Živě v Essenu s Budem Powellem

Začátkem dubna 1960 se v Essenu, jednom z hlavních průmyslových měst Porúří v západním Německu, konal rozsáhlý jazzový festival. Toto město je známé nejen Kruppovými závody, ale také svým obrovským koncertním sálem „Grugahalle,“ což je architektonický a akustický zázrak s kapacitou až 8000 míst.

V tomto sále se konaly dva koncerty, které tvořily třetí ročník jazzového festivalu v Essenu, „Essen Jazz Tage 1960“ – v sobotu 2. dubna koncert moderního jazzu a následující den koncert věnovaný různým aspektům tradičního jazzu. Tento záznam zachycuje některé z nejpamátnějších vystoupení z prvního z těchto koncertů.

Koncert zahájila německá skupina Michael Naura Quintet, následovala trio složené z Bud Powella, Oscara Pettiforda a Kennyho Clarka; Helen Merrill, doprovázená Pettifordem; Coleman Hawkins s Powell-Pettiford-Clarke triem; Dave Brubeck Quartet; a Quincy Jones Orchestra.

Z těchto skupin byly trio Powella, Pettiforda a Clarka a kvartet s Hawkins nahrány pro vydání na LP. Smluvní problémy však po více než tři roky bránily zveřejnění této nahrávky, která byla netrpělivě očekávána mnoha lidmi, kteří o projektu slyšeli. Ačkoliv si jazzoví hudebníci své profesionální aktivity málokdy dobře pamatují, jak Kenny Clarke, tak Coleman Hawkins nedávno řekli, že si koncert jasně pamatují a Hawkins dokonce vzpomněl na dvě čísla, která hrál. Není to zázrak, protože se jen vzácně stává, že by byli hudebníci tohoto významu spojeni.

Joachim Ernst Berendt, prominentní německý jazzový kritik, působil jako mistr ceremoniálu a ve svém úvodu k triu zdůraznil, že Powell, Pettiford a Clarke mohou být považováni za otce svých nástrojů v moderním jazzu – Powell je nejvlivnějším jazzovým pianistou od války, Pettiford pokračoval v inovacích Jimmyho Blantona a stal se zdrojem inspirace pro většinu mladších basistů a Kenny Clarke založil moderní pojetí jazzového bubnování. Spojení těchto tří hudebníků v triu poprvé a naposledy slibuje jedinečný zážitek.

V době koncertu byli Powell, Pettiford a Clarke také nejvýznamnějšími americkými jazzovými exulanty v Evropě. Pettiford hrál převážně v Německu, Rakousku a Dánsku od svého příjezdu do Evropy v roce 1958, zatímco Powell a Clarke byli hlavně usazeni v Paříži, Clarke od roku 1956 a Powell od roku 1959. V době, kdy je tento text psán, měl Powell dlouhodobá angažmá ve Skandinávii. Oscar Pettiford zemřel v Dánsku pět měsíců po essenovském festivalu a tento záznam bude cenný pro mnoho těch, kteří ho stále postrádají.

Na první straně desky, po úvodu pana Berendta, trio zahajuje svou část programu s klasickou skladbou Parkera-Gillespieho „Shaw ‘nuff,“ kompletní s náročným úvodem a finálovým závěrem, hranou v obvyklém rychlém tempu. Bud Powell je jediným sólistou v této skladbě.

„Blues In The Closet“ je jednou z nejslavnějších a nejčastěji nahrávaných témat Oscara Pettiforda. Byla také nahrána Bud Powellem pod názvem „Collard Greens and Black-Eye Peas.“ V současné, středně rychlé verzi, se o sóla dělí Powell a Pettiford.

Pettiford uvádí „Willow Weep For Me,“ baladu, která je výjimečnou ukázkou jeho vlastního bassového hraní a pozoruhodnou demonstrací nejen jeho technické zručnosti, ale také vášně, s jakou hrál na svůj nástroj. Sólo se skládá ze dvou refrénů, kdy piano a bicí vstupují diskrétně při prvním přechodu.

„John’s Abbey,“ kompozice z roku 1958, „napsaná vaším oblíbeným, Bud Powellem,“ jak říká Pettiford, je hrána téměř tak rychle jako „Shaw ‘nuff“ a také má Powella jako jediného sólistu. Doprovod Clarkeových drátěných štětečků je určitě hodný pozornosti.

„Salt Peanuts“ byla složena Dizzym Gillespiem a Kennym Clarkem v roce 1941, když oba hráli s Ellou Fitzgeraldovou, a dokonce i když Pettiford – soudě podle svého úvodu – evidentně ignoruje nebo zapomíná, že Clarke má podíl na tomto tématu s jeho bubnovitým oktávovým motivem, činí z tohoto čísla vozidlo pro Clarkeovo bubnování.

Na druhé straně desky se k triu připojuje Coleman Hawkins, který je v ještě větší míře než jeho partneři, otcem svého nástroje a který byl před válkou prvním z velkých amerických jazzových hudebníků, kteří pobývali v Evropě. Co si pamatujeme, Hawkins nahrál „All The Things You Are“ jen jednou předtím, v roce 1944. Tato nová verze je hrána ve vhodném středním tempu, které také vyhovuje Bud Powellowi jeho třemi sóly. Osmí podleření a koda mají od roku 1945 součástí tohoto čísla díky nahrávce Gillespieho a Parkera.

Další melodie od Jeroma Kerna, a jedna, která byla spojena s Hawkinsem po několik let, je uvedena jím samotným; „Yesterdays.“ Hawkins je hlavním sólistou, který je střídán Pettifordem pro první polovinu třetího refrénu.

„Stuffy“ je jedno z nejslavnějších témat Hawkinse, typický příklad semi-bopového stylu, který preferoval v polovině čtyřicátých let. Ve skutečnosti ho poprvé nahrál v roce 1945, doprovázen mimo jinými Oscarem Pettifordem. V současné verzi Hawkins sám většinu sóluje, ale Pettiford tvoří přechody na začátku a na konci, Powell hraje tři refrény a dochází k jednomu refrénu čtyřtaktních výměn mezi Hawkinsem a Clarkem.

Speciální poděkování panu Rolfu Schulte-Rohnenbergovi, organizátorovi koncertu, za jeho laskavou spolupráci, bez které by nahrávání nebylo možné, a také panu Joachimu Ernstu Berendtovi, který pomohl mnoha způsoby.

– Erik Wiedemann