Ztracená historie vztahu Indie k jazzu

(obrázek prostřednictvím Meridian)

20. léta byla turbulentním obdobím pro lidi barvy pleti, a konkrétně pro černochy v Americe. Bojovali s navigací světem, kde byl rasismus všudypřítomný, a Afroameričané se nemohli cítit vítáni ani v bezpečí. Toto desetiletí také přineslo jazzovou éru—období okázalosti, prohibice a nového bohatství. Během této doby a v dalších letech by ikonické jazzové osobnosti jako Louis Armstrong a Duke Ellington cestovaly po světě se svými doprovodnými kapelami. Místa, kde vystupovali, by vás překvapila; Afghánistán a Indie byly vzkvétajícími horkými místy pro nadšence jazzu na východě. Bohužel, nahrávky Ellingtonova vystoupení v Afghánistánu byly od té doby zničeny Talibánem, ale zbytky jeho swingového a bojovného ducha jsou stále zřejmé.

Indie si, jak se zdá, vytvořila zvláštní náklonnost k jazzu, a afroameričtí bezdomovci, kteří se tam potulovali, se cítili v této scéně vítáni. Aby unikli neustálému pronásledování, kterému čelili ve Spojených státech, se černí jazzoví hudebníci rozhodli učinit z Indie svůj nový domov, a odtud se zrodily kořeny indické a afroamerické hudební spolupráce. Infamous luxusní hotel v Bombaji, Taj Mahal, dokonce zašel tak daleko, že si najal černého violinistu z Minnesoty, Leona Abbeyho, aby v roce 1935 založil devítičlennou rezidentní jazzovou kapelu. Před tímto se Abbey stal stálicí jazzového prostředí v Paříži na šest měsíců a založil první čistě černou kapelu, která hrála jazz v Indii. Hráli před elitními publiky v bombajském opulentním a extravagantním art-deco sále hotelu Taj. Sledovat jazzovou kapelu v akci bylo událostí; obrovské sloupy adorovaly místnost a otočná scéna zajistila, že hotel Taj Mahal byl domovem nejveselejších hudebníků v Bombaji.

Jazz se také dostal do Indie částečně díky studené válce. Rusko a Spojené státy vystavily Indii to, co považovaly za své největší umění, aby získaly jejich loajalitu. Zatímco Rusové poslali Kirov Ballet (nyní známý jako Mariinský balet) na národní turné, Američané usilovali o to, aby jazz byl objektem indických náklonností. Dave Brubeck byl jedním z prvních hudebníků, které si CIA vybrala na turné, a v důsledku toho začal jamovat s mnoha místními hudebníky. To zase vedlo k tomu, že Indové, kteří by možná nepřekročili své tradiční komfortní zóny, experimentovali s interpretací konceptu, se kterým už byli obeznámeni: improvisací. Jedním z Brubeckových oblíbených jamujících byl Micky Correa, který měl úspěšnou kariéru trvající více než 30 let. Afroameričtí hudebníci, kteří následovali na tomto kvazi-politickém turné, šli v jeho šlépějích a jejich vliv byl vnímán v současné indické populární kultuře. Jazz se také na Indii rozšířil skrze objevování. Jako portugalská kolonie byli římskokatoličtí Goani obzvlášť vnímaví k jazzu, protože měli investovaný zájem o západní hudbu a kulturu. Častěji než ne, goanští katolíci mají evropská jména a byli to goanští hudebníci, kteří se stali legendami v bombajské jazzové scéně, jako Frank Fernand nebo Anthony Gonsalves. Gonsalves se stal domácím jménem tímto způsobem, byl zmiňován v komedii z roku 1977 Amar Akbar Anthony v písni „My Name Is Anthony Gonsalves.“ To vypovídá o obrovském vlivu těchto jazzových hudebníků.

V Indii byli afroameričtí jazzoví hudebníci přijati s teplem, pohostinností a akceptací; něco neznámého v tom, co nazývali domovem. A z mnoha afroamerických jazzových hudebníků, kteří usadili v Indii a spolupracovali s domácími hudebníky, se zrodil indický jazz. Další rezidentní kapelou v hotelu Taj Mahal byla spolupráce černých, indických a bělošských hudebníků; kapelu vedl Teddy Weatherford na klavír a Cricket Smith na cornet, a indický jazz vyvinul svůj vlastní smysl pro styl, který přesahoval tradičnější americký jazz. Samotný pojem žánru se na první pohled může zdát protikladný, ale dává větší smysl a hladce se spojuje při hodnocení a dešifrování jeho kompozičních kořenů. Klasická indická hudba je inherentně improvizační, spoléhá na volné vokály, doplněné třpytivými sitary a bujné tably. Jazzoví umělci indického etnického původu brali improvizaci—koncept, se kterým byli dobře obeznámeni— a uplatňovali ji na pentatonické stupnice místo ragy (indické stupnice), hráli na dechové a žesťové nástroje místo na shehnai a na západní perkuse místo na tablu a dhol. Tato unie kultur umožnila indickým hudebníkům diverzifikovat a rozšířit své hudební inspirace, ale zrodila kariéry některých z nejikoničtějších indických hudebníků v historii.

Indická jazzová scéna byla bohužel většinou zapomenuta v Indii, ačkoli byla nedílnou součástí jejího aura. Šíře jazzu ukazuje, jak moc byla Bombaj multikulturním a skutečně globálním městem na úrovni New Yorku. Jejich podobnosti spočívaly v tom, že byly přístavními městy a měly schopnost být pragmatické a brát vlivy. Ve skutečnosti je jazz pro moderní indický duch tak zásadní, že když Indie získala nezávislost od Británie 15. srpna 1947, ti nejbohatší slavili v Taj právě s jazzovou hudbou. Ačkoli se Den nezávislosti vzpomíná na vlasteneckou bengálskou báseň ze hry 1882, která se stala písní „Vande Mataram“, toto hudební partnerství symbolizovalo svobodu a kreativitu pro černé i hnědé hudebníky potlačené bílými lidmi. Bohužel, nejdéle žijící indický jazzový hudebník, Micky Correa, nedávno zemřel, takže už nikdo nezůstává, kdo by vyprávěl svědectví z tanečního sálu hotelu Taj Mahal. Co je horší, že s těmito hudebníky nebyly také provedeny žádné rozhovory, a my se můžeme spolehnout pouze na jejich vliv zachycený v populární kultuře, abychom prozkoumali příběh indického jazzu.

Bollywoodští producenti a hudební režiséři dostali zprávy o jazzovém trendu mezi indickou elitou a potřebovali něco, nebo spíše někoho, kdo by modernizoval jejich brzy zastaralý zvuk. Tím někým byl muž, který je snad synonymem indického jazzu, Antonio Xavier Vaz, lépe známý jako Chic Chocolate. Možná nejznámější jazzový hudebník, o kterém jste nikdy neslyšeli, Chic byl multiinstrumentalista z Goa, který se dokázal prosadit hraním na trumpetu na mnoha bollywoodských zvukových stopách. Chic byl silně inspirován Louisem Armstrongem a často byl označován jako „Louis Armstrong z Bombaje“, dokonce šel tak daleko, že nosil podpisový kapesník a zpíval v hrdlem i hlubokém stylu.

Začal v Bombaji jako vedoucí jedenáctičlenné kapely v hotelu Taj Mahal. Jeho práce byla proslulá, jeho vliv je nadčasový a povaha jeho kompozice a vystoupení rámuje základ této svatby kultur, kterou indický jazz podporoval. Sledovat Chic Chocolata vystupovat bylo víc než průměrný koncert, zajistil, aby jeho publikum mělo zážitek, na který nezapomenou. Měl hlasitou a okouzlující osobnost, která uchvacovala jak cizí, tak stálé hosty; dokázal zaujmout masu svým vtipem a jeho láska k vystupování byla hmatatelná. Dokonce si vybudoval tak silný vztah se svými pravidelnými hosty, že hrával jejich oblíbené skladby, jakmile vkročili do místnosti. Tato živost je rozhodně evidentní v jeho hudbě, při poslechu jeho starších nahrávek sólové práce vás jeho hra na trumpetu okouzlí. Jeho trumpetová hra měla hrubost a špinavost, zvláště na skladbě „Contessa“, měla téměř osobnost sama o sobě a přitahovala pozornost všech. Chic hrál na trumpetu od svých 25 let a dokázal dosáhnout bezprecedentní úrovně virtuozity. Ačkoli byl primárně znám jako trumpetista, jeho zručnost znamenala, že také hrál na saxofon, housle a několik rytmických nástrojů a stal se aranžérem a dirigentem.

Vliv jazzu byl tak zvučný, že se dostal do Bollywoodu a Chic Chocolate byl připsán za zavedení západní hudby k indickým hudebním režisérům. C. Ramchandra, plodný bollywoodský skladatel, byl obzvlášť ovlivněn jazzem a snažil se to začlenit do své produkce. Ramchandra úzce spolupracoval s Chicem, aby vyvinul styl a vzdával hold jazzu velmi indickým způsobem. Navzdory jeho rozšíření mezi elitou a v luxusních hotelech, infuze jazzu s Bollywoodem—v podstatě odpověď Indie na popovou hudbu—umožnila, aby byl přístupný všem bez ohledu na třídu nebo kastu. Bollywoodský film Albela, který vyšel v roce 1951, byl měkkým úvodem k Chic Chocolate. V jádru je zvukový záznam velmi sladký, jemný a moderní, ale trumpetové sólo Chic Chocolate procházející těmito jinak velmi indickými skladbami sloužilo jako brána do jazzu. Taková skladba je „Eena Meena Deeka“ z filmu z roku 1957 Aasha, která se stala tak populární, že byla zařazena do mezinárodních reklam. Tato píseň ukázala, jak Ramchandra našel způsob, jak interpretovat jazz jednoznačně indickým způsobem, přičemž stále zněl tradičně jako afroamerický jazz. Text „maka naka“ je konkanský pro „nechci“, to, co jsme viděli, byla fúze goanských, portugalských, a afroamerických vlivů smíchaných do jednoho unikátního zvukového zážitku. Nakonec to byla zábavná, absurdní skladba, která vystihovala Chicův živý duch a stejně jako každá jiná píseň, za kterou je cenzurován, perfektně demonstruje jeho hudební a geograficky žánrovou pragmatiku. Bollywoodská hudba má dlouho historii přebírání trendů a jejich spojování s tradičními indickými prvky, nejvýrazněji s interpretací diska Bappi Lahiriho.

Bohužel v 60. letech—desetiletí, které znamenalo vrchol popularity jazzu—přitažlivost tohoto žánru začala slábnout. Když skladatelské duo Laxmikant-Pyarelal začalo dělat vlny v Bollywoodu s jejich přejímáním psychedelie ze západu a těžšími, elektronickými nástroji a rock n rollem, jazz po čtyřicetileté nadvládě, která trvala dvě generace, přestal být „cool“. Důležitost indického jazzu však spočívá nejen v jeho konečném produktu, ale také v rasové solidaritě a spolupráci, která se zrodila z: dvou diskriminovaných skupin barevných lidí pod bílými lidmi; Indiéři pod kolonialismem, a afroameričané pod otroctvím, půjčovali si svou zemi; svou hudbu navzájem a tvořili něco tak neuvěřitelně jedinečného. To, co se může zdát jako téměř nepředstavitelné střet kultur pro ty, kteří nejsou obeznámeni, je ve skutečnosti pronikavým zkoumáním toho, jak poddajnost hudby vytváří krásu a idiosynkratický talent.