Jděte naživo v Essenu s Budem Powellem

Na začátku dubna 1960 se v Essenu, jednom z hlavních průmyslových měst v oblasti Porúří v Západním Německu, konal velký jazzový festival. Toto město je známé nejen Kruppovými závody, ale také svou obrovskou koncertní halou, “Grugahalle,” architektonickým a akustickým zázrakem s kapacitou nejméně 8000 míst.

V této hale se uskutečnily dva koncerty, které tvořily třetí ročník jazzového festivalu v Essenu, “Essen Jazz Tage 1960” – v sobotu 2. dubna koncert moderního jazzu; další den koncert věnovaný různým aspektům tradičního jazzu. Tento záznam zachycuje některé z nejvýznamnějších vystoupení prvního z těchto koncertů.

Německá skupina, Michael Naura Quintet, otevřela koncert a následovala ji trio složené z Buda Powella, Oscara Pettiforda a Kennyho Clarka; Helen Merrill, doprovázená Pettifordem; Coleman Hawkins s Powell-Pettiford-Clarke; Dave Brubeck Quartet; a Quincy Jones Orchestra.

Z těchto umělců bylo trio Powell, Pettiford a Clarke a kvarteto s Hawkins nahráno pro vydání na LP. Nicméně smluvní problémy více než tři roky bránily vydání tohoto záznamu, na který netrpělivě čekali mnozí, kdo se o projektu dozvěděli. Ačkoli jazzoví hudebníci si vzpomenou na své profesionální aktivity jen málokdy, jak Kenny Clarke, tak Coleman Hawkins nedávno uvedli, že si koncert pamatují velmi jasně a Hawkins dokonce vzpomněl na dvě skladby, které hráli. Ale v jistém slova smyslu to není překvapení, protože je vzácné, aby byli spolu shromážděni hudebníci tohoto významu.

Joachim Ernst Berendt, významný německý jazzový kritik, působil jako moderátor, a ve svém úvodním slovu ke triu poukázal na to, že Powell, Pettiford a Clarke mohou být považováni za otce svých nástrojů v moderním jazzu – Powell byl nejvlivnějším jazzovým pianistou od války, Pettiford navázal na inovace Jimmyho Blantona a stal se zdrojem inspirace pro většinu mladších baskytaristů, a Kenny Clarke založil moderní pojetí jazzového hraní na bicí. Zjistit, že tito tři hudebníci se sjednotili v triovém vystoupení poprvé a naposledy, slibuje, že to bude jedinečný zážitek.

V době koncertu byli Powell, Pettiford a Clarke také nejvýznamnějšími americkými jazzovými expatrioty v Evropě. Pettiford hrál většinou v Německu, Rakousku a Dánsku od svého příchodu do Evropy v roce 1958, zatímco Powell a Clarke byli hlavně residenci v Paříži, Clarke od roku 1956 a Powell od roku 1959. Jak se píše, Powell měl prodloužené angažmá ve Skandinávii. Oscar Pettiford zemřel v Dánsku pět měsíců po festivalu v Essenu a tento záznam bude cenný pro mnohé, kteří po něm stále touží.

Na první straně desky, po úvodním slovu pana Berendta, trio otevírá svou část programu klasickou skladbou Parkera-Gillespieho, “Shaw ‘nuff,” kompletní s obtížným úvodem a finále, a hráno v obvyklém rychlém tempu. Bud Powell je jediným sólistou v této skladbě.

“Blues In The Closet” je jedna z nejznámějších a nejčastěji nahrávaných skladeb Oscara Pettiforda. Byla rovněž nahrána Budem Powellem pod názvem “Collard Greens and Black-Eye Peas.” Powell a Pettiford si v současné verzi středně rychlé skladby dělí sóla.

Pettiford představuje “Willow Weep For Me,” baladu, která ukazuje jeho hru na baskytaru a pozoruhodnou ukázku nejen jeho technické ovládání nástroje, ale také vášně, s níž ji hrával. Solo se skládá ze dvou chorů, s klavírem a bicími, které se diskrétně připojují na prvním mostě.

“John’s Abbey,” skladba z roku 1958, “napsaná vaším oblíbeným, Budem Powellem,” jak říká Pettiford, je hrána téměř tak rychle jako “Shaw ‘nuff” a také má Powella jako jediného sólistu. Clarkeho doprovod s drátěnými štětci si rozhodně zaslouží pozornost.

“Salt Peanuts” složili Dizzy Gillespie a Kenny Clarke už v roce 1941, kdy oba hráli s Ellou Fitzgerald a ačkoli Pettiford – soudě podle jeho úvodu – zřejmě ignoruje nebo zapomíná, že Clarke má část v motivu s oktávou podobném bicí, dělá z této skladby prostředek pro Clarkeho bicí hru.

Pro druhou stranu desky se k triu připojuje Coleman Hawkins, který je, na rozdíl od jeho partnerů, otcem svého nástroje, a který byl před válkou prvním z velkých amerických jazzových hudebníků, kteří se usadili v Evropě. Pokud si dobře pamatujeme, Hawkins nahrál “All The Things You Are” pouze jednou dříve, v roce 1944. Tato nová verze je hrána v dobře zvoleném středním tempu, které také zdá se vyhovuje Budu Powellovi ve třech jeho chodech. Osmičkový úvod a koda jsou součástí této skladby od nahrávky Gillespie-Parker z roku 1945.

Další skladba Jerome Kerna, která je již několik let spojována s Hawkinsovým jménem, je představena jím samotným; “Yesterdays.” Hawkins je hlavním sólistou, vystřídán Pettifordem v první polovině třetího choru.

“Stuffy” je jednou z Hawkinsových nejznámějších skladeb, typickým příkladem semi-bop stylu, který preferoval ve středních čtyřicátých letech. Ve skutečnosti ji poprvé nahrál v roce 1945, doprovázen mimo jiné Oscarem Pettifordem. V této současné verzi Hawkins většinou sóluje sám, ale Pettiford vytváří mosty na začátku a na konci, Powell hraje tři chóry a je zde jeden chór čtyř barových výměn mezi Hawkinem a Clarkem.

Speciální dík panu Rolfu Schulte-Rohnenbergovi, aranžérovi koncertu, za jeho laskavou spolupráci, bez níž by nahrávka nemohla proběhnout, a také panu Joachimovi Ernstovi Berendtovi, který byl nápomocen v mnoha ohledech.

– Erik Wiedemann