Opravdu si myslím, že zde musí být nějaká čistota. Nějaké jemné hromování rána, které by to učinilo jasnějším. Způsob, jak přiznat, že jsme klávesy piána a naše životy se cítí blíže.
Musí existovat nějaké slovo, které znamená modrou ptáka, ale tím způsobem, jak je vidíme. Nějaké slovo, které znamená křehkost a milosrdenství ročních období. Nějaká verše, která říká, že naše svatost jsou naše společné nedokonalosti. Nějaké místo, kde mohu poutit a vyznat své hříchy:
Že jsem monstra, které žije pod mou postelí. Že jsem televize, která stále staticky přerušuje tvou hlavu. Že jsem si představoval větší štěstí, než jsem kdy cítil. Že jsem mince, které házím do studny. Že utrácím kousky sebe, abych se cítil znovu hluboce. Že se obaluji do plastu rozvíjejících se trendů. Že jsem byl poznámka, kterou jsi nechal na stole. A ty jsi byl naděje, která se rozmazala do pohádky.