Smíření s Kings of Leon a jejich novým albem WALLS

Od té doby jsem neposlouchal Only By the Night, co se stalo preferovaným soundtrackem každého Walgreenu na Středozápadě. Nepamatuji si, že bych poslouchal Come Around Sundown, ale jsem si jistý, že jsem to udělal. Sledoval jsem ten dokument o nich na Netflixu, ale myslím, že jsem spal během prostřední třetiny. Vím, že jsem poslouchal Mechanical Bull, ale mohli byste mě přesvědčit, že kterákoli z těch písní byla od Lee Brice a já bych nedokázal poznat rozdíl.

Tak mě překvapilo, když jsem před týdnem zmáčkl play na Walls, z nějakého vágního pocitu povinnosti, a zjistil jsem, že si to užívám. Jako užívám si to natolik, že jsem to poslouchal 15krát v posledním týdnu, a z toho šestkrát na letadle, kde jsem mohl poslouchat doslova cokoli jiného. Zjistil jsem, že si vybírám Walls, protože je to návrat. Ve světě, který by byl dokonalejší, toto bylo album, které by vyšlo po Because of the Times. Riffy jsou stále ty jasné, lesklé tóny s trochou kousnutí; jediné, které Matthew umí hrát. Bicí linky jsou nevzrušené a jako otáčení 22 palcové ráfky na Camaru z roku 1979. Basové linky jsou pohřbené v mixu, ale občas je zahlídnete, a uvědomíte si, že Jared se nějak stal jedním z nejlepších rockových basáků; tlak, který musel cítit, aby byl odpovídajícím členem této kapely od té doby, co ho zavřeli do garáže, aby se naučil basu, se vyplatil. Jsou tam hloupé country písně („Muchacho“). Jsou tam písně, které zní jako písně Stroků, na které jste zapomněli („Eyes on You“). Jsou tam písně s texty a frázemi, které nedávají absolutně žádný smysl („Conversation Piece“). Název je hloupá zkratka - We Are Like Love Songs - ale tato kapela nikdy nedokázala nic pojmenovat.

Ale jsou tam také písně o zastavení se na chvíli, abyste si uvědomili, že váš život kolem vás běží pryč, a měli byste jen chillovat („Waste a Moment“). Je tam také píseň o ztracení se ve své práci - což v případě Caleba, znamená být slavným rockovou hvězdou - a nalezení své pravé já, až když jste v dobrém vztahu („Around the World“). A jistě, trefí tyto písně tak tvrdě jako „Four Kicks“ v roce 2005? Samozřejmě že ne. Ale Walls je prvním albem Kings of Leon, které je plné introspekce, kterou byste s touto kapelou nutně nespojovali (i když nevím, jestli dostali dostatek uznání za mluvení o předčasné ejakulaci a plešatění tehdy). Nepřižmírejte, ale Kings of Leon dospěli.

***

Letos mi bylo 30. Ztrácím vlasy na čele. S mojí přítelkyní mluvíme o svatbě, o hypotéce. Obávám se, že jsem na sestupném svahu období, kdy ještě dokážu posoudit, zda je něco „skvělé“ nebo jen něco, co mám obecně rád. Budu někdy cítit o novou muziku ve 31 letech tak jako ve 21? Hodím svoje identitu do toho, abych byl fanouškem někoho nebo něčeho ještě někdy? Jsem irelevantní? Děti přicházejí zezadu, jak řekl jeden básník, který byl o mnoho starší než já.

To mě přimělo zamyslet se nad Kings of Leon také. Koupil jsem Aha Shake před 11 a půl lety. To je skoro déle než samotná moje pracovní historie. Opravdu se Kings of Leon někdy změnili, nebo jsem to byl já? Jistě, napsali „Sex on Fire“, ale byla ta píseň opravdu hloupější než „The Bucket“? Jistě, byli zkritizováni za to, že byli opilí idioti během turné Sundown, ale tehdy jsem byl taky první dva roky po mé první dospělé práci s pohodlným platem, který jsem nemusel těžce bojovat. WALLS je album o stáří a štěstí a spokojenosti a opilosti a nostalgii a zasněnosti a já nemůžu tak trochu cítit, že poprvé od mých 21 let se oblouk života mě a Kings of Leon setkává. Cítím, že mám svoji oblíbenou kapelu zpět. Můžete se vrátit domů.