O Francisově 'Maratónu' a jak se znovu postavit na nohy

Rok 2011 byl zvláštní. Byl jsem hrozný zaměstnanec neziskové organizace a téměř jsem několikrát přišel o práci. Většinu první poloviny roku jsem žil v malém domku v Raleigh a příliš pil, a většinu druhé poloviny jsem strávil v domě svých rodičů ve Charlottesville a také pil příliš. Byl jsem po uši v vztahu, který se vyvinul v jaderně-grade úzkost vyvolávající chaos, který zabíral každý čtvereční palec mého emocionálního a duševního prostoru. Neměl jsem tušení, co dělám, nebo kým se vlastně snažím být. Kouřil jsem snad milion cigaret. Byl jsem nešťastný.

Ten říjen mě našel ve Francii na týden (něco takového), abych navštívil svou tehdejší přítelkyni, která studovala v zahraničí. Vím. Procházel jsem svými dvacátými léty a vstupoval do téměř každého možného klišé docela odvážně. Pointa je, že jsem tam byl a ona se se mnou nemohla setkat dva dny kvůli zkouškám, takže jsem byl sám v Paříži. O francouzštině jsem věděl přibližně tolik, co většina vašich vysokoškolských přátel, kteří se zapálili do Amelie, což znamená prakticky nic, takže jsem si musel najít něco, co bych mohl dělat, aniž bych musel říkat něco jiného než „víc vína, prosím.“ Snadné, jak jste asi uhodli. O několik hodin později jsem byl po krk v víně a mé myšlenky začaly zjednodušovat, jako se to často děje v takových podmínkách. Věci nebyly v pořádku a já jsem to věděl. Ona a já jsme si navzájem škodili a neměl jsem odvahu se s ní rozejít, a nedokázal jsem vidět nic dobrého za nevyhnutelným koncem. Docela normální věci, ale v té době to tak nevypadá. Jak je to klišé, vypadá to, jako by váš život skončil, a myslím, že v jistém smyslu nemáme pravdu. Verze našeho života skončila, a někdy je těžké vidět na novou, sólovou cestu zpět do širokého světa a tak dále něco dobrého. Je to děsivé a bolestivé a samota je bližší než cokoliv jiného atd. atd.

Zmiňuji to, protože jsem tento týden poslouchal Francisovo nové album Marathon a zamiloval jsem se do něj z podivného důvodu. Hlavně proto, že jsem si přál mít toto album během svého dvoudenního existenciálního čekání v Paříži před tolika lety. A není to proto, že bych potřeboval typickou soucit. Nepotřeboval jsem Justin Vernonovský smuteční sbor, který by mi dával najevo, že to je tak špatné, jak si myslím, a že to bude ještě horší. Nepotřeboval jsem, aby Josh Ritter žádal, aby přišla a našla mě. Potřeboval jsem povzbuzení, abych si vyřídil svoje a šel dál. Potřeboval jsem perspektivu. Potřeboval jsem toho přítele, který vás ne jen posbírá a otře, ale také vám dá najevo, že ať už je to jakákoliv špatné, budete muset projít tím, co vás pak nutí vstát a otřít se, a potom budete lepší, ale na nějakou dobu to neuvidíte. A tohle album pro mě bylo. Byla to pomocná ruka, kterou jsem tehdy potřeboval, ale už ji nepotřebuji. Je to připomínka toho, jak daleko jsem došel od toho stolu v Paříži a jak malé jsem si myslel, že život tehdy je. Kolik jsem toho nevěděl. A myslím, že je to album, které bychom si všichni měli nechat prosáknout. Je tolik albumů, které nám dávají najevo, že jsme to pokazili, a tak málo, které nám připomínají, že to dáme dohromady.