Když jsi byl mladý: System of a Down

Když jsi byl mladý se snaží znovu získat muziku našich nepřesně zapamatovaných mládí z poškrábaných mix-CD pod sedadly našich aut. Každé vydání pokryje hudbu, kterou autor miloval jako teenager, než přešel k „cooler“ muzice, což kolikrát znamená cokoliv. Toto vydání se zaměřuje na System of a Down.

Pracuji v hudbě od svých 19 let, ale hudbou jsem posedlý už od dob, kdy si to ještě nepamatuji. Měl jsem štěstí vyrůstat v rodině s různorodým hudebním vkusem. Můj táta miloval rock'n'rollové klasiky a o víkendech, když jsme jezdili nakupovat, s námi hrával hudební hry v autě. Museli jsme hádat název a interpreta skladby, která hrála, a ten, kdo to uhodl první, dostal malou cenu. Myslím, že jsme byli jediné děti ve věku 7, 9 a 12 let, které věděly, kdo je Dee Snyder, nebo že „Crazy Train“ má jedno z „nejlepších kytarových úvodů v historii hudby“. Můj táta měl také cit pro elektronickou hudbu. O víkendových ránech jsme chodili na in-line bruslení do tělocvičny zvané Mildred E. Strang, kde připravovali celou dráhu pro rodiny, které si chtěly jít zablbnout. Přivedli tam DJ a ten hrál všechno od Jock Jams po Darude, Aqua a cokoliv mezi tím. Můj táta tu hudbu miloval, a brzy jsme zjistili, že naše víkendové nákupy zahrnovaly také výlet do obchodu s hudbou F.Y.E., a rádio v autě hrálo mezi Quiet Riot a C&C Music Factory.

Když jsme se vrátili domů a otevřeli přední dveře, máma byla zaneprázdněná pouštěním Colma Wilkinsona nebo Les Miserables na hezkých reproduktorech, které žádné dítě nesmělo dotýkat pod žádnou okolností. Milovala broadwayskou muziku a myslím, že to pravděpodobně byl jeden z hlavních důvodů, proč se moje starší sestra dostala do divadla a stala se broadwayským dítětem. Sestra nás přiměla hrát divadelní hry na schodišti a myslím, že ve věku 9 let jsem znal většinu textů z Miss Saigon, Jekyll & Hyde, Phantom of the Opera, a kromě své rodiny jsem neznal žádné jiné dítě, které by mělo tušení, o čem mluvím, když jsem jim vyprávěl o nejnovější broadwayské hře, kterou jsem viděl.

Moje nejstarší sestra, která je ode mě starší o šest let, milovala garážový rock, metal a progresivní hudbu. Sedával jsem na konci její postele, když se vrátila ze školy, a poslouchal s ní kazety. Někdy, když šla k přátelům, jsem se vkradl do jejího pokoje a zapnul její stříbrné rádio, vždy na 92.3 K-Rock, a vychutnával si zvuky kytar. Kolem deseti nebo jedenácti let jsem začal vnímat, že některé písně mi dávají zvláštní, neznámý pocit v břiše, a buď jsem se cítil nemocně, nebo bylo na mě velmi, velmi dobře. (Později jsem zjistil, že jsem některou hudbu spojoval se smutkem a smrtí, a to přispělo k mé těžké úzkosti a způsobilo, že jsem se cítil nemocně.) Pamatuji si, jak jsem byl vždy hrozně nadšený, když na K-Rock hráli jednu skladbu, něco o „andelech, kteří si zaslouží zemřít“. Nedokážu ten pocit vysvětlit, ale prostě mi dělalo dobře na duši. Někdy jsem byl tak vzrušený, až jsem měl slzy v očích, a dodnes nevím, proč moje tělo tak reaguje, když slyším určitý druh hudby. Bylo tu pár dalších skladeb, na které jsem na rádiu čekal, a nakonec jsem si vyvinul oblíbené, ale to byly temné, temné časy před internetem, takže jsem nemohl nic hledat online. O pár měsíců později jsem byl v autě s mámou, když jsme jeli vyzvednout sestru z divadelního zkoušení. Zůstal jsem v autě a přeladil stereo na K-Rock, a DJ přišel a řekl „A teď přichází POWER HOUR: System of a Down“. Najednou hrála ta písnička o andělech („Chop Suey!“), následovaná „Aerials“ a poté „Toxicity“. Všechny tyto skladby, které jsem náhodou zamiloval na rádiu, byly od jedné a té samé kapely. Kdo byli tito magičtí hudební hrdinové? To muselo být znamení. To muselo znamenat, že to byla moje oblíbená kapela. Každopádně jsem konečně sestrám pověděl o této kapele a ona přinesla domů Steal this Album. Neřekl jsem to mámě ani opravdu nikomu, protože jsem z nějakého důvodu myslel, že bych měl problém a neměl bych povolené je poslouchat. „Víš, kdo je System of a Down?“ se stalo zvláštní otázkou, kterou jsem se ptal svých spolužáků v sedmé a osmé třídě. Když jsem měl přátele u nás, vždy jsem je hrál na pozadí jen tak, abych zjistil, jakou to vyvolalo reakci. Nikdy to nešlo příliš dobře.

Postupem času jsem byl posedlý. Miloval jsem všechno na System of a Down. Od Serjových operních vokálů po zvonění kytar, které cítily jako by dosáhly do tvého břicha a vytáhnuly touhu, o které jsi ani nevěděl, že existuje. Jejich zvuk byl něčím odlišným od všech ostatních rockových kapel hraných na 92.3 K-Rock. Bylo tam něco hluboce vnitřního a zasahujícího do tvého nitra. Vezmi Aerials, Dreaming, Holy Mountains a Question! - crescendo do hlasitých, zvýšených hudebních chaosů pod vnitřními hlasy, které jsou tak silné, tak toužící, že ti to doslova vezme dech. Poté měli písně jako Radio/Video a B.Y.O.B, které jsou stoprocentně rockové písně, ale nějak to dokázali, že tě rozesmály a donutili tančit. Opravdu, opravdu tančit. Jsem si jistý, že jsem na střední škole jednou požádal o „B.Y.O.B“ na tanci. Dělat mě emocionálním (a později emo) mě donutilo postarat se, abych měl každé jejich album. Když jsem byl druhák na střední škole, vydali se jejich dvojčata Hypnotize a Mesmerize, jedno 17. září a jedno na moje narozeniny, 17. května. Ještě více znamení. Pamatuji si, jak jsem jednou na střední škole volal na 92.3 K-Rock a „žádal o píseň“. Prosil jsem DJ, aby hrál „B.Y.O.B“ a on řekl „jen pokud jsi na kolenou“, přičemž jsem si jistý, že by to neřekl, kdyby věděl, že mi je 16. Hráli to naživo, zněl jsem jako muž a plakal jsem, protože pocit slyšet píseň, kterou tak miluješ, před tím, než se mohlo streamovat, byl jedním z nejlepších pocitů na světě. Tato hudba vedla k skateboardingu a skateboarding vedl k tomu dostat se do opravdu triviálních, juvenálních, hloupých problémů, (jako zůstat venku příliš dlouho nebo jezdit s někým v autě, když jsem neměl a skákat na trampolíny náhodných lidí), což mě dovedlo k tomu, že jsem si prvních dva roky na soukromé vysoké škole prožil s 180 lidmi uprostřed Georgie.

Polovičně si dělám legraci z toho, že hudba byla tím katalyzátorem. První pár měsíců jsem se s nikým nesnášel, a ani jsem nechtěl. (Taurus, velmi tvrdohlavý.) Nedělal jsem nic jiného, než že jsem chodil do třídy, pak se vrátil do svého pokoje na kolejích, zapojil se a poslouchal hudbu po celý den a noc. Později v semestru jsem se nakonec kamarádil s jedním z nejlepších přátel, které jsem kdy měl a budu mít, protože byl jedním z mála dalších lidí na kampusu, kteří poslouchali SOAD. Také jsme zjistili, že nejen že oba šílíme po SOAD, ale také opravdu, opravdu milujeme trance, techno a veškerou elektronickou hudbu. Mezi experimentálním rockem a elektronikou byl v pozdějším životě zvláštní spojení. Každopádně jsme si brali jízdy dolů prázdnými cestami jen za účelem přehrávání System of a Down, Disturbed, Avenged Sevenfold a Bullet for My Valentine. To byly některé z mých oblíbených vzpomínek na vysokou školu, pouze si užívat volný čas a rockovat na plné pecky s hudbou, která hrála a okna byla otevřená. Ten kluk se jmenoval Dom a stále je jedním z mých nejoblíbenějších lidí, které jsem kdy potkal.

Lidé si dělají legraci z SOAD, ale nikdo vlastně nerozumí moci, kterou měli za jejich zvukem. Nejen, že měli úmysl se svou hudbou, upozorňující na arménskou genocidu a další politické zmatky kolem nás, ale brali tak závažné problémy a zakrývali je buď humorným hudebním způsobem, nebo jen čistě, neomezeně, vulgárním rockem, což bylo opravdu, opravdu cool. Nikdy nebudu mít ostudu milovat SOAD, a budu i nadále hrdě nosit své Toxicity tričko. Byli, a vždy budou, hlubokými, politickými hudebními hrdiny.