Žít v Essenu s Budem Powellem

Na začátku dubna 1960 se v Essenu, jednom z hlavních průmyslových měst oblasti Rúr v západním Německu, konal velkolepý jazzový festival. Toto město je známé nejen Kruppovými závody, ale také svým obrovským koncertním sálem, „Grugahalle“, architektonickým a akustickým zázrakem s kapacitou nejméně 8000 míst.

V tomto sále se uskutečnily dva koncerty, které tvořily třetí ročník jazzového festivalu v Essenu, „Essen Jazz Tage 1960“ – v sobotu 2. dubna koncert moderního jazzu; následující den koncert věnovaný různým aspektům tradičního jazzu. Tato nahrávka zachycuje některé z nejpamátnějších vystoupení prvního z těchto koncertů.

Koncert zahájila německá skupina Michael Naura Quintet a následoval trio složené z Bud Powella, Oscara Pettiforda a Kennyho Clarka; Helen Merrill, za doprovodu Pettiforda; Coleman Hawkins s Powell-Pettiford-Clarke; Dave Brubeck Quartet; a Quincy Jones Orchestra.

Z nich bylo trio Powella, Pettiforda a Clarka a kvarteto s Hawkinsem nahráno pro vydání na LP. Nicméně, smluvní potíže již více než tři roky brání publikaci této nahrávky, na kterou netrpělivě čekalo mnoho lidí, kteří se o projektu dozvěděli. I když jazzoví hudebníci si obvykle příliš dobře nepamatují své profesionální aktivity, jak Kenny Clarke, tak Coleman Hawkins nedávno řekli, že si koncert velmi jasně pamatují, a Hawkins dokonce vzpomněl na dvě skladby, které hrál. Ale není to tak překvapující, protože se vzácně stává, že jsou dohromady shromážděni hudebníci této důležitosti.

Joachim Ernst Berendt, významný německý jazzový kritik, působil jako moderátor, a ve svém úvodu k triu poukázal na to, že Powell, Pettiford a Clarke mohou být považováni za otce svých příslušných nástrojů v moderním jazzu – Powell je od konce války nejvlivnějším jazzovým klavíristou, Pettiford pokračoval v inovacích Jimmyho Blantona a stal se zdrojem inspirace pro většinu mladších kontrabasistů, a Kenny Clarke založil moderní pojetí jazzového hraní na bicí. Spojit tyto tři muzikanty v triok pro první a poslední příležitost slibuje jedinečný zážitek, kterým je.

V době koncertu byli Powell, Pettiford a Clarke také nejvýznamnějšími americkými jazzovými emigranty v Evropě. Pettiford hrál převážně v Německu, Rakousku a Dánsku od svého příchodu do Evropy v roce 1958, zatímco Powell a Clarke byli většinou usazeni v Paříži, Clarke od roku 1956, Powell od roku 1959. Jak se píše, Powell měl rozšířené závazky ve Skandinávii. Oscar Pettiford zemřel v Dánsku pět měsíců po festivalu v Essenu a tato nahrávka bude cennou vzpomínkou pro mnohé, kteří ho stále postrádají.

Na první straně desky, po úvodu pana Berendta, trio zahajuje svou část programu klasickou skladbou Parkera-Gillespieho, „Shaw ‘nuff“, s komplikovaným úvodem a finále, a hraje se v obvyklém rychlém tempu. Bud Powell je jediným sólistou v této skladbě.

„Blues In The Closet“ je jedním z nejznámějších a nejčastěji nahrávaných témat Oscara Pettiforda. Byla také nahrána Bud Powell pod titulem „Collard Greens and Black-Eye Peas.“ Powell a Pettiford sdílejí sóla v této středně rychlé verzi.

Pettiford představuje „Willow Weep For Me,“ baladu, která je jeho vlastním sólem, a pozoruhodnou ukázku, nejen jeho technické kontroly nástroje, ale také vášně, se kterou ji hrál. Sólo se skládá ze dvou chorů, přičemž klavír a bicí se diskrétně připojují při prvním mostě.

„John’s Abbey,“ skladba z roku 1958, „napsaná vaším oblíbeným, Bud Powellem,“ jak říká Pettiford, se hraje téměř tak rychle jako „Shaw ‘nuff“ a také má Powella jako jediného sólistu. Clarkeovo doprovodné hraní na drátěné kartáče rozhodně stojí za zmínku.

„Salt Peanuts“ byla složena Dizzy Gillespiem a Kennym Clarkem v roce 1941, když oba hráli s Ellou Fitzgerald, a i když Pettiford – soudě podle jeho úvodu – zjevně ignoruje nebo zapomíná, že Clarke má podíl na tématu s jeho bubnovým oktávovým motivem, dělá z této skladby prostředek pro Clarkeovo hraní na bicí.

Na druhé straně desky se k triu připojuje Coleman Hawkins, který, v ještě větší míře než jeho partneři, je otcem svého nástroje, a který byl před válkou prvním velkým americkým jazzovým hudebníkem, který se usadil v Evropě. Jak si pamatujeme, Hawkins nahrál „All The Things You Are“ jen jednou předtím, v roce 1944. Tato nová verze je hrána na dobře zvoleném středním tempu, které také vyhovuje Budu Powellovi v jeho třech chórkách. Osmibarový úvod a koda jsou součástí této skladby od nahrávky Gillespie-Parker z roku 1945.

Další melodie od Jerome Kerna, která je spojena s Hawkinsem již několik let, je představena samotným Hawkinsen; „Yesterdays.“ Hawkins je hlavním sólistou, odlehčeným Pettifordem pro první polovinu třetího chórku.

„Stuffy“ je jedno z nejznámějších témat Hawkinsa, typický příklad semi-bop stylu, který měl v oblibě ve středních čtyřicátých letech. Ve skutečnosti to poprvé nahrál v roce 1945, za doprovodu mimo jiné Oscara Pettiforda. V této verzi dělá Hawkins většinu sólování sám, ale Pettiford dělá mosty na začátku a na konci, Powell hraje tři chorusy, a jsou zde čtyři takty výměn mezi Hawkinsem a Clarkem.

Speciální poděkování panu Rolfu Schulte-Rohnenbergovi, aranžérovi koncertu, za jeho laskavou spolupráci, bez které by nahrávka nemohla proběhnout, a také panu Joachimovi Ernstu Berendtovi, který byl nápomocný mnoha způsoby.

– Erik Wiedemann