Přečtěte si názory Davea Longstretha z Dirty Projectors na 'Workingman’s Dead'

Příběh Workingman’s Dead je o obratu od barokní, kyselinou šmrncnuté psychedelie raného období Grateful Dead k sépiově tónované americana. Je to jedna z řady desek mezi lety 1966-1970 — včetně John Wesley Harding, Sweetheart Of The Rodeo, Beggars Banquet, Let It Be a dalších — které opustily paisley a šalvěj poloviny 60. let ve prospěch zvuků ovlivněných country, rootsem, folkem a bluegrassem. Tato hudba byla určena k tomu, aby vás dostala z měst zpět na venkov — "hudba pracujícího muže," jak poznamenal Garcia Robertu Hunterovi.

Stará, potrhaná kopie Workingman’s Dead mých rodičů byla neustále v oběhu v naší domácnosti, když jsem byl dítě: hudba na mytí nádobí a hladění psů. Trvalo dlouho, než jsem si uvědomil, že album má status jakési kulturní bible Boomers: svatý grál zpět na zem. V tom, co mohlo být posledním radikálním činem jejich radikálních já z 60. let, se moji rodiče v roce 1973 přestěhovali z oblasti Bay — kde viděli Dead ve Fillmore asi šestkrát — na venkov v severním New Yorku, aby založili malou farmu. Osobní zvláštnosti stranou, vlastně se v jistém smyslu řídili Workingman’s Dead manuálem.

Takže paisley a šalvěj pozdních 60. let a raných 70. let Bay Area byla mojí mytickou prehistorií. Sépiově tónovaná americana byla místem, kde můj bratr a já začali. Je vtipné si uvědomit, že když mi bylo 29 — jen o rok více než Jerry, když toto album dělal — i já jsem se přestěhoval do odlehlé části severního New Yorku, abych vytvořil vlastní základní album Dirty Projectors, Swing Lo Magellan. Pro mě to připadá jako důkaz, že kořeny Workingman’s Dead směřují jak do minulosti, tak do budoucnosti.

Artikulace archetypu, jak se objevuje: pro album není moc vyššího úspěchu!

Workingman’s Dead je skvělé album z mnoha důvodů. Od majestátnosti purpurových hor s vynalézavou strunnou kytarou a pedálovou kytarou ("High Time," "Dire Wolf") po ovocné pláně legračních choogles ("New Speedway Boogie," "Easy Wind") a obratné flatpicking a banjo ("Cumberland Blues"), toto album je národem kytar. Také prostě miluji zvuk Jerryho Stratocasteru přes otáčející školku Leslie na "Casey Jones" a "High Time."

Tato písně jsou harmonicky nekonvenční, s progresemi jak lyrickými, tak inspirativními. Překvapivý minorový závěr "Uncle John’s Band!" Střídání klíčů v polovině fráze v "High Time!" Deváté akordy v "Black Peter," které se cítí skoro jako Satieovy pohyby! A ať už se vše příliš nezdálo, toto album hraje jin a yang: pro každé nádherně nepravidelné labyrinty jako most "Dire Wolf" je tu dvouakordové bluesové cvičení jako "Easy Wind."

Jak způsob, jakým se bicí zapojí do druhé sloky "High Time" — tiše, zcela zasunuté do pravého kanálu, ale plné charakteru — se cítí jako emblematic Kreutzmanna a Harta. Jaká melodická a citlivá dvojitá rytmická sekce! Je tu tolik detailů ve hře na bicí a perkusích, které povznášejí tyto nahrávky: štětce na "Black Peter," guiro na "Uncle John’s Band," tleskání a maracas (míchané překvapivě nahlas!) na "New Speedway Boogie," krásná buben naladěný vysoko na "Uncle John’s Band," a jinde. Pečlivě kalibrovaná dynamika a ladění bicích jsou opravdu úžasné.

A nezapomeňme: zpěv je také docela úžasný. Jerry, který má hlavní úkol na každé písni kromě Pigpenem frontované "Easy Wind," je v nejdominantnějším a nejsoulfullerejším projevu. ("New Speedway Boogie," "Casey Jones," "Dire Wolf" a "Black Peter" jsou mé oblíbené). Jeho výkony jsou jasně zvýrazněny bezstarostnými volnými harmoniemi od Boba, Phila a Pigpena, které se na desce objevují a připomínají mi, šťastně, víc Wailers než hladší kalifornské současníky Dead, jako jsou Crosby, Stills, Nash & Young nebo Byrds.

Existují příležitostné staromódní tropy o hornících a vlacích a ginu — které, hej, Jerry téměř zvládne — ale mnohé z těchto obrazů a rýmů mají legitimně nadčasový pocit. "Pojď s námi nebo jdi sám, přišel, aby vzal své děti domů" zní jako ztracený couplet z 300 let staré pohádky. Tyto písně působí jako příběhy, ale často není zcela jasné — jako staré pohádky, které ve vyprávění ztratily tolik detailů, že ztratily doslovný smysl, ale získaly jakousi sochařskou přítomnost.

A to je pro mě Workingman’s Dead: totem — Ameriky, kapely — v živé, kvetoucí transformaci.