Nejvyšší šílenství Scott Walkerova '2'

David Bowie nepřišel jen tak odnikud, již plně formovaný starman-cum-showman připravený oslnit. Všichni umělci, velcí i malí, těží z vlivů, ať už jsou jakkoli obskurní či nepřímé, ať už jde o předchůdce, současníky nebo následovníky. Chameleonický zpěvák a skladatel vytvořil nezapomenutelné persony s ikonickými přezdívkami, které se znovu a znovu holisticky přetvářely takovým způsobem, že si zasloužily putovní muzejní výstavu, která trvala asi pět let. Přestože všechny ty obleky, manýry, texty a detaily vzešly z jedinečné geniality, Bowieho dlouhá a bohatá kariéra je jen skvěle účinným sítem.

Jednoduše řečeno, bez Scotta Walkera by nebyl Bowie. Americký expat, který se stal britskou popovou hvězdou, nevědomky daroval rodáku z jižního Londýna jeden z jeho znaků: jeho hlas. Podle Carlose Alomara (jak to vyprávěl v knize David Bowie: A Life od Dylana Jonese), kytarista, který hrál na téměř všech Bowieho albech mezi lety 1975 a 2003, stejně jako na obou berlínských deskách Iggyho Popa, mu to sám Thin White Duke přiznal při nahrávání předělávky písně Beach Boys „God Only Knows“ pro kriticky odsuzované album Tonight z roku 1984.

Avšak i bez takových otevřených, třebaže žertovných odhalení by měly být podobnosti očividné každému, kdo se podívá na jejich díla vedle sebe. V celé své diskografii Bowie nikdy neuvolnil Walkerův performativní baryton, jehož výrazný dramatický nádech kolísá, ale nikdy úplně nezmizí. Přestože se to mezi tvrdou rockovou hudbou na The Rise And Fall Of Ziggy Stardust zdá méně zjevné, jejich podobnosti jsou patrné na Station To Station, kde Bowie vampuje vlevo i vpravo. S pouhými čtyřmi lety věkového rozdílu znamenala jejich současná zralost, že analogie pokračovala až do jejich zlatých let, přičemž ponurý jazz z labutí písně Blackstar nese podobnost k Walkerovým pozdějším dílům, jako je zneklidňující Bish Bosch z roku 2012.

Nejen hlasově, ale i ve svém repertoáru, nikde není Walkerova všudypřítomná přítomnost zjevnější než na „Port Of Amsterdam,“ B-straně singlu „Sorrow“ z roku 1974, který napsal Jacques Brel. Již v roce 1968 byl slavný belgický chansonier pevnou součástí Walkerova sólového repertoáru díky šťastnému brzkému nabytí překladů původních francouzských materiálů od Morta Shumana, které byly použity v off-Broadway muzikálu Jacques Brel is Alive and Well and Living in Paris. Tato výhoda prvního tahu mu poskytla náskok v bezprostředním důsledku rozpadu skupiny The Walker Brothers, tria, které dosáhlo úspěchu v žebříčcích v USA i ve Velké Británii s nadšenecky vznosnými hity jako „Make It Easy On Yourself“ a „The Sun Ain’t Gonna Shine Anymore.“ Krátce po skupinovém úsilí na Images, jeho debutové sólové album Scott 1 z roku 1967 začíná s písní „Mathilde“ od Brela a končí jeho opileckou námořnickou tragédií „Amsterdam.“ V Shumanových anglických verzích je jistá absurdnost, něco, co se ztratilo v překladu a stalo se ještě více přehnaným díky Walkerovi. On předkládá Brelovy písně s drzostí a gestikulací, kterou sice nevidíme, ale cítíme.

Pro album Scott 2 z roku 1968 Walker posunul hranice dále tím, že začal Brelovým dravým příběhem o pokušení „Jackie,“ proloženým opiem. Hudebně to připomíná přehnaně znějící téma Bonanza; lyricky jde o obsah oplzlého pásku od pasáka. Tato druhá charakteristika vedla k nevyhnutelnému zákazu singlu BBC, přesto se však dostal v Británii na 22. místo a plné album obsadilo vrchol žebříčků. Tento triumf vypovídá o Walkerově popularitě v té době, což byla spektakulární situace pro chlápka z Ohia, který zkapitalizoval na britské rockové invazi opačným směrem, jen aby se obrátil k riskantnímu frankofonnímu popu. Tak jistý ve své popové schopnosti, že se na albu ještě dvakrát vrátil k Brelovým písním, s titilující, ale robotickou předělávkou o ztrátě panictví na militantní „Next“ a seznamem tělních tekutin na „Most.“

Snad ne tolik obdivované nebo citované s odstupem času jako jeho průlomový předchůdce nebo jeho dva chronologicky očíslovaní následovníci z roku 1969, z nichž všechny obsahují Brelovy písně, Scott 2 se umístilo nejvýše ve Velké Británii a slouží jako ukázkový příklad toho, jak podivná se populární hudba stala do roku 1968. Měsíce předtím zaznamenali kalifornští psychopati Jefferson Airplane hit v Top 10 na druhé straně Atlantiku vedle R&B divy Arethy Franklin, příležitostně knírkatého baladýra Engelberta Humperdincka, garage one-hitters The Music Explosion a soulových kapel Young Rascals. Nic z toho nedávalo žádný smysl vedle ostatního, což jako celek vytvořilo groteskní menágerii matoucího hluku.

Hudební dokumenty, články a knihy posledních pár desetiletí pohodlně přehlížely mnoho skutečně odporného popového šoku z konce 60. let tím, že romantizovaly „cool“ hippie hnutí a boom Motownu. V důsledku toho se alba jako Scott 2, která se nesmlouvavě drží své doby, nyní nacházejí seskupená jako kultovní zboží nebo kýč pro znuděné sběratele. Walker však nebyl žádná okrajová postavička jako Tiny Tim nebo nějaký jednorázový mix-up vymyšlený oportunistickým studiovým manažerem. Jeho podivná hudba měla publikum, byť koncentrované ve Spojeném království, a dokonce měla TV sérii na BBC.

Navzdory očividným nadějím jeho manažerů nebyl Walker předurčen k tomu, aby se stal dalším Sinatrou. Ol’ Blue Eyesovo album My Way z roku 1969 udělalo Brela přístupným způsobem, který by tehdy dvacetiletý nikdy nedokázal. Sinatrova verze „If You Go Away“ pulzuje s jemností a vážností, doplněná zasmušilými smyčci a umírněným vokálem. Walkerova verze na albu Scott 3 ukazuje jeho neschopnost udržet se na uzdě, když flamboyantně trills až do hořkého konce. Ačkoli se zdálo, že jeho manažeři toho chtěli více, jeho alba spíše ukazovala hudebníka, který se postupně ponořoval do ještě podivnějších vod.

Ve srovnání s Sinatrovou tvorbou té doby je Scott 2 závažným a mimozemským albem. Buduje rozhněvanou baladu o manželském cosplay na znepokojivé originální písni „The Amorous Humphrey Plugg“ a zlověstně přirovnává protagonistovo drzé ženské flirtování k funkci obrovského houbičky na „The Girls From The Streets.“ Je tu všudypřítomná temnota Walkerova Brelova světonázoru, která tluče posluchače a pak je otupuje do stavu netečnosti nebo, ještě hůř, voyeurismu. Navíc perverze, které se skrývají za mnoha materiály, získávají zvláštní krytí díky okázalým barokním aranžmá Wallyho Stotta, Rega Guesta a Petera Knighta.

Ačkoli byla Walkerova obdiv k Brelovi stejně upřímná jako Bowieho k Walkerovi, jeho opakovaná podpora chansonu se zdá být podivná a trochu přehnaná pro 25letého. Brel měl nad chlapcem náskok čtrnácti let a příběhy vzorované na jeho francouzských originálech naznačují životní zkušenosti, které obecně nejsou přístupné mladým lidem v jeho věkové skupině. Walker glamorizuje špínu a machismus svého hrdiny na celou délku Scott 2 do bodu fetishizace. Je nerealistické předpokládat, že může žít takové životy, jaké Brel vytvořil ve své tvorbě. Přesto popová hudba je dlouho doménou fantazie a Walkerova realita má málo společného s tím, jak byly jeho písně přijímány. Autenticita často ustupuje při konzumaci takových písní a jeho záliba v dramatice dává Scott 2 mnoho prostoru.

Kromě Bowieho, Walkerův odkaz zahrnuje všechny od synthpopového sofistikovaného Marca Almonda a chamber popového aktu Destroyer k stadionovým art rockerům Radiohead a drone metalovým doomsayerům Sunn O))). Stále aktivně komponuje a nahrává, jeho současná tvorba odráží kariéru, kterou si většinou udržoval za svých vlastních podmínek, když si mezi albovými vydáními po rušných 70. letech dával pauzy. Orchestrální gesta se vyvinula v fascinující avantgardní experimenty. Jeho hlas se stal lepkavým a extrémně ovlivněným, ta mladistvá jistota v jeho hrdlu nyní připomíná protáhlý nářek.

Soudě podle obtížných poslechů, jako je The Drift z roku 2006 a již zmíněné Bish Bosch, Walker jasně zvolil jinou cestu než jeho oddaný Bowie, nakonec odmítl pop a rock ve prospěch svého umění místo toho, aby své velké myšlenky zabalil do něčeho, čemu by ostatní rozuměli. Až odejde, nikdo nebude sestavovat grandiózní sbírku jeho životního díla pro muzejní expozici. Kdyby se o to však někdo pokusil, Scott 2 alespoň zachycuje, co ho učinilo jedním z nejunikátnějších a nepochopitelných postav v popu.