Terminální spotřeba: Nejlepší punk měsíce, recenze

Terminální konzumace je měsíční sloupek recenzí zaměřený na temné okraje punku a hardcore.

Během 2000s se hardcore skupina The Repos z Chicaga vyznačovala především svým sebevědomým smyslem pro humor, svou ochotou posmívat se hardcore, zatímco excelovala v jejích velmi specifických formálních mezích. Neustálá inverze mladistvé crew „Kids Don’t Care“ obsahovala poloviční přestávku, která mohla soupeřit s Youth of Today; 28 sekundová „Certified Cult Band“ z roku 2004 sarkasticky anticipovala tehdy vznikající ligu internetem odtažitých hardcore kapel jako Cult Ritual a Sex Vid; a „Ha Ha Hardcore“, spolu s duchem Repos obecně, v nedávné době rezonovala především v pro-cackle táboře olympijské skupiny Gag.

Ale když se koncertní nahrávka Live Munitions objevila v roce 2013, znamenalo to novou éru pro Repos. Deska začíná „Attack From All Sides,“ úvodní skladbou Repos’ eponymního 12” z roku 2004, a živá verze je lepší; štíhlý, zdrcující zvuk posílený kytarovým tónem a extra vitální rytmickou sekcí, která se těší z vzrušení, když vyrazí před beatem. Jinými slovy, album naznačilo potenciální kvalitu nového materiálu, který tento měsíc přichází v podobě 16-trackového dlouhohrajícího alba Poser. Hlas vokalisty se snížil do hrdelního growlu a struktury skladeb jsou štíhlé jako kdykoliv předtím, ale Poser obsahuje nejinovativnější a nejšokující hraní v katalogu Repos. Kytarové sóla se rozsvěcují a proplétají jako zápalné doutnající fáze, zatímco interakce rytmické sekce posilují několik krátkých, ale mocných přestávek. Jedinou další nedávno reaktivovanou kapelou stejné vintage jako Repos, která je připravena udělat nové dlouhohrající album tak hodnotné pro vydání, je Career Suicide.

Asi hodinu na sever od San Francisca nebo Oaklandu leží Santa Rosa, malé město, které v posledních letech mělo nesmírný dopad na punk a hardcore v oblasti Bay (i když čtenáři mají pravděpodobně větší povědomí o přilehlé osadě Rohnert Park, názvem Ceremony’s moderní klasiky). Díky proaktivnímu, vynalézavému bookingovému úsilí mladých punkerů se stalo destinací pro touringové kapely, a zdánlivě ospalé město si nově navržený význam přitáhlo pozornost k řadě vlastních domáckých skupin. Fussy, jejichž demo se tiše objevilo začátkem tohoto měsíce, je jednou z nejnovějších. Connor Alfaro—který také hraje v OVVN a blaženě maladaptované hardcore kapele Acrylics—ji založil bezprostředně po národní tour Acrylics, věnoval zvláštní pozornost pružnému punku ze Severozápadní Indiany, jako je The Coneheads. (Toyota, další skupina z Bay Area, zní podobně inspirovaně.) Fussy’s In Your Head, se však postaví na vlastní nohy, každá z jejích třech trhaných skladeb je dostatečně napnutá, aby praskla. Historicky přesně spousta punkerů ze severní zátoky se odstěhovala do San Francisca nebo Oaklandu. V poslední době však krize dostupnosti ve městech a síla Santa Rosy jakožto vznikající scény téměř činí případ pro předměstskou nadvládu.

Glitter—Joy of a Toy 7” [Lumpy]

The Crucifucks, legendární punková skupina z Michiganu, založená na začátku 80. let, měla nenapodobitelného vokalistu v osobě Doc Darta, nosního agitátora, jehož bezedná invectiva připomínala tweena vychovaného na helium a The ABC of Anarchism. Legie punkových kapel od té doby citovaly The Crucifucks jako vlivné, ale kapela a Dart, zvlášť, zůstávají opravdu docela obtížně napodobitelní, odolní vůči asimilaci v perpetuální revoluční cyklu subkultury. Občas se však objeví album z dostatečného množství slin a šílené hrůzy, které si zaslouží srovnání, a to je místo, kde přichází Joy of a Toy, nová 7“ od Glitter. Calgary, kanadská skupina konstruuje přímočaré, středně-tempo punkové skladby s ostrým kytarovým tónem a provokativně zákeřnými sóly—zejména na „Merry Xmas“—téměř začínají soupeřit s instrumentací The Crucifucks po desetiletích. Ale zatímco se vynalézavý vokalista Glitter zdá být ochoten podráždit a dělá to s příslušnou chaotičností, Dart mířil k vzpouře a neuspokojil s ničím méně.

Rixe—Les Nerfs a Vif 7” [La Vida Es Un Mus]

Jen málo subžánrů se tak rychle mění v karikaturní verze samy sebe jako Oi! (A existuje jiný, který je tak chamtivý, přestože je v praktických příručkách všude, co se týče velkých písmen a vykřičníků?) Ale možná byl Oi! prostě karikaturní už na svém počátku, když mladí angličtí chlapci na konci 70. let se oblékali a představovali ve stylu svých pracovně-kulturních předchůdců a zvolili si typický punkový spin-off jako svůj soundtrack. Jinými slovy, Oi! a jeho skinheadští zastánci začali částečně jako campová, estetizovaná paměť, ta, která téměř okamžitě podlehla buffoonery.

To pomáhá vysvětlit, jak Hard Skin může být nejlepší současnou Oi! kapelou tím, že je nejbláznivější, tím, že přijímá bláznivost v jádru tohoto stylu. Ale to nutně nevysvětluje posluchačskou radost z Les Nerfs a Vif, nejnovějšího EP od Rixe (což zhruba znamená „bitka“). Ne, francouzská Oi! skupina měla poslední čtyři skladbové prohlášení, které osobitě obsahuje impalovanou glóbus na obalu, a je to skličující vyjížďka ve stylu Blitz, vše s mohutnými rytmy a rozumnými akordovými postupy pod drsnými vokály. Možná je nejlepší nevědět, o čem Rixe zpívá, být chráněn před potenciálně odpudivými nástrahami přehnané Oi! To, co je řečeno, resurgence anti-imigračního nacionalismu ve Francii by si zasloužilo dělnickou odpověď.