Album týdne: Aldous Harding – Party

V posledních dvou týdnech vyšlo mnoho úžasných alb, ale během mánie Horkých nových letních vydání bychom chtěli znovu navštívit jedno, které jsme všichni přehlédli v květnu. Částečně protože mi trvalo tak dlouho pochopit poetické složitosti Aldouse Hardinga. A částečně protože je perfektní pro chvíle, kdy horko a vlhkost pronikají do uší a do vaší hlavy už více než měsíc, a nemáte jinou možnost, než se rozplynout v krásném goth-folku, abyste se dostali z šílenství — nebo ještě hlouběji do něj.

Je na Party něco podivného, jako pocit, že na to vlastně neexistuje slovo — cítit něco silného, známého, a přesto dospět k osamělosti, že to nelze nijak vyjádřit. Příliš často se jazyk sám o sobě zdá být reduktivní. Není to důvod, proč lidé píší písničky?

Hardingovo druhé plnohodnotné album nejenže vytváří, ale také napravuje tento konkrétní pocit. Tyto písničky — holé, upřímné, jaksi podivné — se zdají být sebevědomým vyjádřením tím jediným možným způsobem, jak mohou existovat. „O tom, o čem jsou moje písničky, moc mluvit nechci,“ řekl Harding New York Times. S tím samým vytříbeným „je mi to jedno“ s humorem podcenil píseň „Blend“, když řekl NPR, že „dopadla dobře“. Ví, že tyto písničky mluví samy za sebe výmluvněji, než by mohla, kdyby se o to pokusila, a vyjadřuje to se stejnou upřímností, jakou nám dává ve svém písničkářství.

Existuje v její hudbě podivnost: sklon k prastarým lidovým melodiím smíchaným s vynalézavým minimalismem, procházející mnoha různými hlasy — a ještě širší škálou energií — která by mohla patřit několika různým lidem v průběhu nahrávky. Ale Harding je dokáže všechny produkovat bez námahy. Ovládaná, přesto nekonečně experimentální, klouže od nízkých, ukolébavkových hymnů Joni Mitchellové přímo do neomezených nářků ala Joanna Newsom. Je to vzácný druh rozsahu na všech frontách, který vás udržuje v pozoru. I když sdílí svůj zvukový prostor — zejména s chladnými hlasy Mikea Hadrease (Perfume Genius) v „Imagining My Man“ a „Well Does The Skull“ — Harding zabírá přesně takový prostor, jaký potřebuje.

Hardingův hlas je jen jedním z mnoha návratů uvnitř Party. I když je nepochybně podpořen kostrou folku, skoro to vypadá nepřesně, že Party existuje v žánru, který je často notoricky známý svou předvídatelností. Přesto je dovedná inverze a dekonstruování, jaké předvádí Harding, tím, co folk vždy udržovalo naživu. I když je minimalistické, je to podtrženo bicími automaty, rohy, vzdálenými zvuky, umístěnými s důvěryhodným záměrem. A šokující jedinečnost jejího hlasového projevu sama o sobě činí z jemného a řídkého folku perfektní pozadí pro její experimentování.

I ty nejjednodušší vyjádření se zdají být nově vynalezené. Titulní skladba začíná jemně jako kolébka, zvláštně dětsky („Vypadal jsem jen na 12 / S jeho palcem v ústech“), než se přepne na rattling výkřik („Pokud je večírek / počkáš na mě?“), a vystihuje dětskou zranitelnost intenzivní desperation, kterou ve svých dospělých životech tak běžně cítíme. Naopak, Harding hudebně redukuje temnou a paniku vyvolávající abstraktní myšlenku v „What If Birds Aren’t Singing They’re Screaming“ do podivně (a vtipně) radostné melodie. I když to není vždy zřejmé, to je její hra: vtáhnout vás do zamotaného temnoty, jen abyste to rozmotali s bezprostřední, lhostejnou suchostí. Vybírá dramatickou, fantastickou rozmařilost Kate Bushové skrze jasně mileniální filtr.

Ačkoliv přistupuje k poetickému a abstraktnímu s bolestně lhostejnou, když diskutuje o své závislosti, zdá se, že Harding je v těchto chvílích nejupřímnější. „Omlouvám se“ je popis realizace, že se brzdíte sami („Svoboda, rovnováha / Tolik přátel si to pro mě přeje... Ale já nacházím malé výmluvy / Přinášejí mi své mléko a to pouze jde dolů“), zatímco „Swell Does The Skull“ popisuje táhnutí a tahání vice („Nechci být hříšníkem, ne / Ale bourbon, vždy bourbon“).

Bez ohledu na to, co zkoumá, Harding se vypořádá s rozsahem s komplexností — komplexnost, která se netlačí příliš, ale jen hrstce písničkářů se to podaří dosáhnout konzistentně. Je mistrovskou vyjádřitelkou na Party, což z něj činí stejně znepokojivé a uspokojivé album, do kterého se můžete nechat uchvátit, pokud mu dáte čas, který potřebuje.