Nové album Deerhunter pokračuje navzdory zničení

Vím, že minulá generace a epochy měly své okamžiky fatalismu, ty okamžiky, kdy to vypadalo, že existence prostě skončí, člověče, určitě to vypadá, že se blížíme k závěrečné fázi této éry, že? Nechci přilévat olej do ohně toho, co jsem si jistý, že je vaše vřelá existenciální úzkost, ale zdá se, že jakékoli děti, které zplodím, zdědí zcela jiný svět, než ten, do kterého jsem přišel křičící, z politických, environmentálních, filozofických, ekologických důvodů a všech velkých slov pro témata, která činí život dnes kurva nudným. Je těžké pokračovat v životě, snažit se uživit sebevyjádřením, když možná za 20 let nebo dokonce za pět let nebude ani svět, do kterého by se dalo sebevyjádřit. Tento ústřední problém leží v srdci vynikajícího osmého alba Deerhunter, Why Hasn’t Everything Already Disappeared?, což je quasi konceptuální album o světě, kde je rakovina „rozložena na linky“ a lidé nemají mnoho možností, jak uniknout monotónnosti své existence na pláních.

Deerhunter se dostali k osmi albům, což rozhodně nebyla trajektorie, kterou byste odhadli, když vybuchli po vydání jejich druhého alba Cryptograms v roce 2007. Jejich psych-rock, levicové tendence se zdály být výbušné, jako kapela, která by na chvíli létala blízko slunce před tím, než zmizí. Ale během uplynulé dekády se tiše stali jednou z nejkonzistentně skvělých a neustále hledajících kapel indie rocku. Mohou dělat špinavý garage rock (2013 Monomania), třpytivý shoegaze (2010 Halcyon Digest) a jemný klasický rock (2015 Fading Frontier). Na Why Hasn’t Everything Already Disappeared? se vydávají na pastvinářskou cestu a dodávají album, které zní jako vítr foukající přes zrna, jako prach plující z vedlejší silnice. (Hudební video k "Death In Midsummer" je možná nejlepší kombinací lokace a písně, kterou uvidíte za toto čtvrtletí). Kytary jsou minimalizované a používány pro maximální dopad, zatímco cembalo a piano zaujímají střed stage, což znamená, že toto album je pravděpodobně nejdelikátnějším albem Deerhunter všech dob. Může to být také jejich nejlepší.

Why Hasn’t začíná svou nejširší, rozlehlou písní, „Death in Midsummer“, která oznamuje hlavní hudební téma alba: třpytivé, děsivé cembalové figury. „Death in Midsummer“ roste a roste, dokud se nakonec nezhoupne do křupavého kytarového sóla, první moment, kdy si fanoušci Fading Frontier uvědomí, že Deerhunter jsou tady, aby hráli. Odtud následují popové melodie ve stylu Kinks („No One’s Sleeping“), majestátní údery („Elemental“ a „Futurism“) a možná přímo nejfunkčnější píseň v repertoáru Deerhunter, „Plains“, která má pružný, poddajný basový doprovod a bicí Tom Tom Club. Lyricky Cox maluje živé plátky dystopické reality, čím víc do toho pronikáte, tím více si uvědomujete, že to není z nějakého konceptuálního alba, ale z reality samotné.

Why Hasn’t nekončí žádnými odpovědmi, ani od svého názvu, ani jiným způsobem. Jeho poselství je v jeho existenci. I když všechno skutečně zmizí, pokud nás donutí do kopců nebo do strojů, nebo pokud život začne připomínat dystopické sci-fi, musíte stále pokračovat ve vytváření a snažit se to vše dávat smysl.