O víkendu jsme viděli comeback show skupiny The National

Jako předzvěst vydání jejich nadcházejícího alba Sleep Well Beast 8. září uspořádala skupina The National „Guilty Party“, dvoudenní pozvanou akci v Basilice Hudson, starší budově na okraji města, kterou vlastní Auf der Maur a její manžel Tony Stone. Samotná struktura je ohromující ve svém postindustriálním stylu a prošla kosmetickým úpravám, které vypadají spíše soucitně než nevyhnutelně. Má skutečné srdce, a hned jakmile jsem vstoupil do jejího centrálního prostoru, mělo to úplný smysl, proč se to všechno odehrává právě zde. Uprostřed místnosti bylo kruhové pódium s řadou čtyř menších přidružených pódií kolem něj, jedno v každém rohu.

Je celkem snadné přesně popsat fanouška skupiny The National. Rozpočet na tmavé džíny pro celou skupinu byl neomezený a bylo zde dostatek černých tetování, aby pokryla školní autobus plný Queequegů. Na druhou stranu, typické náměty pro článek jako je tento se zdály jako by sem úplně nepasovaly. Jistě, celou scénu by bylo možné brát jako extravaganci střední generace, pokud by si někdo přál, aby to tak bylo, ale kapela a jejich hudba a dílo tady dělají nemožným se starat o její předvídatelnost. Post-ironie skupiny The National je Bleed Rock, které vždy dýchalo jakousi bolestnou bezpečnost do jejich fanoušků a vidět to tak úžasně ztvárněné na pozadí údolí Hudson bylo stejně osvěžující jako dech beroucí.

Otevřeli show s písní “Nobody Else Will Be There,” což je více izolovaná a agresivnější verze touhy po stejné stříbrné městské atmosféře jako u “Fake Empire”, po věcech, které již máte. Piano part je neuvěřitelně dobrý a zhruba po 45 sekundách víte, že vás to během pozdní noční sólové sezení venku bude brát na hůl. Je to píseň, kterou mohli napsat jen oni a jakmile hrají zbytek svého nového alba, stává se jasným, že ostatní písně z Sleep Well Beast jsou stejné. Nemluvím o stylu, spíše míním, že jsou to všechny písně, které mohla napsat pouze tato kapela. “The Day I Die” je vintage realismus Berningera. “Turtleneck”, píseň s více rockovými kytarovými prvky než snad jakákoli jiná píseň, kterou kdy napsali, se jeví jako zřejmý hold Grateful Dead. “Guilty Party” hraná naživo na chvíli posunula Basiliku Hudson na pocit skutečného kostela.

Fotografie od Grahama Macindoe

Dar celé této události, kromě možnosti být tam s nimi, byl pohled na hrubé návrhy hraní těchto nových písní naživo ožít. Většina z nich je super pevná a několik z nich ještě potřebuje trochu práce. A napětí bylo součástí toho, co činilo tuto akci čistou. Živý rock nikdy skutečně nejde o preciznost, spíše o to, aby se energie mohla dýchat trochu víc než to umožňuje studio. Trochu toho učesaného musíte obětovat, abyste je slyšeli hrát zatraceně nahlas.

Matt mi jednou v rozhovoru řekl, že jejich nejoblíbenější album bylo vždy to, které právě vydali, a to je něco, co mi zůstalo v paměti. Emoční a kontextové vazby na konkrétní alba stranou, skutečně se s každým vydáním zlepšují už téměř 16 let. A po slyšení jejich hraní nového materiálu o víkendu je jasné, že to znovu udělali. Možná to bylo vším tím vínem nebo následky mého rozvodu, ale Sleep Well Beast a jeho nezbytné scény mě otřásly do morku kostí. Slyšení jeho zpěvu o tom, že se matčině sám sobě na kusy, byl cihla skrz okno a zbytek alba se cítilo, jako by mi vnikalo do dveří. The National budou vždy důležitou kapelou, protože mají něhu, aby truchlili a učili naše temnější části zpívat. Existuje v jejich práci čistota, která vyznívá spíše jako něco blíže sebereflexi než jakýkoli druh lpění na jejich vlastním samovytvořeném scéně. A jejich nejnovější práce má temnější bolest a nese hlubší typ bolesti. Je to ten druh, který přichází z učení, jak žít pod nekonečnou, nemožnou věcí.