Ztracená historie vztahu Indie k jazzu

(obrázek prostřednictvím Meridian)

20. léta byla bouřlivou dobou pro lidi barvy pleti, a konkrétně pro černochy v Americe. Bojovali s orientací ve světě, kde byl rasismus rozšířený všude, kam se obraceli, a Afroameričané se nemohli cítit vítáni ani v bezpečí. Tato dekáda také přinesla jazzovou éru—dobu okázalosti, prohibice a nového bohatství. Během této éry a v pozdějších letech by ikonické jazzové hudebníky jako Louis Armstrong a Duke Ellington cestovali po světě se svými doprovodnými kapelami. Místa, kde hráli, by vás překvapila; Afghánistán a Indie byly rostoucími místy pro fanoušky východního jazzu. Bohužel, nahrávky Ellingtonova vystoupení v Afghánistánu byly od té doby zničeny Talibánem, ale pozůstatky jeho swingového a bojovného ducha jsou stále zřetelné.

Indie, zejména, si vytvořila zvláštní náklonnost k jazzu a Afroameričtí touringoví hudebníci se v tomto prostředí cítili vítáni. Aby unikli neustálému pronásledování, kterému čelili ve Spojených státech, se rozhodli černí jazzoví hudebníci učinit z Indie svůj nový domov, a s nimi se zrodily kořeny indické a afroamerické hudební spolupráce. Infamous luxusní hotel v Bombaji, Taj Mahal, dokonce požádal černého houslistu z Minnesoty, Leona Abbeyho, aby v roce 1935 vytvořil devítičlennou rezidentní jazzovou kapelu. Předtím byl Abbey šest měsíců součástí jazzové scény v Paříži a založil první all-black jazzovou kapelu, která hrála v Indii. Hráli pro elitní publikum v opulentním a extravagantním art-deco sále hotelu Taj. Sledovat jazzovou kapelu hrát byl zážitek; obrovské pilíře zdobily místnost a otáčející se pódium zajistilo, že hotel Taj Mahal byl domovem nejvzbouřenějších hudebníků v Bombaji.

Jazz se také dostal do Indie částečně kvůli studené válce. Rusko a Spojené státy vystavily Indii to, co považovaly za své největší umění, aby získaly její loajalitu. Zatímco Rusové poslali Kirov Ballet (nyní známé jako Mariinsky Ballet) na turné po celé zemi, Američané se snažili učinit jazz objektem indické náklonnosti. Dave Brubeck byl jedním z prvních hudebníků, které CIA vybrala na turné, a v důsledku toho začal jamovat s mnoha místními hudebníky. To vedlo k tomu, že Indové, kteří by jinak možná nevyšli ze svých tradičních comfort zon, experimentovali s interpretací konceptu, se kterým byli už obeznámeni: improvizace. Jedním z Brubeckových oblíbených jamujících byl Micky Correa, který měl plodnou kariéru trvající více než 30 let. Afroameričtí hudebníci, kteří následovali na této kvazi-politické tour, se také vyrovnali a jejich vliv se projevil v současné indické populární kultuře. Jazz se však dostal do Indie také objevem. Jako portugalská kolonie byli romští katolíci z Goa obzvlášť otevřenými jazzem, protože měli zájem o západní hudbu a kulturu. Často měli Goanští katolíci evropská jména a právě Goanští hudebníci se ukázali jako legendy na jazzové scéně v Bombaji, jako Frank Fernand nebo Anthony Gonsalves. Gonsalves se díky tomu stal známou osobností, byl zmiňován v komedii z roku 1977 Amar Akbar Anthony v písni „My Name Is Anthony Gonsalves.“ To svědčí o obrovském vlivu těchto jazzových hudebníků.

V Indii byli afroameričtí jazzoví hudebníci přijímáni s vřelostí, přijetím a akceptací; něco, co bylo neznámé v tom, co nazývali domovem. A z mnoha afroamerických jazzových hudebníků, kteří se usadili v Indii a spolupracovali s místními hudebníky, vyrostl indický jazz. Další rezidentní kapelou pro hotel Taj Mahal byla spolupráce černých, indických a bílých hudebníků; kapela byla vedená Teddym Weatherfordem na piánu a Cricketem Smithem na cornetu a vyvinula indický jazz, který si vytvořil svůj vlastní styl, který překračoval tradičnější americký jazz. Samotný pojem žánru se může zpočátku zdát dichotomický, ale dává větší smysl a plynule se spojuje při hodnocení a rozluštění jeho kompozičních kořenů. Klasická indická hudba je inherentně improvizační, spoléhající na volné vokály, doplněné jiskřícími sitary a bouřlivými tablama. Jazzoví umělci indického etnického původu brali improvizaci—koncepce, v níž byli dobře obeznámeni— a aplikovali ji na pentatonické škály namísto ragy (indické škály), hráli na dechové a žesťové nástroje místo na shehnai a na západní perkusní nástroje namísto tably a dholu. Tato unie kultur umožnila indickým hudebníkům diverzifikovat a rozšířit své hudební inspirace, ale také dala počátek kariérám některých z nejikoničtějších indických hudebníků v historii.

Indická jazzová scéna byla bohužel většinou zapomenuta v Indii, přestože byla nedílnou součástí jejího aura. Šíře jazzové přítomnosti ukazuje, jak moc byla Bombaj multikulturním a skutečně globálním městem na úrovni New Yorku. Jejich podobnosti spočívají v tom, že jsou přístavními městy a mají schopnost být pragmatické a přijímat vlivy. Vlastně je jazz tak důležitý pro moderní indický duch, že když Indie získala nezávislost od Británie 15. srpna 1947, nejbohatší z bohatých slavil v Taj Mahal s ničím jiným než jazzovou hudbou. I když je Den nezávislosti vzpomínán patriotickou bengálskou básní-zpěvem z roku 1882 “Vande Mataram”, toto hudební partnerství symbolizovalo svobodu a kreativitu jak pro černé, tak pro barevné hudebníky utlačované bílými lidmi. Bohužel nejdéle žijící indický jazzový hudebník, Micky Correa, nedávno zemřel, takže nikdo nezůstal, aby vyprávěl přímé svědectví z tanečního sálu hotelu Taj Mahal. Co je horší, že s těmito hudebníky nebyly provedeny žádné rozhovory, a můžeme se spolehnout pouze na jejich vliv zachycený v populární kultuře, abychom prozkoumali příběh indického jazzu.

Bollywoodští producenti a hudební režiséři se dozvěděli o jazzovém trendu mezi elitou Indie a potřebovali něco, nebo spíše někoho, kdo by modernizoval jejich brzy zastaralý zvuk. Tím někým byl muž, který je snad synonymem indického jazzu, Antonio Xavier Vaz, lépe známý jako Chic Chocolate. Snad nejznámější jazzový hudebník, o kterém jste ještě neslyšeli, Chic byl multiinstrumentalista z Goa, který se proslavil hraním na trumpetě na mnoha bollywoodských zvucích. Chic byl silně inspirován Louisem Armstrongem a často byl označován jako “Louis Armstrong z Bombaje,” dokonce šel tak daleko, že nosil podpisový kapesník a zpíval v tom hrubém a hlubokém stylu.

Začal v Bombaji vedením jedenáctičlenné kapely v hotelu Taj Mahal. Jeho práce byla plodná, jeho vliv je nadčasový a povaha jeho kompozice a výkonu tvoří základ tohoto manželství kultur, které indický jazz propagoval. Sledovat Chic Chocolate při vystoupení nebylo jen průměrné koncertní vystoupení, zajistil, že jeho publikum prochází zážitkem, na který nikdy nezapomene. Měl hlučnou a okouzlující osobnost, která očarovala cizince i pravidelné návštěvníky; dokázal pracovat s publikem díky svému vtipnému projevu a jeho láska k vystupování byla hmatatelná. Vyvinul si tak silný vztah s pravidelnými návštěvníky, že by hrával jejich oblíbené písně hned, jak do místnosti vstoupili. Tato živost je rozhodně patrná v jeho hudbě, při poslechu starých nahrávek jeho sólové práce vás okouzlí jeho hra na trumpetu. Jeho trumpetě byla vlastní tato drsnost a hrubost, zvlášť na skladbě “Contessa”, měla skoro osobnost sama o sobě a vyžadovala pozornost všech. Chic hrál na trumpetu od svých 25 let a podařilo se mu dosáhnout bezkonkurenční úrovně virtuozity. Ačkoli byl především znám jako trumpetista, jeho obratnost znamenala, že také hrál na saxofon, housle, a několik rytmických nástrojů, a stal se aranžérem a dirigentem.

Jazzův vliv byl tak zvučný, že se dostal do Bollywoodu a Chic Chocolate byl zapsán jako ten, kdo uvedl západní hudbu indickým hudebním ředitelům. C. Ramchandra, plodný bollywoodský skladatel, byl obzvlášť ovlivněn jazzem a usiloval o jeho začlenění do svého výstupu. Ramchandra úzce spolupracoval s Chicem, aby vylepšil styl a vzdal hold jazzu velmi indickým způsobem. Navzdory jeho přítomnosti mezi elitou a v luxusních hotelech, fúze jazzu s Bollywoodem—v podstatě indickou odpovědí na pop music—umožnila, aby byl přístupný všem bez ohledu na třídu nebo kastu. Bollywoodský film Albela, který vyšel v roce 1951, byl měkkým úvodem k Chic Chocolate. V jeho jádru je zvukový doprovod velmi sladký, jemný a současný, ale trumpetové tóny Chic Chocolate se nesly těmito jinak velmi indickými skladbami a sloužily jako brána k jazzu. Takovou skladbou je “Eena Meena Deeka” z filmu Aasha z roku 1957, který se stal tak slavným, že se objevila v mezinárodních reklamách. Tato píseň ukázala Ramchandru, jak interpretovat jazz v výrazně indickém stylu, a přitom stále znít tradičně jako afroamerický jazz. Texty “maka naka” znamenají v konkani “já nechci”, co jsme viděli, byla fúze goanských, portugalských a afroamerických vlivů spojených do jedné jedinečné zvukové zkušenosti. Nakonec to byla zábavná, nesmyslná píseň, která zachycuje Chicův živý duch a jako každá jiná píseň, za kterou je zodpovědný, dokonale předvádí jeho hudební a geograficky žánrovou pragmatičnost. Bollywoodská hudba dlouho měla historii přejímání trendů a jejich začlenění do tradičních indických prvků, nejvýrazněji s interpretací diska od Bappi Lahiriho.

Bohužel v 60. letech—dekádě, která znamenala vrchol jazzu—se kouzlo tohoto žánru začalo vytrácet. Jak se skladatelé Laxmikant-Pyarelal začali prosazovat v Bollywoodu se svým oživením psychedelie ze západu a tvrdšími elektronickými nástroji a rock’n’rollem začalo mít prioritu, po zhruba 40leté nadvládě pokrývající dvě generace, jazz už nebyl „cool“. Důležitost indického jazzu však neleží pouze v jeho konečném produktu, ale v rasové solidaritě a spolupráci, která vzešla z: dvou diskriminovaných skupin barevných lidí bílými lidmi; Indie kolonialismem a Afroameričané otroctvím, půjčující si navzájem svou zem; svou hudbu a vytvářející něco tak neuvěřitelně jedinečného. Co se může zdát jako téměř nepochopitelný střet kultur těm, kdo jsou neznalí, je ve skutečnosti pronikavým zkoumáním toho, jak tvárnost hudby vytváří krásu a idiosynkratický talent.