a dlouholetého rivala Jeezyho, nebo na “Trap Trap Trap” s Young Thugem a Wale (ano, Wale).

G Herbo: Welcome to Fazoland 1.5

Chicagské rapere jsou často vnímáni jako sociologické případové studie, žánrové signifikanty, nebo obojí, ale málokdy jako živé, dýchající lidské bytosti. Zpět v roce 2014, Lil Herb (jak byl tehdy znám) vytvořil jednu z nejneochvějnějších lidských desek, která kdy zasáhla RSS kanál. Welcome to Fazoland byla výbušná ukázka estetického umění, která také přetékala dvojnásobnou mírou bolesti a utrpení, kolik by jakýkoli teenager měl zažít. Herboův poslední EP se vrací k Fazoland, představující půl tuctu skladeb, které zní, jako by mohly být vyňaty ze stejných sezení. Fazoland 1.5 pokračuje v nevyčerpatelném běhu kazet (podívejte se zejména na Ballin’ Like I’m Kobe a prosincové Strictly 4 My Fans), které staví Herba jako jednoho z nejjasnějších mladých talentů rapu. Jeho vývoj je stále absolutní radostí pozorovat.