Útěk tuláka: Rozhovor s Lukem Robertsem

"Stephen Tanner tady není, že?"

To je spíše prohlášení než otázka, řekl to nikomu zvláštnímu zpěvák a skladatel Luke Roberts ze stage v Mercury Lounge v centru Manhattanu. Tanner, tajemná postava známá jak svou náročnou prací v bojovné rockové kapele Harvey Milk, tak jeho pohodlným vařením v neformálních brooklynských restauracích, tady není. Nevyužitá elektrická kytara, evidentně určena pro něj, trůní opřená napravo od Robertse, který většinu setu tráví viditelně ztuhlý a nervózní.

A to jsou dosti rozumné důvody. Tento intimní koncert byl alespoň neformálně vyhlašován jako debut Robertsovy nové kapely, doplněné o bicí a klávesy, která měla s ním vyrazit na turné k jeho nejnovějšímu albu Sunlit Cross. Album nahrávané v Georgii Kylem Spencem z Harvey Milk, obsahuje příspěvky od všech jeho členů, včetně nepřítomného Tannera. Písně jako "American Music" a "Untitled Blues" z desky se dostaly do setlistu, spolu s staršími, avšak podobně laděnými skladbami z předchozích vydání. Roberts se snažil situaci odlehčit, jak nejlépe mohl, když například přirovnal vlivný singl "Silver Chain" k "internetové senzaci".

Stále však jeho hlas dnes večer vyzařuje nejistotu. V tomto živém prostředí náznakově evokuje chvějící se nízký rejstřík Neila Younga, což je kontrast k jemnějšímu, i když bolestně upřímnému přístupu, který je vidět na jeho poměrně vítající desce. Kdykoliv by se mohla rozjet verze "From Hank To Hendrix". Ale za tím zeleno-černým větrovkou a elektricko-akustickou kytarou, Roberts nemohl udělat žádnou chybu a okouzlil přítomné téměř hodinou upřímných pocitů a melodických příležitostí.

Před několika týdny jsem telefonicky mluvil s Robertsovi z Tennessee o výrobě Sunlit Cross, o jeho cestách po světě, které ho inspirovaly, a jeho náklonnosti k fast foodu.

Jako velký fanoušek Harvey Milk jsem k tvé hudbě přišel jinak než někteří lidé. Toto je tvoje třetí deska s Kylem Spencem. Jak začal váš pracovní vztah s těmito kluky?

Stephen Tanner, baskytarista, stali jsme se přáteli v New Yorku. Umýval jsem za něj nádobí. Řekl jsem mu, že plánuju nahrát desku, ale on mojí hudbu neslyšel. Byli jsme opravdu dobří přátelé v době, kdy jsme začali spolupracovat. Představil mě Kyleovi a říkal, proč si tam nejdu, když ví, že nejsem šťastný v New Yorku. Řekl: „Proč si nejdeš dolů, zůstaň s Kylem, koukej na stromy a nahrávej svou desku.” Tak jsem šel dolů a já a Kyle jsme si hned padli do oka. Stal jsem se přáteli s řadou lidí v Athénách. Od té doby mi chtěli pomáhat. Chtěli dělat koncerty se mnou a podporovat mě. V této fázi doslova vážně zvažovali, že přestanou být Harvey Milk a stanou se mojí kapelou — což bylo prostě skvělé. Nemyslím si, že se to stane. [směje se]

Když hraješ živě, často hraješ s členy Harvey Milk? Měl bys mít koncert v New Yorku. Musíš hrát se Stephenem, že?

Jo, hraju s ním. To je jenom pokud ho dostanu. Není velkým fanouškem cvičení. A také se mu moc nelíbí být na silnici. Takže možná se to stane a možná ne.

Jaký byl pracovní vztah ve studiu v Athénách? Co Kyle přináší do tvých desek, že se k němu pořád vracíš?

Jsme prostě přátelé. Hned od začátku jsme si rozuměli a vycházím s ním. Opravu neznám nikoho jiného, s kým bych si užíval hrát. Opravu nevím, jak jinak to říct. Obvykle chápe, co se snažím dělat. Slyší něco. Když napíšu píseň a pošlu mu ji, udělá opravdu dobrou práci a udělá všechno, co je potřeba udělat, s velmi jednoduchým citem.

Přišel jsi do Athén tentokrát s písněmi Sunlit Cross více či méně plně rozvinutými, nebo byly stále syrové v tom stádiu?

Byly to jen syrové dema. O nějakou dobu jsem s nikým nemluvil a vrátil jsem se do Ameriky. Žil jsem nějakou dobu v zahraničí. Vrátil jsem se, měl jsem miminko a znovu jsem se spojil se všemi. Stephen Tanner šel dolů se mnou do Athén. Napsal jsem několik písní, jen jsem je rychle nahrál na svůj telefon.

Co tě přivedlo do zahraničí? Byl jsi na místech jako Kambodža a Keňa.

Ó člověče, prostě jsem chtěl jiný život. Byl jsem znuděný nebo něco takového.

Ale teď jsi v Tennessee?

Jo, jsem v Tennessee, protože jsem odsud. Cítí se to bezpečně a pohodlně, místo na výchovu dítěte. [Můj syn] se narodil v Bronxu, protože jeho máma měla práci v obchodním světě. Ušetřila spoustu peněz a když mu byl jeden, přestěhovali jsme se dolů, koupili dům a pozemek s těmi penězi, přestěhovali se do Tennessee. Není příjemné mít dítě v New Yorku. Bylo to pro mě velmi stresující.

Se všemi tvými cestami se zdá, že místo hraje základní roli v tvé hudbě. Jak místo ovlivnilo Sunlit Cross?

Když takhle cestuješ po světě, kdekoli jdeš, získáváš jiný pohled na to, kdo jsi, kvůli tomu, odkud pocházíš. Získáváš bližší pohled na to, co si někdo může myslet o Američanovi. Dalo mi to hodně důvodů přemýšlet o mém hudebním stylu na celosvětové úrovni. Být v rozvojové zemi, opravdu jsem chtěl udělat něco kreativního. Snažil jsem se získat nahrávky a videa. Měl jsem možnost si povídat s některými folk kytaristy. To bylo skvělé. Neudělal jsem dobrou práci v dokumentaci čehokoli. Představa hrát své skladby těmto lidem a slyšet jejich skladby byla vzrušující. Bylo vzrušující přemýšlet o podobnostech a rozdílech, ale především o podobnostech.

Byl jsem v Kambodži nějakou chvíli, několik měsíců. Bylo to šílené být tam, v Phnom Penh. Nesetkal jsem se s mnoha dospělými, kteří mluvili anglicky, ale bylo tam spousta pouličních dětí, jako podvodníci všude. Trávil jsem s nimi pořád čas. [směje se] Jsem chudý, ale když jsem tam byl, byl jsem bohatý. Tak jsem je vzal, aby se stali mými průvodci a vzali mě na všechna místa, kam chtěli jít, jako na vodní parky, herny a podobně. Přiměl jsem je zpívat spoustu písní. Získal jsem nahrávky dětí zpívajících kambodžskou hudbu.

Co doufáš, že si posluchači odnesou z poslechu tvých nových písní?

No, album by tě mohlo uspat. Abych byl úplně upřímný, napsal jsem ho s ohledem na svého syna, který byl v té době malým dítětem. Přemýšlel jsem o tom, jak vyroste, chtěl jsem, aby měl tuto hudbu uvedenou ve světě, silnou a jemnou hudbu. To mělo obrovský vliv na všechny texty. Byl jsem velmi nadšený, když jsi řekl, že jsi ke mně přišel jinak než většina lidí. Opravu jsem neskončil tam, kde jsem dnes díky lidem, kteří mě nacházejí tímto způsobem záměrně. Píšu pro co nejširší publikum, na které si jen dokážu pomyslet. Když píšu, myslím na všechny, všechny kultury v Americe, všechny kultury, o kterých vím v Evropě, na všechna místa, kde jsem byl. To má velký vliv na to, co říkám a jak hraju.

Když se podívám na tiskové zprávy pro tvé desky, zdá se, že fast food je stálou referencí. White Castle, Arby’s. Bylo tu skvělé články před několika lety o Stephenovi Tannerovi, jak pořád visí v Checkers. Co je za tvým oceněním fast foodu? Pochází to z tvého času stráveného v kuchyních?

V restauracích jsem pracoval tolik, že nemám rád vaření. Opravu nevím, jestli mohu hovořit za všechny, na které myslíte, ale je to čistá lenost. Jen úplně vzdát se života a odevzdat se cestě nejmenšího odporu. [směje se] Možná to je hamižnost. Pít spoustu alkoholu a jíst kufříky burgerů White Castle je možná způsob, jak se vzdát života.

Já se na to dívám z hlediska známosti. Můžeš jít do White Castle kdekoli v této zemi, nebo na jakékoli z těchto míst, a dostaneš přesně stejné jídlo stejným způsobem. V tom je uklidnění v té známosti.

Jo, myslím, že se prostě vzdáváš života. Nevím, jestli Stephen pořád visí v Checkers pořád. Posílal mi fotky každý den. Opravu zamiloval tuto kulturu v Checkers v této konkrétní čtvrti, protože to místo je jako blázinec. Posílal mi každý den fotografie těch opravdu smutných, rozpadlých lidí uprostřed noci v Checkers.

Ale můžeš si také prostě vzít, co chceš, a jít ven, sníst to doma nebo v autě.

Abo můžeš sedět celou noc tam, protože nemáš kam jít. Měš tam hodinu, dokud nebudeš muset odejít.

Je tu tento McDonald's v Queens, kde tito korejští důchodci tráví celý den, pijí jednu šálku kávy. Policie by na ně byla zavolaná a oni se prostě vrátili za hodinu. Nemohli jim říct, co mají dělat.

Řeknu ti něco, co jsi pravděpodobně neslyšel o pověšení s kluky z Harvey Milk. Mohou se dostat do nějakých hádek ohledně jídla. Když pracuješ s Kylym, musíš plánovat jídla. Opravu je šetrný, zná všechny dobré nabídky. Ale když se tři z nich sejdou dohromady, máte někdy hádky ohledně fast foodu. Slyšel jsem příběhy o nich na turné, jak se snaží nalézt společnou řeč ohledně fast foodu, co jíst a kdy. Je to docela legrační.

Luke Roberts’ Sunlit Cross vychází na Thrill Jockey 14. října.