Zola Jesus odhaluje proces a traumy, které vedly k Okovi

VMP: Prožil jsi v posledních letech spoustu traumatických zkušeností jak vnitřně, tak i s lidmi, kteří jsou ti blízcí. Jsi pohodlný mluvit o tom podrobněji?

Nika Roza Danilova: Nebudu mluvit o specifických věcech, ale procházela jsem opravdu intenzivní depresí poslední pár let. Když jsem se vrátila do Wisconsinu, začala jsem mít trochu větší jasnost a začala jsem na tom pracovat. Jak jsem získávala větší jasnost, několik lidí kolem mě bylo ve svém nejtemnějším okamžiku, takže to byla jakási lavina všeho, co bylo těžké … Měla jsem někoho, kdo mi byl velmi blízký, kdo se pokusil o sebevraždu několikrát v průběhu minulého léta, takže jsem se snažila projít vším tím a pak mít někoho jiného blízkého, kdo byl diagnostikován s terminálním rakovinou a snažit se s tím vypořádat – bylo tam hodně váhy a tíhy, kterými jsem se snažila projít a pochopit je, a také jsem se snažila pomoci lidem kolem sebe. Bylo to docela hutné.

Album je velmi temné a zaměřené na smrt. Bylo psaní alba pro tebe prostředkem k očistě?

Bylo to velmi očistné. Potřebovala jsem tuto hudbu a zkušenost s tvorbou tohoto alba. Nevím, zda bylo něco vyřešeno, ale je to okamžik. Pomohlo mi to v té době a teď je to venku ve světě, což je poněkud nepříjemné v některých ohledech, ale také to může doufejme pomoci někomu.

Kvůli námětu a všemu, co se dělo během procesu psaní písní, bylo obtížné nahrát toto album?

Ano, a bylo to opravdu těžké psát. Není to tak, že by tyto věci vycházely snadno; není to tak, že bych prostě psala hity – bylo období asi šesti měsíců až roku, kdy jsem nedokázala dokončit ani jednu píseň – takže to byla obrovská bitva, abych to všechno dostala ven. V určitém okamžiku to působilo jako exorcismus. Důvěřovala jsem svému procesu a službě hudby. Na začátku se mi zdálo, že hudba byla věc, která mě paralyzovala, protože jsem měla pocit, že mám tolik co dokazovat, když ji tvořím, ale jak jsem to pustila a zbavila se svého kritického pohledu, začala jsem být schopná ji využívat k tomu, abych se s věcmi vyrovnala. Tak jsem vlastně objevila hudbu, takže to bylo jako znovuobjevování původů toho, co dělám.

Písně, které mě nejvíce oslovily, byly "Witness" a "Siphon," jsou o stejném tématu?

Ano, obě tyto písně byly o stejné situaci, která se odehrála dvakrát. Byly to obě velmi osobní dopisy pro tu osobu, doslova. Napsala jsem píseň a poslala ji jim. Tyto písně jsou velmi osobní.

Jak reagovala osoba, o které jsou písně?

Myslím, že je to zasáhlo. Vím, že ano. Nevím, jestli to bylo užitečné; nevím, jestli to v některých ohledech zlepšilo nebo zhoršilo situaci, ale ptala jsem se té osoby, jestli je v pořádku, že tyto písně jsou na desce, a oni řekli ano a že je stále opravdu mají rádi. Je to opravdu delikátní, když píšeš o traumatické zkušenosti někoho jiného. Pochází to z mé zkušenosti – tohle jsem já, kdo se snaží oslovit tuto osobu, ale zároveň chci respektovat jejich boj. Je to opravdu delikátní a nikdy jsem nebyla tak přímá. V hudbě si nemyslím, že jsem kdy měla písně, které byly tak nezbytné a syrové. Když jde o mě, je to jedna věc, ale když jde o někoho jiného, je to úplně jiná hra.

Je to citlivé téma, ale je dobré, že jsi to stejně zpracovala.

Ano, myslím, že jsem to potřebovala, ať už jsem se rozhodla to zahrnout na desku nebo ne. Ale na konci dne jsem si myslela, že tyto dvě písně byly pro ně opravdu důležité, byly pro mě opravdu důležité, a cítím, že by mohly být užitečné pro lidi.

Další písni, která mě opravdu zajímá, je "Soak," kvůli jejímu námětu. Je napsaná z pohledu oběti sériového vraha těsně předtím, než je hodena do vody – jak jsi na to přišla?

Je to jeden z těch momentů, kdy jsem prostě začala psát píseň, a někdy budu chanelovat pocit, a v průběhu písně zjišťuji, co to vlastně chaneluji, takže ztvárňuji tuto zkušenost. Je to tak zvláštní metafyzické, těžko vysvětlitelné … O sériových vrazích jsem se zajímala obecně – o jejich psychologii a o tom, jak mohou tak svobodně a sadisticky vzít život někoho jiného a rozhodnout se, jak to skončí pro [jejich oběti]. Pak jsem přemýšlela o tom, kolik lidí opravdu přemýšlí o tom, co oběť prožívá, a o tom pocitu resentimentu, hněvu, frustrace a strachu a o tom, že víte, že váš čas se blíží ke konci, a jak můžete mít určitou míru klidu na konci. Jakmile byla píseň napsaná, poslouchala jsem ji a mohla jsem slyšet v textech, jak odrážejí moje vlastní frustrace a resentiment, které jsem prožívala ohledně toho, jak se můj život bude vyvíjet nebo jak skončí, takže je to v jistém smyslu písni s dvojím ostřím.

** Okovi je slovanský výraz pro "pouta", co tě přivedlo k rozhodnutí, že to je správný název pro album?**

Hodně důvodů, prvním je, že jsem chtěla použít slovanský výraz, protože jsem Slovanka, a líbilo se mi, že to bylo slovo, které mělo význam v mnoha slovanských jazycích … všechny tyto země, které jsou neustále ve válce, mají něco společného, a to jsou pouta. To jediné, co mají všichni společného, je omezení, být vězněm něčeho, být připoutaným k něčemu. Přemýšlela jsem o tom z pohledu lidí v mém životě – jak jsme všichni tak odlišní, ale zároveň jsme všichni připoutaní k něčemu, ať už je to jeden člověk, který je připoutaný k životu, nemůže zemřít, a jiný člověk má pocit, že je připoutaný ke smrti, nemůže přežít, a další člověk je připoután k své nemoci nebo svému tělu nebo své mysli. Pro mě jsem se cítila připoutaná ke své vlastní mysli a k vlastnímu osudu. Jen to dávalo smysl.

Na co jsi na tomto albu nejvíce pyšná?

(Vzdychá) Že je hotové. Bylo to takové album, kterému jsem stále říkala: „Nemám nic.“ Jako, mám všechny tyto písně, ale není to deska. Také kvůli tomu, že jsem na sebe byla tak tvrdá, neměla jsem pocit, že bych to měla. Mít možnost ji poslouchat jako celek a slyšet ji jako kus, vidět, jak se všechno tak organicky spojilo – měla jsem album, jen jsem nebyla dost zdravá, abych byla schopná vidět krásu ve všech těchto písních. A líbí se mi, že se cítí, jako by každá měla svůj vlastní život – je v nich hodně prostoru; je to jako prostředí.