Album, kde se Willie Nelson stal Willem Nelsonem

„Není třeba nutit milostné scény už víc /

A jednoaktová hra končí /

A my odcházíme, můžeme se rozejít jako přátelé /

Ale je čas říct sbohem, sbohem /

Protože slova už do obrazu nepasují, už nepasují.”

—Willie Nelson, „The Words Don’t Fit The Picture”

Když Willie Nelson zpíval tato slova v roce 1972, stál na křižovatce. Chystal se přestěhovat zpět do Texasu na plný úvazek a dokonce si nebyl jistý, jestli chce být dál vystupujícím umělcem, kvůli tomu, že jeho label RCA mu zasahoval do hudby a nedostatečně ji propagoval. Willie byl poloviční zkrachovalec; jeho turné, na kterých se snažil vybudovat sólovou kariéru pouze silou svých vystoupení, pohlcovala všechny jeho honoráře z psaní písní každý rok. Nelson, který podepsal smlouvu s RCA v roce 1965, hlavně díky síle jeho skladatelských dovedností—v roce 1962 napsal „Crazy“—se od té doby cítí omezen mandáty labelu ohledně toho, jak jeho hudba zní. Chet Atkins, legendární kytarista, který provozoval country divizi RCA, diktoval, jak mají znít všechny alba. Na svoji obranu udělal z RCA mimořádně úspěšný country label díky tomu, co nazýval „Nashville Sound”, což byl vznešený, hladce znějící alternativní styl—kompletní se smyčcovými sekcemi a doprovodnými vokály—k hlučnějšímu, Hank Williamsem ovlivněnému honky tonk stylu, který definoval country hudbu ve 40. a 50. letech. Konečná forma se nazývala „Countrypolitan”, což byla přezdívka, která měla naznačit, že se snaží spojit městskou hudbu s venkovskou. Nebyl to špatný systém, když se to vezme kolem a kolem, protože udělal hvězdy z Patsy Cline, Jimmyho Newmana a Brendy Lee, mimo jiné. Ale Willieho to moc nepomohlo; cítil se kreativně dusený a jako by ho drželi zpátky od toho, aby se stal hvězdou, jakou mohl být.

Vše vyvrcholilo koncepčním albem z roku 1971 Yesterday’s Wine, o „nedokonalém muži” bojujícím s otázkami boha, existence a účelu. Ve své nedávné biografii It’s A Long Story, Willie říká, že mu někdo v RCA řekl: „To je tvé nejhorší zasrané album k dnešnímu dni.” Komerčně propadlo a Willie uvažoval o tom, že hudbu vzdá úplně. Willie měl na své smlouvě s RCA ještě čas, takže se vrátil do studia natočit jedno další album pro RCA (i když druhé album bylo sestaveno z pozůstatků minulých studiových sezení), s úmyslem buď skončit, nebo podepsat novou smlouvu s jiným labelem v budoucnu. O rok později podepsal smlouvu s Atlantic a poté s Columbia, kde mu byla dána plná kreativní kontrola nad jeho hudbou, a stal se z něj Willie Nelson, kterého si lidé pamatují, Texan s otlučenou kytarou a červenou bandanou foukající vlny dýmu, s alby jako Shotgun Willie, Stardust a Red Headed Stranger.

Jeho album z roku 1972, poslední nahrané pro RCA, The Words Don’t Fit The Picture, je často z Willieho kariérního oblouku vynecháno, neprávem zapomenuto, spolu s několika alby z jeho dnů u RCA, jako alba, která musel udělat, aby splnil smlouvu, a ne nejlepší hudbu, jakou mohl vytvořit. Jistě, The Words Don’t Fit The Picture není jeho zásadními alby z poloviny 70. let, ale ponechat jej rozmarům zapomenuté historie také není správné. Willie mohl nenávidět Countrypolitan zvuk, ale The Words Don’t Fit the Picture by mohlo být jedním z nejlepších úspěchů této produkční techniky; jemné, srdečné album, které ukazuje část Willieho, která se často ztrácí v představách o něm jako daňovém podvodníkovi s marihuanou: měkké srdce, které mohlo psát nejlepší milostné—a srdceryvné—písně veškeré hudby. A v mnoha ohledech má verze Willieho, která se stala ikonou, kořeny právě v tomto albu.

Titulní skladba je klasikou všech dob, téměř opakem Willieho „The Last Thing I Needed First Thing This Morning“, kde Willie říká svému romantickému partnerovi, že nemá smysl pokračovat ve frašce a zůstat spolu. Rozchod řeší v „Stay Away From Lonely Places“, což je návod, jak se vyhnout padání do beznaděje. „If You Really Loved Me“ najde Willieho „více mrtvého než živého“ kvůli rozchodu, zpívajícího jemným hlasem nad brnkanými kytarovými strunami a klidným tempem. „Will You Remember“, s obavami z toho, že milenec zapomene jeho lásku, by mohla znít sladkobolně, ale je to jedna z Willieho nejvíce zraněných balad na albu plném takových. Je to režim, který by zdokonalil, zejména na Always on My Mind, ale Willieho balady dosáhly další úrovně na Words Don’t Fit the Picture.

Obálka The Words Don’t Fit The Picture je vtip na název: představa Willieho jako milionáře s šoférem (jeho producentem Feltonem Jarvisem) a manželkou se srstnatou čepicí nesedí s Willie Nelsonem osobně (nebo jinak řečeno, je to vtip na to, jak jeho obaly alb nesedí jeho hudbě u RCA). Willie načrtnul svou eventualní postavu country psance na tomto albu v podobě „Country Willie“, což je prakticky programové prohlášení pro zbytek Willieho nahrávací kariéry v 70. letech. Píseň také slouží jako pěkný závěr Willieho kariéry u RCA, protože jeho první album pro tento label bylo Country Willie.

„Good Hearted Woman“, eventuální velký duet pro Waylona a Willieho na jejich zásadním žánr definujícím albu Outlaws!, se zde objeví ve své nejranější podobě, tlumenější, než jak skončila, vyšla ve stejném roce, kdy Waylon nahrál svou verzi na albu stejného jména. Podle Joe Nicka Patoskiho Willie Nelson: An Epic Life, Willie a Waylon napsali píseň během opilé pozdně noční pokerové hry ve Fort Worthu v Texasu. Connie, Willieho manželka v té době, vzpomínala, když ji Willie najal, aby psala texty, protože „nikdo z nás si to zítra nebude pamatovat“:

„Willie pil a Waylon dělal svou věc [chodil do koupelny na kokainové čáry]. Jedinou částí, kterou Willie vymyslel, bylo: ‘přes slzy a smích budeme kráčet tímto světem ruku v ruce.’ Waylon řekl: ‘To je ono! To chybělo,‘ a dal Williemu polovinu písně.”

Píseň se dostala na 1. místo v country hitparádách a, což bylo raritní v té době, dokonce se dostala na 25. místo v Billboard Hot 100.

Ale ten úspěch přišel pár let po The Words Don’t Fit the Picture, a to bylo poté, co Willie odešel za lepšími pastvinami k jinému labelu a přestěhoval se do Texasu, daleko od Nashvilleho mašinerie. Natočil 14 alb pro RCA za něco málo přes sedm let. A přestože nevynikají mezi jeho osobními oblíbenými—zesměšňuje obálku alba z roku 1969 Good Times v It’s A Long Story—Willieho raný katalog a flirtování s Nashville Soundem je více než zralé na kritické přehodnocení. Jeho katalog je jedním z nejvýjimečnějších v americké hudbě, skladatelskou legendou, která zářila napříč alby už 60 let. The Words Don’t Fit The Picture bylo přechodné album pro Willieho; poslední album pod starým šéfem, ale v mnoha ohledech, první ukazující na legendu, kterou se nakonec stane.