Rozhovor: Jessy Lanza hovoří o 'Columbo', testech na marihuanu a její nové desce

od Blake Gillespie

Jessy Lanza mění zažité normy jako kanadská popová hvězda, která se teprve formuje. Její pohled na svět je Views from the Hammer, což je to, jak místní lidé v Hamiltonu, ON, s láskou a neformálně nazývají svoje město. Spolupracovala s Danem Snaith z Caribou, DJ Spinnem z kolektivu TEKlife a jejím partnerem pro psaní je Jeremy Greenspan z Junior Boys, také domácího z Hammeru. Každá spolupráce přináší texturální vliv na zvuk Oh No, jejího druhého mistrovského díla, ale zvuk Lanza je definován ambicí být Terius Nash, také známý jako The-Dream. Oh No je tak dynamické popové album. Katapultuje Lanzu na bongo rytmy, krystalické syntezátory a fanoušci jejího minimalismu na Pull My Hair Back jsou ještě více provokováni, jelikož šíře alba udržuje nakažlivost, která nikdy nepustí. Její mimořádné životní prostředí jí dává kreativní svobodu a relaxaci k tomu, aby mohla prozkoumávat obrovské popové zvuky z klidného odstupu. To je, dokud nenastane čas na turné.

Včera v noci jsi zůstal vzhůru a stáhnul si nového Drakea?

Nějak ne. Mám pocit, že všetko, na co se dívám, jsou různé děti na obálce CN Tower. Lidé sedící na různých věcech opravdu vysoko. Lidé z Hamiltonu se superponují na vysokou bytovku tady. Mám ještě chvíli na to, abych si to poslechl později dnes.

Jaký byl tvůj život po vydání Pull My Hair Back?

Cestoval jsem mnohem víc, než jsem měl předtím. Abych nezněl nudně, ale docela podobně. Nic se opravdu nezměnilo, kromě toho, že jsem měl možnost jet na spoustu různých míst a hrát koncerty.

Stále žiji v Hamiltonu.

Užíval sis život na turné?

Má to své výhody. Opravu se mi líbí hrát koncerty. Letiště nemám v lásce, ale kdo má rád letiště? Myslím, že mě to donutilo uvědomit si, jak moc jsem domácí typ.

Co ti na letištích vadí?

Hned jak tam vkročím, proměním se v šíleného člověka. Je to jen úzkost, kterou se stydím přiznat a tak se to mění v rozzlobenost [směje se]. Všichni ostatní se pravděpodobně cítí podobně, ale nechtějí to přiznat, takže je to jen o tom interakce. Ale víš, je to dobrá lekce v sebekontrole.

Když jsi šel do tohoto alba, chtěl jsi vědomě vytvořit rozdíl mezi tímto zvukem a zvukem na Pull My Hair Back?

Myslím, že s Oh No jsme byli s Jeremym [Greenspanem] mnohem více zaměřeni na to, co chceme udělat. Na prvním albu jsme spolu pracovali teprve rok. Obojí jsme experimentovali a nevěděli jsme, co přesně chceme realizovat. Nakonec jsme dokončili album a měli jsme písně, které se jako album hodily dohromady. U Oh No jsme byli oba zaměřeni na to, že vytvoříme mnohem popovější album.

Oh No se zabývá nalezením vnitřního klidu.

Myslím, že jde o to, dělat něco pozitivního s energií, kterou máš, ať už je pozitivní nebo negativní.

Takže to úspěch prvního alba, který tě rušil od vnitřního klidu?

Vždy jsem byl trochu úzkostlivý člověk. Myslím, že hodně lidí je, a je to velmi normální, s čím se vyrovnat. Hudba byla vždy skvělou distrakcí nebo útěchou, jak chceš říkat. To, že se prvním albu dařilo, bylo neočekávané, a hudba přestala být pro mě tím neformálním koníčkem a stala se také mou kariérou. Stalo se to napětím, protože je to útěk, ale také je to způsob, jak si vydělávám peníze.

Je jedno, co je tvou prací, vždy se s tím setkáš. Myslím, že hudba je konkrétně velmi nepředvídatelná. Práce na albu a název alba jsou prostě mé učení se vyrovnat s tím, abych byl k věcem benevolentní [usměvavý] a nestresoval se příliš. Je snadné se dostat do potíží s nepředvídatelností hudby a může to občas člověka dostat.

Diskutoval jsi tu úzkost hodně s tvým partnerem pro psaní Jeremym Greenspanem, když jsi šel do toho alba?

To, co se mi na práci s Jeremym vraiment líbí, je, že ani o ničem nemluvíme [směje se].

Toto jsou spíše mé vnitřní úvahy o tom, proč dělám to, co dělám. S Jeremym je to skvělé, protože jen přijdeme do studia a je to jako "máš něco, na čem můžeme pracovat?" a pokud je odpověď ano, tak na tom pracujeme, a pokud ne, tak ne. Netrávíme čas mluvením o konceptech nebo tématech.

Vnímáš to intuitivně?

Dlouho jsem měl problém s psaním sám a psaním s jinými lidmi a nedostávat to podle svých představ. Myslím, že proto jsme spolu s Jeremym udělali druhé album, protože je to opravdu zábava s ním pracovat a není to ten typ osoby, která do studia přijde s ega co do věcí. Nebojí se zkusit různé věci. Myslím, že jsme oba ochotni přiznat, když něco nefunguje, a i být s tím v pohodě. Je to blbost? A prostě to pustit.

Titulní skladba „Oh No“, kolik verzí jsi prošel?

Tato píseň byla opravdovou katastrofou. Je tam tolik různých částí. Opravu se nám podařilo ji připravit na živé vystoupení, uvědomili jsme si, že je vyladěná špatně. Je naladěná sama pro sebe, ale ne s klavírem. Náš přítel David Psutka, který vystupuje pod jménem Egyptrixx, přijel do Hamiltonu a pomohl smíchat celé to album.

Když Jeremy a David smíchali album dohromady, došel jsem k bodu, kdy nemohu snášet, že jich je 14 verzí. Myslím, že míchání je úplně jiná forma umění. David opravdu pomohl přerušit ty nekonečné... začíná to být jako, že už nemohu slyšet rozdíl a už nevím, jestli se mi ta píseň ještě líbí. Nemyslím si, že by se to podařilo udělat, kdyby nepřišel a nepomohl nám.

Je tam tolik různých pohybů a stylových nuancí v této písni. Zajímalo by mě, kde to všechno začalo.

Začalo to s MPC. Koupil jsem si MPC 2000. Byl jsem opravdu odhodlaný ho používat. Vytvořili jsme s ním rytmus.

Proč jsi koupil MPC? A kolik jsi ho použil na albu?

MPC bylo naprosto inspirováno DJ Rashadem a DJ Spinnem a klukama z Footworku. Měl jsem možnost s nimi pracovat a seznámit se s jejich hudbou a stát se opravdu velkým fanouškem. Sledoval jsem tyto videa ze zákulisí, než jsem je vůbec potkal a mluvil s nimi o tom, jak pracují. Vždycky mluvili o tom, jak MPC bylo způsob, jak dělávají ty skladby. Byl jsem tak inspirovaný, že jsem se rozhodl si ho pořídit.

Na albu byly další skladby, které byly vyřazeny, na kterých jsem MPC používal více. Vkrádá se tam různými způsoby. Myslím, že Jeremy a já, způsob, jakým pracujeme, je ten, že děláme hodně vrstvení částí. Nemyslím si, že je to nástroj, který jsme využili nejvíce, ale určitě je tam trošku.

Předpokládám, že jsi strávil značné množství času sekvenováním tohoto alba.

Je to těžké. Jeremy miluje mosty. Já jsem pořád říkal ne, máme příliš mnoho částí na tuto zatracenou píseň [směje se]. Někdy má pravdu.

Měli jsme několik různých verzí alba. Bylo tu pár písní, které jsme si mysleli, že se dostanou na album a Hyperdub nechtěl některé písně vydat. Trvalo to dlouho. Vždycky jsme to testovali s trávou. To byl ten dobrý test. Tak jsme to vyřešili.

Jsem si celkem jistý, že vím, co tím myslíš, ale můžeš objasnit, co myslíš testem trávy?

Nemohu jít do svého studia a kouřit trávu celý den a psát hudbu. Jen se příliš paranoidně, nebo unavím. Záležitosti, které se neprojeví jako produktivní. Ale ano, test trávy, když se velmi opiju, nasadím si sluchátka a poslouchám celé album od začátku do konce, je hezký způsob, jak slyšet věci jinak. Během poslechu ti napadnou různé věci. Pokud si to mohu poslechnout a být v pohodě s pořadím, zatímco jsem na trávě, to je obvykle dobrým znamením, že jsme dobří.

Rozumím. Myslím, že test autem je také dobrá možnost.

Ano! Auto a tráva, ale ne společně. Ne ve stejnou dobu, ale určitě jsou to dobré editace nástroje.

Plánuješ pokračovat ve spolupráci s crew TEKlife?

Vlastně jsem minulý týden viděl DJ Spinna a dal mi celý USB plný věcí. Tak možná! Musím to projít. Doufám, že ano.

O čem je skladba „Vivica“?

Vivica je postava z epizody pořadu Columbo. Nevím, zda sleduješ, ale je to staré... je s hercem Peterem Falkem. Je to detektivní show ze 70. let. Vždy se ptá na mnoho otázek. Není to vlastně o ničem, ale o této postavě z Columbo.

Myslel jsem, že má pěkné jméno a byla takovou smutnou dámou. Tak jsem napsal píseň o ní.

Jsem celkem špatný s texty a příliš se soustředím na to, o čem píseň bude. Zjistil jsem, že pokud na to jdu více neformálně, pak to obvykle dopadne lépe.

Jessy Lanza's Oh No je nyní k dispozici a je k zakoupení v našem Obchodě pro členy.