Rozhovor: Andrew Bird o bouřlivých letech, které inspirovaly jeho nové album 'Are You Serious', a jeho oblíbených vinylových albech

Pokud nové album Andrewa Birda Are You Serious zní o něco méně hravě nebo fantasticky než jeho předchozí nahrávky, má to dobrý důvod: Zpěvák, skladatel a houslista má v životě více "skutečných, viscerálních" věcí. On a jeho manželka měli syna těsně předtím, než ji diagnostikovali s rakovinou štítné žlázy. Když se s tímto problémem vyrovnávali, byli nuceni opustit svůj byt v New Yorku kvůli hurikánu Sandy, což je přinutilo sbalit se a přestěhovat se do Los Angeles. Na cestě tam zastavili na farmě rodiny Birdových v Illinois, kde se jeho nahromaděné frustrace a zranitelnosti proměnily ve skladby, které tvoří album Serious. Spojili jsme se s 42letým umělcem, abychom se dozvěděli více o albu, nahrávkách, které on a jeho syn milují, proč se identifikuje s komiky a jak přistupuje k tomuto novému typu autobiografického psaní skladeb.

VMP: Řekl jste, že název Are You Serious byl vtip, který jste používali jako pracovní název pro svá poslední čtyři nebo pět alb. Proč jste si ho vybral právě teď? Bylo to způsob, jak říct "Jste v tom vážně?" po několika letech těžkostí a smůly?

Andrew Bird: Jo. Líbí se mi názvy, které mají mnoho možných výkladů. Na tuto větu můžete položit tolik různých intonací. To bylo, a vrací se to přímo do poloviny 90. let, kdy jsem chodil na koncerty v Chicagu. Snažil jsem se pochopit indie scénu v té době, když jsem vycházel z konzervatoře a byl jsem příliš natrénovaný hudebník, který se snažil pochopit scénu, která se snažila být co nejméně trénovaná. Je to také o spoustě věcí, které jsem viděl, velmi surových emocích s hudbou, která je surová a temná, jakéhosi temného na temné, s čímž jsem si hrál, když jsem byl na hudební škole. Četl jsem tuto romantickou německou poezii, kterou Schumann zhudebnil, a říkal jsem si, Člověče, ti kluci nemají ani smysl pro humor, aby si zachránili život. A viděl jsem takové temné na temné, které otevírá žílu, a byl jsem trochu neuvěřitelný, jako: "Jste vážně? To je těžké. Pokud jste vážní, dobře. Ale jak to děláš noc co noc a nenávidíš se?" Fascinovalo mě to. To začalo stát, "Jste vážně? To je těch 12 skladeb, které si myslíte, že budou další album?" Teď většinou znamená: "Jaká je úloha upřímnosti v hudbě?" Co lidé skutečně chtějí od svých populárních písní? Chcete někoho, kdo jasně trpěl, a je to autobiografické, nebo kde je prostor pro necitlivost, která se zdá být ve všech ostatních uměleckých formách kromě psaní písní?

VMP: Musel jste se snažit udržet nějaký humor ve svém psaní?

AB: Ne, to se málem ztratilo. Bylo to velmi temné. Psaní nových skladeb v té době a vlastně se tím způsobem tak trošku oddělovalo nebo potlačovalo. Cítil jsem, že jsem do skladeb vstupoval s mnohem větším záměrem říct něco, co jsem potřeboval říct, nebo oslavit něco, co jsem potřeboval oslavit. Skladby jako "Puma" [o radioterapii jeho ženy] zaznamenávají velmi temné časy, ale je to také oslava, jak naznačuje hudba. "Údolí mladých," poslední verš se stává velmi temným. Cítil jsem potřebu být provokativní v této skladbě, protože se zabývá problémem, na který se mnoho mladých lidí nechce podívat.

VMP: Je "Údolí mladých" o konkrétním incidentu?

AB: Zakládá se to na něčem, co se stalo, když jsme dělali [2012's] Break It Yourself. Zakládá se to na skutečném příběhu, který se uprostřed té session stal někomu v kapele a jeho rodině. Nemohu jít do detailů, aniž bych ohrozil jejich soukromí, ale je to myšlenka dvou starších rodičů, kteří se snaží postarat o středního syna, který se pokusil o sebevraždu. Myšlenka, kterou se snažím vyjádřit v refrénu, je, že naše srdce se neustále lámou, myšlenka, že když máte dítě, vaše srdce bude v ohrožení zlomení. I radosti mají nádech jakési zlomeniny srdce. Je to nádherná věc. Myšlenka, že se vdát a zakládat rodinu znamená usazení nebo spokojenost, je zdaleka nejdaleko od pravdy, co se týče mých zkušeností.

VMP: Jak přistupujete k psaní autobiografických skladeb, zatímco se snažíte chránit lidi, které milujete?

AB: Je to zvláštní ironie, že když skutečně najdete lidi, se kterými chcete strávit zbytek života a chránit je, také to vytváří tuto důvěru a pevnou půdu, kterou chcete oslavit a hovořit o ní, takže pak riskujete vystavení svého soukromí. Nezlobím se z prostředí, kde se sdílí, takže jaký legrační profesi jsem se ocitl. Stále to zkoumám. Je to tak trochu minové pole, ale skladby jako "Puma," ten refrén, to je tam řečeno docela přímo. Měl jsem ohledně toho nějaké pochybnosti.

VMP: Také jste turnévali s komiky. Kteří vám otevírali?

AB: Eugene Mirman. Měl jsem hodně vystoupení se Zackem Galifianakisem, Jenny Slate a spoustou lidí v Largo [klub v Los Angeles]. S komiky se více identifikuji než s jinými hudebníky, někdy. Postoj, který mají na jevišti, mi dává smysl a dělám podobnou věc. Jen přicházejí s mikrofonem. Jsou naprosto nahí a musí být zranitelní, vtipní, necitelní a osobní, a fascinují mě tyto dynamiky. Následování komika jako hudebníka poukazuje na některé z podivných očekávání, která máme od skladatelů. Je to jako, bez ohledu na to, jak legrační nebo zvrácené nebo necitelné je písničky, které jsem napsal, stále se to jeví mnohem upřímněji. Následujete někoho, kdo dělá vtip o objednávání pizzy. Předpoklad je, jako by: "On zpívá o zlomeném srdci, nebo jeho cenných myšlenkách a pocitech." Cítíte se trochu směšně, ale to se mi líbí.

VMP: Co jste poslouchali při nahrávání tohoto alba, co by na něj mohlo mít vliv?

AB: Poslouchal jsem hodně Townese Van Zandta, Johna Prina a pak svou stálou stravu brazilské hudby, Jorgeho Bena a Caetana Veloso, a západoafrické, ghanské a malijské hudby, hodně Nuyorican soulu a neworleanských záležitostí, produkce Allena Toussainta a Meters. Více vlhké jamm. Chytám téměř všechno od Analog Africa. Tyto reedice jsou fenomenální -- skvěle znějící vinyl, opravdu dobře zmastrováno. Hledají hluboko po všech možných věcech. Je tam celé album západoafrické hudby hrané v Kolumbii. Je tam několik velmi zajímavých mezidruhových křížení. Hodně dubové hudby ze Studia One. Miluji, jak byla tato hudba nahrávána, basy, bicí, perkusní nástroje. Existují dva svazky angolské hudby ze 60. a 70. let, které poslouchám více než cokoliv jiného. To všechno je o vinylu. Nikdy se mi to neomrzí.

VMP: Co máte právě teď na gramofonu doma?

AB: Pravděpodobně album Vince Guaraldiho Trio Peanuts. Mému synovi, to je jeho oblíbené album. Rád hraje tematickou píseň Charlea Browna.

VMP: Dostal se k tomu prostřednictvím kresleného seriálu?

AB: Líbí se mu kreslený film. Je trochu příliš nadšený, jak hrubí jsou k sobě. Odkud si fakt neuvědomujete, jak násilné Peanuts je. Někdo vždycky dostane ránu do hlavy, takže jo, zůstáváme u desky.