Van Morrison a přehlížený pozdní katalog

Van Morrisonův Astral Weeks je nadčasový. Zřídka kdy dokázal album tak bez námahy působit jak moderně, tak jako stovky let staré. Emoce vyjádřené v průběhu mohou být stejně tak odrazem ze smrtelné postele jako od teenagera prožívajícího lásku poprvé. Mluví jak v kryptických, záhadných obrazech (viz titulní píseň, která album otevírá), tak v devastujících konkrétnostech (maluje obraz „Madame George….v rohu hrající domino v drag“. s bolestivým, trýznivým smutkem). Jsou tu chvíle čisté blaženosti – „The Way Young Lovers Do“ přetéká euforickým jazzem; „Sweet Thing“ popisuje lásku takovou, že „si nebude pamatovat, že jsem kdy cítil bolest.“ Další písně, jako „Beside You“ a „Slim Slow Slider“, se vyznačují pomalu se plíživým, syrovým pocitem smutku. Je to jedno z největších alb, která byla kdy natočena.

Jen málo lidí zpochybňuje vytrvalost Astral Weeks a v menší míře i jeho následovníka, Moondance – tak bezstarostného, nakažlivého a opilého ze života, že se často cítí jako víkend, který nikdy nechcete skončit, takový, který jste neměli už dlouho, ale stále po něm toužíte. Je to ta nadčasovost, která dělá z Vana v roce 2016 (ve věku 71 let) někoho, kdo se cítí jako zcela jiný svět ve srovnání se svým mladším protějškem – i když ne kvůli dramatické změně ve svém stylu, který zůstal pozoruhodně konzistentní. Vanovy nejnovější projekty se zdají být sebevědomé ve svém směru a hluboce nejisté ve svém účelu. Hudebně jsou nesmírně pohodlné ve své vlastní kůži, sebejisté a dovedně zpracované; v duchu jsou však často na místě. Jeho předchozí vydání, Duets: Re-Working the Catalogue (sestavené výhradně z přepracovaných Vanových písní) je pro spíše tenký subset populace, která chce poslouchat staré klasiky Vana Morrisona, ale cítí, že původní nahrávky potřebovaly mnohem více Michaela Bublé. Žádná z přepracovaných skladeb není nepříjemná, ale jen málo skutečně ospravedlňuje svou existenci. Podobně album z roku 2012 Born To Sing: Plan B nenabízí žádné nové zvraty ani opravdu nezapomenutelné nápady. Titulní skladba opakovaně prohlašuje, že je „narozený zpívat“ a že musí „pokračovat v pokračování“ a „platit ty daně“. Není to nic jiného než polovičatý povzbudivý proslov, vnitřní monolog, který ho má dostat skrze nahrávací seance – ostrý kontrast s vášní jeho dřívější práce. Obě alba, navzdory zjevným nedostatkům, byla přijata vřele.

Tato dynamika není nijak neobvyklá. Obecně platí, že umělci, kteří získali legendární status již brzy, jsou nakonec hodnoceni na křivce, pokud prokazují dlouhověkost, i když jejich pozdější práce dokazují zákon klesajících návratů. U2 nás násilně pronikli do našich iPhonů s agresivně průměrným Songs of Innocence a byli odměněni pětihvězdičkovou recenzí Rolling Stone. Bob Dylan pokračuje v získávání nadšených recenzí, přestože jeho poslední album ho má roztřeseného zpět, když houpe jeho cestu skrze 14minutovou poctu Titanicu, která se zdá být tak dlouhá jako film od Jamese Camerona na stejné téma. Zatímco David Bowie si zasloužil všechny pochvaly, které získal za letošní Blackstar – temné, dobrodružné album, které stojí jako jedno z nejodvážnějších uměleckých vyhlášení jeho kariéry – není cizincem tomuto zacházení; jeho comebackové album z roku 2013, The Next Day, je plné výplní a nedovařených nápadů, ale přesto bylo oslavováno jako návrat k formě.

Nové vydání Vana Morrisona dělá podstatně méně hluku než jeho stárnoucí vrstevníci, možná proto, že jeho diskografie je tak kriminálně podceňována už od samého začátku. Názor utvrzuje, že Astral Weeks a Moondance jsou jeho nejzásadnější vydání. To nemusí být nutně nesprávné, ale podívejte se hlouběji a najdete kariéru velké versatility a nedoceněných drahokamů. Veedon Fleece je stejně důležitá; album prosakuje atmosférou, která je unikátní v Morrisonově diskografii. Jeho textury nejsou příliš odlišné od Astral Weeks, ale jeho vypravěč se zdá být křehčí a nejistější, jako by očekával, že se jeho svět v kteroukoli chvíli zhroutí. Temná oblaka visící nad albem jsou občas přerušována výbuchy slunečního světla, jako je neodolatelný akustický pop „Bulbs“, ale je to smutná záležitost s tajemnou, přetrvávající silou. Jen málo dalších Morrisonových alb má takovou ambici, ale spousta dalších je nespravedlivě ignorována, od bezuzdné radosti His Band and the Street Choir a Tupelo Honey po temnější a abstraktnější Common One a Saint Dominic’s Preview. Zatímco se tato alba nyní zdají být zapomenuta, Vana Morrisonova plodná doba v 70. letech a na počátku 80. let je překvapivě bohatá a uspokojivá. Nikdy už nevytvořil album tak dokonalé jako Astral Weeks – a je tím zajímavější.

Vanovo nejnovější album, Keep Me Singing, nikdy nevykročí příliš daleko z komfortní zóny, do které se usadil s Born To Sing, ale některé smysluplné vylepšení se činí na okrajích. Textově jsou tu stále husté fráze natažené do krajnosti; titulní skladba se zejména zdá, že se nezajímá o to, aby našla cokoliv cenného k řízení. Jsou tu také hudební klopýtání. Střední album „The Pen Is Mightier Than the Sword“ buduje svůj základ na standardním bluesovém rytmu, který mladší Van by pravděpodobně proměnil v něco vícedimenzionálního. Místo toho nikam nevede, protože se nepokouší. Kromě docela standardního kytarového sóla, každá nová minuta písně zní přesně jako ta předchozí.

Navzdory všem nedostatkům je tu však něco teplého a příjemného na familiárnosti Morrisonova přístupu zde. “Out In the Cold Again” je elegantní a dojímavá tak, jak byly mnohé jeho balady z počátku a střední části 70. let. “Memory Lane”, jeden z emocionálně nejefektivnějších momentů alba, se cítí jako přesně ten druh toužebné nostalgie, jaký byste očekávali od pozdního alba Vana Morrisona. Mnoho z Keep Me Singing flirtuje s blues, jak to jeho práce často dělá, ale “Going Down To Bangor” je nejpřímějším přístupem alba k tomuto žánru – a i když je to jednoduché, je to efektivní. “Too Late”, první singl, nenosí svou příliš vyleštěnou produkci příliš dobře, ale je to sympatická píseň, která připomíná příjemný, přímý pop His Band and the Street Choir.

Dříve v tomto roce jsem viděl Vana Morrisona vystupovat na New Orleans Jazz a Heritage Festivalu. Jako přehlídka pro umělce, kteří se snaží vyrovnat se svým časem po vrcholu, bylo JazzFest fascinující. O pár scén dál Pearl Jam energicky procházeli mnoha svými klasickými hity z počátku 90. let; dříve odpoledne Mystikal vyzkoušel, zda 45letý muž stále může přesvědčivě předvést „Shake Ya Ass“ (odpověď nebyla „ne“). Výsledky byly pro Vana Morrisona rozhodně smíšenější. Jeho výběr skladeb byl zklamáním; jeho vokály byly nevyrovnané, někdy namáhavé; jeho nedostatek energie byl hmatatelný. Dav reagoval obdobně, účast a zájem vyprchávali během některých delších a méně zapojených jamů. Když však zahrál „Brown Eyed Girl“, dav se rozjasnil. Žádné z nedostatků jeho výkonu nezmizelo po těch tří minutách, ale dav přivítal píseň jako starého přítele – vřelou úlevu od setu naplněného hlubokými kusy a bluesovými coververzemi. Keep Me Singing se spoléhá na tu laskavost vyvolanou familiárností. Nezavádí ani jedno riziko a nemusí. Van Morrison je tu odnepaměti (pro orientaci, jeho debutové album vyšlo předtím, než byl zastřelen Martin Luther King Jr.; předtím, než John Lennon potkal Yoko Ono; dokonce před tím, než Apple zabil jack pro sluchátka na iPhonu). Jeho relevance se v průběhu jeho pěti desetiletí v centru pozornosti kolísala, ale konzistence jeho stylu zůstává spolehlivou konstantou. V hudebním světě, který se v posledních desetiletích rychle a často dramaticky měnil, je určité uklidnění vědět, že některé věci se nikdy nezmění.