Beach Slang: Prý punková kapela, kterou si určitě zase poslechnu

Moje první významná interakce s punkovou kulturou se odehrávala kolem roku 2008 během výletu na vysoké škole do Londýna. Můj kamarád/přítel Wes mi po přistání řekl, že se musíme podívat do Camden Town, protože to je, jako, místo zrození punku, člověče. Předstíral jsem, že vím, o čem mluví, stejně jako jsem předstíral, že vím hodně o Sex Pistols v té době, protože jsem chtěl vypadat v obraze a cool, i když jsem neměl ponětí, o čem mluví. Vyrostl jsem na emo rocku a rapu začátku 2000, jako Eminem, 50 Cent a v pozdějších teen letech Lil Wayne, a punk jsem úplně "nechápal". Slyšel jsem MXPX párkrát v autech mých přátel, ale nezpůsobilo mi to, abych zešílel, a moje jediné jiné naděje, jak se k tomu dostat, Fringe Kids z mého dětství v kostele, se místo toho propadli do punkového poněkud podivného Rockabilly-šky bratříčka Ská, což také nebylo pro mě. Myslím, že jsem prostě nedokázal pochopit, jak jít ven na veřejnosti v černobíle kostkované vestě a tančit rukama na Big Band Rock. Byl jsem také docela depresivní dítě, takže být tak výřečně šťastným a nadšeným po tak dlouhou dobu mi přišlo vyčerpávající.

Každopádně, Camden Town je, podle mého omezeného vystavení a výzkumu, teď sakra jiný, než byl v roce 1976, když se tam všechno začalo rozjíždět. Dny nočních raveů, které navštěvovali budoucí slavné ikony jako Clash, Sex Pistols, Damned, Chrissie Hynde atd., jsou pryč. Podle toho, co vidím, kombinace času a krustaceálního turismu vyčistila místo jakýchkoli smysluplných zbytků a zanechala za sebou obrovský a kosterní monument na něco, co kdysi bylo, a poskytla nám další politováníhodný příklad něčeho smysluplného, co bylo skomercializováno k doslovné smrti. Ale potkal jsem tam pár lidí, na které rozhodně nezapomenu, hlavně proto, že přišli jako poslední žhavé uhlíky kdysi potřebného ohně. Jeden z nich, majitel obchodu s gramofonovými deskami, který se zdál mít poslední zuby shromážděné a nacpané dopředu, aby udržel vzhled, se mnou mluvil rozptýleně chvíli o tom, jaké to bylo za těch časů být zde. Wes a já jsme byli v obchodě sami a myslím, že ten chlap měl jakousi nostalgii, když nám to popisoval, a věnoval oběma věcem stejnou pozornost. Měl skvělé příběhy, ale po zakoupení CD japonského elektronického producenta, které popsala poněkud bezduše jako "totálně šílené, člověče", jsme odešli a vrátili se zpátky do města, celou cestu po vlaku jsme mluvili o tom, jak smutné to celé místo bylo. To je to, co děláte, když jste mladí a stále přesvědčení, že vyrostete a budete jiní, abyste neskončili jako to. Ale když na to teď vzpomínám, myslím, že ten chlap a ostatní, které jsme viděli, byli něco úplně jiného. Byli dokladem nesexy eroze, která přichází, když se plně odhodláte něčemu a veze se na jeho vlně k nevyhnutelnému závěru. Byli strohým důkazem, že reálné nebezpečí, kterému lidé v mém věku mohou čelit, není tak moc špatná volba, jak strávit svůj život, ale že možná nikdy ani žádnou neuděláme.

Říkám to vše proto, že jsem slyšel, že někdo popsal Beach Slang jako punkovou kapelu před nějakou dobou a když jsem konečně dostal zelenou k tomu, abych minulý týden udělal rozhovor s jejich frontmanem Jamesem Alexem o jejich novém albu, začal jsem přemýšlet o tom, co by to vůbec mohlo znamenat. Stále o punku moc nevím, minulém ani přítomném, a tak jsem se rozhodl použít rozhovor jako příležitost, abych mu dal prostor na to téma. Byli punková kapela, a je být punkovou kapelou stále vůbec věc, a má punková hudba vůbec ještě nějaký význam? Je na tom něco nového, nebo je to jen referenční óda na něco, co bylo kdysi pravdivé/důležité? Takové běžné věci, myslím, ale opravdu jsem chtěl vědět.

Když James vzal můj hovor, byl na cestě mezi Oklahoma City a Austinem na cestě na poslední show jejich tour. Kapela je momentálně v limbu, protože jejich kytarista právě byl vyloučen ze skupiny kvůli obviněním ze sexuálního napadení. James se však zdál být ohledně všeho klidný a docela optimistický. "Zjistíme to. Jsme sto procent proti jakémukoli chování podobnému tomu, to je prostě naprosto nepřijatelné, a tak jsme udělali, co jsme potřebovali udělat hned a projdeme si tím." Pokročili jsme dál, protože vím, že už o tom mluvil docela dost v posledních dvou měsících, a místo toho jsme se dostali velmi rychle k tomu, jak Beach Slang v první řadě vznikli. Jako kapela jsou velmi naladěni na to, co se běžně považuje za emoce mladých lidí, a protože James je na začátku 40. let, přišlo mi to jako zajímavá dichotomie. Starší chlap se snaží rozumět Rocku Mladých lidí to vypadalo jako nastavení buď pro dalšího snaživce, který to nemohl nechat být, nebo někoho, kdo se napojil na něco důležitého, a já byl nadšený, že zjistím, kterým směrem to bude.

"Punk je pro mě spíš etický průvodce, myslím, že bych to tak mohl říct, ale neřekl bych, že jsme punkrocková kapela. Odpovědně, ani nevím, jak by punkrocková kapela dneska zněla. Punk definuje to, kým jsem, ale. Takto chodím do svého života každý den." Právě jsem se zeptal, zda mají lidé, kteří nazývají Beach Slang punkovou kapelou (já, asi?), pravdu a on velkoryse trochu změnil směr rozhovoru. "V punku byla čestnost a naléhavost a to je to, co jsem na tom nejvíc spojoval, když jsem byl mladý. Nakonec mě to rozhodně kreativně vedlo, ale nejsem punkový hudebník per se." Vzhledem k tomu, že mám jen málo kontextu pro punk, a moje zkušenosti v Camden Town, zatlačil jsem ho trochu na to, co punk jako etický průvodce znamená. Jsem skeptický, protože mám těžkost pochopit, proti jakému establishmentu by se to ještě mohlo bránit. Rock je teď jakýsi chátrající zámek, a pokračování ve znevažování ho se zdá být kruté. "Pro mě, myslím, že punk znamená radikální čestnost a mít vůli být optimistický a laskavý k ostatním, bez ohledu na okolnosti. Je to jakási trvalá štědrost vůči sobě i světu kolem vás. Vůle být k ostatním dobrý, když jste zároveň věrní sami sobě." Cože? "Jo, myslím, že lidé mají opravdu těžké čas být upřímní a otevření o tom, jak se cítí, a nakonec je to poněkud brzdí a jejich rozvoj, protože to nevyjadřují, takže můj cíl je dělat hudbu, která lidem pomáhá cítit se víc pohodlně se sebou a lidmi kolem nich. Punk pro mě znamená být dobrým člověkem a starat se o věci, které jsou opravdu důležité."

Nevím, co jsem čekal, ale nebylo to tohle. Z toho, co jsem mohl posoudit, popisoval jakýsi rock'n'roll, který by Dalajláma mohl ocenit, a nebyl jsem si jistý, co říct, takže jsem udělal to, co vždy dělám v takových situacích, což je uniknout do literárních odkazů, abych našel nějaký vzduch. "To mi připomíná to, co David Foster Wallace říkal, jak ironie vyléčila moderní umění z jakéhokoli významu, a jak si myslí, že kvůli tomu bude další velká literární revoluce radikální upřímnost, kde lidé říkají přesně to, co myslí nebo cítí v jednoduchých termínech a bude to nezbytný posun, ale krátkodobě budou považováni za naivní a poněkud bezradné." Všichni na světě mi dávali pohled z boku za to, že jsem udělal odkaz na DFW a on to vlastně moc neviděl. "Huh, jo, asi. Myslím, že je to víc jako Bukowski, nebo The Perks of Being a Wallflower, oboje jsem četl hodně, zvlášť když jsem na turné. Miluji je, protože vyjadřují emocionální upřímnost, kterou opravdu obdivuji a chci napodobit. Obe strany mají skutečně silný názor. Protože, člověče, nemyslím, že je něco špatného na tom bez skrupulí milovat něco a být sám sebou. Není potřeba se obalovat ironií nebo se snažit být cool. Předstíranost je prostě chaos."

Interview jsme uzavřeli rozhovorem o tom, jaké to bylo vyrůst v rockové scéně v Philly a o nějaké hudbě, kterou teď skutečně má rád, a zakončil hovor slovy díků, že to víc připomínalo, jako by mluvil se svým nejlepším přítelem, než že by dal rozhovor. Řekl jsem něco skupinového jako "díky, to pro mě hodně znamená", což bylo je pravda, ale vždy se to zdá být poněkud zoufalé, jak si myslím. Ale měl pravdu. Opravdu to tak trochu vypadalo. Položil jsem sluchátko, sbalil mikrofon a vrátil se do kanceláře, abych dokončil zbytek svého dne. Byl jsem nadšený os rozhovoru, protože se zdál opravdu přirozený a plný dobrých věcí, ale nebyl jsem si jistý, jak o tom přesně napsat. Přišlo mi, že jsme pokryli něco důležitého, ale nebyl jsem si úplně jistý čím.

Během víkendu, když jsem jel vyhodit naše dýně z Halloweenu a udělat pár dalších povinností, mi došlo, že možná to, co James naznačoval, aniž by to přímo řekl, je to, že punk není tak moc mrtvý, jak vypadá teď jinak. Že si to tak nějak na chvíli zmizelo a pak se vrátilo, aby bojovalo stejnou nostalgickou bitvu proti jinak vypadajícímu nepříteli. Jde o to, že po celou dobu, co jsem plánoval tenhle kus, jsem chtěl nějakým způsobem spojit alba Beach Slang s punkovou hudbou a snažil jsem se udělat nějakou zvláštní matematiku, abych zjistil, jestli jsou opravdu vnoučaty Replacements nebo něco takového. A podle toho, co mohu posoudit, rozhodně nejsou. Ten druh punkové hudby je stylisticky artefakt z doby, která už nikdy nebude pravdivá, bez ohledu na to, zda moderní kapely i nadále vyvolávají její na vlastní referenční nebo méně obdivuhodné cíle. Žádné množství vytváření více z toho to neudělá návrat.

Tím, čím Beach Slang je, je ovšem punková kapela jiným způsobem. Jsou reakcí proti poslední verzi unaveného rockového establishmentu, kde co nahradilo proč a stalo se to ethos samo o sobě. Kde kapely hodně mluví o divokých DIY věcech a nechtějí být spatřeny jako něco jednoho, protože jsou vždy, by nám rády věřily, mnohem víc než to. Kde tolik kapel vyrábí druh složitosti, jak osobní, tak kolektivní, že v rozhovorech vychází jako lidé, kteří se modlí k sobě a vlastní interní architektuře, když se každé ráno probudí.

A to je hlavní důvod, proč jsem od rozhovoru začal mít Beach Slang ještě raději. Protože James je prostě v pohodě být frontmanem, který hraje hlasitou jednoduchou rockovou hudbu o věcech, které cítí, a přitom bez ostychu miluje všechno ohledně toho procesu. Protože Beach Slang je kapela, která nejenže přežívá, ale daří se jí na udržování se v jednoduchosti a proměnila to v osvěžující útočiště před každodenní drtinou art rocku, který se na sebe snaží soustředit. Protože jejich alba jsou plná snadno identifikovatelných a svobodně relatable emocí, které většina z nás pociťuje, ale obvykle je nevyjadřujeme, aniž bychom si tím předtím vzali nějaký čas, aby se zdálo složitější a hustší, než ve skutečnosti jsou. Protože jsou to bandy, které je tak nenápadně pohodlné s nacházením krásy, která přichází s tím, nechat něco být tím, čím je, že mě to nutí chtít být stejný způsob.

"To je věc, myslím, Tyleri. Jsem prostě chlap z modré obálky, který zpívá o emocích modré obálky a píše modrou rockovou muziku. Je to docela jednoduché a mně se to líbí." A čím více nad tím přemýšlím, tím více si myslím, že má pravdu. Opravu je to docela jednoduché. Punk, v jádru, vždy byl výkřikem pro osvobození a tlak směrem k dobrému životu. Vždy to byl hlasitý budíček. A tak v tom smyslu, myslím, že Beach Slang je tak trochu punková kapela ve velmi filozofickém smyslu. Ačkoli se může někomu zdát smutné, že rocková hudba již není hlavním reproduktorem současné generace, našel jsem to vtipné, a také docela relevantní, že v roce 2016 se nějakým způsobem stalo dost punkovým být nazýván naivní. A já jsem si nově vážil 42letého chlapa z Philly, který je ochoten každou noc vycházet a zpívat řádky o tom, jak nosí své srdce na rukávu, aniž by mu záleželo na tom, co si myslíme.