Pokud posloucháte blues dostatečně dlouho, uvědomíte si, že genialita některých hráčů není tak úplně v jejich naprosté originalitě; spíše lze velikost člověka měřit pouze tím, jak přetváří a znovu interpretuje klasiku tohoto žánru.
nProtože dorazil příliš pozdě na boom zájmu o Delta blues - díky tomu, že byl mnohem mladší než prakticky každý hrdina, kterého uctíval, a který získal druhou vlnu slávy v 60. letech - Taj Mahal si vybudoval celou kariéru tím, že přetvářel blues, často ho spojoval s hudebními formami, které byste nečekali, a skládal hudbu k filmům.
Než to však mohl udělat, musel vydat svou debutovou desku se svým vlastním názvem, která je mistrovskou třídou v brání starých písní a jejich oživování. Vydáno v době, kdy Muddy Waters a Howlin' Wolf dělali své psych-rockem ovlivněné LP desky (viz Electric Mud a The Howlin’ Wolf Album) to bylo šokující svou krutou účinností, návratem ke kořenům a Muscle Shoals. Taj Mahal měl na albu jen jednu originální píseň, zbytek byly přepisy a coververze bluesových klasik, kterým vdechl nový život. Říci, že se cítíme poctění, že vám můžeme představit toto vydání na limitovaném červeném vinylu, by bylo slabé slovo.
Na oslavu naší exkluzivity vám poskytujeme nějaký kontext k albu prostřednictvím rozboru písní na Taj Mahal a písní, které reimagines.
Hlučné, trhací „Leaving Trunk“ oznamuje přítomnost Taj Mahala jako bluesového kytaristy a zpěváka s botou skrz dveře baru překvapením. Víš, že jsi v něčem speciálním doslova 30 sekund do alba. Že taková silná píseň mohla být postavena na bluesu tak prostém a vážném jako „Milk Cow Blues“ od Sleepy John Estes to činí ještě neuvěřitelnější.
Hlavní věc, která odlišuje Taj Mahala od bílých bluesových revivalistů, kteří byli populární v 60. letech (sup, Rolling Stones?), je jeho schopnost rekonstruovat písně z nejranějších dnů nahrávaného blues – ragtime standardy – do moderně znějících bluesových stompů. Zde rekonstruuje píseň Blind Willie McTell do klasiky horndog, hlavně tím, že zvýší výkon kytar a všude kolem bručí.
Řvoucí elektrifikovaná harmonika v „Checkin’ Up On My Baby“ od Taj Mahala je víc než jen pěkný dobový efekt: Je to pocta člověku, který vytvořil originál: Sonny Boy Williamson II, druhý Sonny Boy Williamson, který mohl hrát na harmoniku a zpíval blues jako o život (šel pod jménem II, aby se vyhnul záměně s I). Vše vzato, tohle je pravděpodobně nejblíže přímému coveru na Taj Mahal.
Taj Mahalova afinitu k Sleepy John Estes pokračuje s tímto druhým holdem, dramatickým přepracováním písně „Everybody Oughta Make A Change“, kterou přetvořil na zvukovou hradbu z Estesova strummingového blues.
Jediný originál na Taj Mahal, „E Z Rider“ položil základy pro The Natch’l Blues, druhé album Taj Mahala, a jedno, které obsahovalo více originálních skladeb. Tato píseň také směrovala k směru toho alba tím, že je trochu omezenější než rozjezdy tradičních písní.
Jedna z nejvíce coverovaných bluesových písní vůbec, „Dust My Broom“ je jasnou zprávou Taj Mahala, že se vidí jako součást linie Roberta Johnsona, tého ducha, který prodal svou duši na Křižovatkách za schopnost hrát nejstrašidelnější blues, které kdy bylo na plastu nahrané. Verze Taj Mahala je více chůze než originál a on ji prostě projede a nechá ji stranou.
Pokud je nějaká zpráva, kterou Taj Mahal chtěl na Taj Mahal nechat kromě „Jsem tady“, je to, že každý by měl poslouchat Sleepy John Este. Sleepy Johnovo „Diving Duck Blues“ je hlubokým pořezem v katalozích bro Este i Taj Mahala, zvláště pro jeho metaforu srovnávající kačera potápějícího se v řece s pitím whisky(?). Verze Taj Mahala je možná ta skladba, která na albu nejvíc křičí 1968! protože její základní riff a rytmus zní, jako by mohly být v písni Iron Butterfly.
„Celebrated Walkin’ Blues“ je nejtěžší skladba na Taj Mahal k dohledání rodu. Technicky, Son House byl první, kdo ji na pásku dostal v roce 1930, ale vyšla až o několik let později, a po řadě bluesmanů ji reinterpretovalo po jejím slyšení v živém podání Sona House. Muddy Waters nahrál verzi pro Alana Lomaxe jako svou první nahrávku vůbec, ale verze Roberta Johnsona je pravděpodobně nejpopulárnější. Nicméně, v podstatě každý bluesman, který za něco stál, nahrál svou vlastní verzi. Navíc se zdá, že House pravděpodobně vynalezl originál jako spojenec několika dalších písní.
V každém případě, tady je verze Taj Mahala, která se rozprostírá na osm minut, obsahuje pár kudrlinek v slokách, sóla na harmoniku a více opotřebovaných „baby“, než jste kdy slyšeli na jakékoli písni.
Andrew Winistorfer is Senior Director of Music and Editorial at Vinyl Me, Please, and a writer and editor of their books, 100 Albums You Need in Your Collection and The Best Record Stores in the United States. He’s written Listening Notes for more than 30 VMP releases, co-produced multiple VMP Anthologies, and executive produced the VMP Anthologies The Story of Vanguard, The Story of Willie Nelson, Miles Davis: The Electric Years and The Story of Waylon Jennings. He lives in Saint Paul, Minnesota.
Exkluzivní 15% sleva pro učitele, studenty, členy armády, zdravotníky a záchranáře - Získejte ověření!