Pomalé hoření: Julien Baker 'Vyvrtnutý kotník'

Pokoušet se držet krok s novými nahrávkami často připomíná snahu zacpat přehradu kouskem žvýkačky; příval bude pokračovat, ať se nám to líbí nebo ne, a něco nám unikne. The Slow Burn je naše rubrika, kde autoři píší o albech, která „zmeškali“—což v dnešní éře hudebního Twitteru může znamenat, že je neposlouchali během pěti dnů po jejich vydání—a proč litují, že se k albu nedostali dříve. Toto vydání se věnuje albu Julien Baker z roku 2015, Sprained Ankle.

Někdy mezi třetím a čtvrtým „Nemůžu si vzpomenout na nikoho, nikoho jiného“ v tomto videu Julien Baker, která vystupuje s „Something“ na OurVinyl Sessions, jsem přešel od ambivalence k Baker k přesvědčení, že vidím novou Fiona Apple, Cat Power nebo Dashboard Confessional (ano, řekl jsem to) nové generace. „Something“ je „nahá“ píseň způsobem, jakým písně, které se často nazývají „nahé“, nejsou; je to všechno o malých detailech a nezkrocených emocí. Baker znovu vytváří chůzi po rozchodu na parkovišti, tím, že si sama ujišťuje, že rozchod byl nevyhnutelný, a trápí ji, že nemohla najít něco, co říct. V hádce vždycky chcete říct to správné, a to je to, co Baker nejvíce drásá. „Měla jsem něco říct, něco něco, nemohla jsem najít co říct, takže jsem neřekla nic, neřekla nic, neřekla nic,“ zpívá zde, v syrové bezprostřednosti. „Something“ je silná píseň; není přehnané říci, že jsem ji poslouchal 300krát od doby, kdy jsem ji poprvé slyšel před dvěma týdny.

Ty malé detaily obrovského zármutku jsou tím, co mě nakonec přitáhlo k Sprained Ankle. Ale je to také koncepční rozchodové album o ženě, která tvoří rozchodové album během rozchodu. „Vyplivám své vnitřnosti, potím se na mikrofonu, lámu svůj hlas,“ zpívá na titulní skladbě. „Kdykoli jsem s tebou sama, nemůžu mluvit ale, „Není hezké počasí? Jsi v pořádku?“ Své pocity vůči člověku, který ji opouští—a opouští ji jako citlivý, syrový nerv—dokáže zpracovat do písně, ale nedokáže to v rozhovoru. Většinu těchto písní napsala v malých hudebních místnostech na koleji v Tennessee, kde studuje a vyhýbá se pobytu na koleji. A když to posloucháte a víte to, dokážete si představit, jak křičí tyto texty do zvukotěsných zdí a hudebních stojanů.

Tak proč mi trvalo čtyři měsíce od vydání, než jsem se k Sprained Ankle dostal? Zdá se, že je to můj šálek čaje, že? A nepsal Tyler Barstow článek o Sprained Ankle a jak na něj zapůsobilo před několika měsíci? Nemám žádnou opravdovou výmluvu; malá ale hlasitá skupina lidí o ní na mém Twitteru nadšeně mluvila, ale ne dost na to, abych si připadal, že mi něco uniká. Navíc, když jsem viděl, že se na ni hype, četl jsem recenzi Iana Cohena na Pitchforku, a uvědomil jsem si jednou provždy, že jeho vkus a můj se zásadně neshodují (měl jsem to vědět po jeho recenzích na Das Racist).

Ale pointa Slow Burn je, že slavíme, že jsme se k něčemu dostali, protože důležité je se k tomu vůbec dostat. Sprained Ankle je jemné ale syrové, plné smrti ale životutvorné, prostorné ale introspektivní. Lituji, že jsem se k Sprained Ankle nedostal dříve—také přemýšlím, jakou paseku by udělalo na mém seznamu alb roku. Ale také nevím, jestli jsem byl připraven být tak posedlý sledováním desítek živých vystoupení „Something“ v říjnu jako teď v lednu, kdy je zima a není co dělat, a díky sezónní afektivní poruše mám větší schopnost ponořit se do svých pocitů. A nic mě teď nenechává ponořit se do svých pocitů víc než Sprained Ankle.