Když jsi byl mladý: Simple Plan

Když jsi byl mladý se snaží získat hudbu našich nepřesně zapamatovaných mládí zpět z poškrábaných mix-CD pod sedadly našich aut. Každé vydání pokryje hudbu, kterou autor miloval jako teenager, než přešel na nějakou „cool“ hudbu, což já nevím, co to vlastně znamená. Toto vydání se zaměřuje na Simple Plan.

Táta sbíral desky, ale nikdy je nepouštěl. Máma milovala hudbu, ale nikdy nekupovala hudbu ani nechodila na koncerty.

Novou hudbu jsem objevoval a poslouchal prostřednictvím rádia, protože město, ve kterém jsem vyrostl (Reno, Nevada), bylo malé; naše rozhlasové stanice byly omezené na Top 40, Classic Rock, Country a jednu stanici Alternative Rock. Moji rodiče hráli pouze Top 40 a Classic Rock, takže to byla hudba, na které jsem vyrostl. Protože jsem nikdy neměl staršího sourozence nebo staršího sourozence kamaráda, který by mi ukázal hudbu, vyrostl jsem na mainstreamové hudbě a byl naivní k jiné hudbě, která se ve světě děla.

Někdy na základní škole jsem začal poslouchat zmíněnou stanici Alternative Rock, protože to byla stanice, která hrála v školním autobuse. V té době jsem také začal objevovat kapely jako Green Day a Blink 182, když mi spolužáci půjčili některé své alba. Na rádiu jsem slyšel jeden nebo dva z jejich singlů, ale v tom věku bylo velmi vzácné, že bych šel a koupil album, pokud jsem ještě nějaké vlastnil.

Když mi ti kamarádi půjčili svá alba, konečně jsem našel hudbu, s níž jsem se mohl ztotožnit. Hudbu, kterou jsem měl rád, protože byla na rádiu a moji rodiče ji chtěli poslouchat. Hudba se pro mě stala úplně novou věcí. Stala se mou.

Byl rok 2002 a byl jsem osmák. Pamatuji si jedno odpoledne, když jsem sledoval TRL a viděl tuto novou kapelu. „Oni“ byli Simple Plan a právě uvedli své hudební video k „I’d Do Anything.“ Byl jsem zvědavý, kdo jsou a jak se jim podařilo dostat Marka Hoppuse do jedné z jejich písní.

Toto bylo kolem doby, kdy jsem začal pravidelně navštěvovat nahrávací obchody. Hlavně Tower Records a Sam Goody, ale také byl místní obchod s použitými deskami zvaný Soundwave, který jsem navštívil velmi zřídka. Během jedné z těchto příležitostí jsem si koupil debutové album Simple Plan No Pads, No Helmets, Just Balls…

Poslouchání jejich alba poprvé bylo jako poslouchat skladby napsané přímo pro mě. Protože jsem ve škole nezapadal, toto album pro mě znamenalo hodně, že nejsem sám. Posmívali se mi kvůli mému řečovému defektu, takže jsem byl tichý a oni se mi kvůli tomu posmívali, že jsem „tichý kluk.“ Písně jako „I’m Just A Kid“ a „The Worst Day Ever“ byly skladby, které mi pomohly vyrovnat se s tím.

Je fascinující myslet na umělce, které máte rádi, a jak někteří z nich se stanou jako rodina. Musíte se zamyslet, co vás přimělo jít dál než jen poslouchat jejich hudbu, ty věci, které vás donutily poslouchat, sledovat nebo číst rozhovor s nimi a mít schopnost zajímat se o to, co se děje v jejich životech. Pro mě s Simple Plan to začalo čistě proto, že jsem se mohl ztotožnit s jejich hudbou v době, kdy jsem se opravdu cítil, že nikam nepatřím.

Po shlédnutí jejich dokumentárního DVD z roku 2003, A Big Package For You, jsem měl pocit, že to nejen, že mě přiblížilo k nim, ale také k hudebnímu průmyslu. V posledních několika letech před sociálními médii, která zcela zrušila hranice mezi hudebníky a fanoušky, bylo toto DVD něco speciálního. Abych byl upřímný, stále je.

Zachytili věci, které byly pro kapelu velmi významné, zatímco se to dělo. DVD mělo podrobné záběry z nahrávání jejich debutového alba, natáčení obalu alba, natáčení videí pro „I’m Just a Kid,“ „I’d Do Anything,“ „Addicted,“ a „Perfect,“ a několik turné (včetně jejich prvního turné jako předskokani Sugar Ray před vydáním debutového alba). Film také zahrnuje jejich ne tak na glamózní okamžiky, jako když poprvé jeli do zahraničí, do Německa, kde byl oficiální počet návštěvníků na jednom z jejich koncertů kolem 12 lidí.

V roce 2004 vydali Simple Plan své druhé album, Still Not Getting Any... V tu dobu jsem právě změnil střední školu, což pro někoho, kdo chodil od základní školy až po střední školu se všemi stejnými dětmi, byl úplně nový svět. Protože nejsem extrovertní člověk, bylo pro mě těžké začít znovu od začátku a představovat se lidem, zvláště v polovině nového školního roku. Ještě více jsem se ponořil do hudby. Začal jsem pravidelně číst Alternative Press a měl jsem MTV2 puštěné, kdykoliv to šlo na malém televizoru v mém pokoji. Každé ráno hráli hodiny a hodiny hudebních videí, a jedno z videí, které se vždy vysílalo, bylo „Welcome To My Life“ od Simple Plan. Jak moc by to mohlo být kýčovité, mohl jsem se ztotožnit s texty.

Byl jsem v věku, kdy si začínáte uvědomovat, že střední škola skončí a musíte myslet na to, co bude po ní. Jediné, co mi kdy přišlo na mysl, bylo pracovat v hudebním průmyslu, a jediná část hudebního průmyslu, kterou jsem tak nějak chápal, byl byznys nahrávacích společností. Mým vysněným povoláním bylo být A&R zástupcem.

Jak roky plynuly, snažil jsem se najít způsob, jak proniknout do hudebního průmyslu ze svého malého města a měl jsem různé práce v maloobchodu a studoval jsem obchodní management a kulinářské umění, ale ani jedna z těchto oblastí mě příliš nezaujala. Měl jsem chuť začít pracovat v odvětví a snažil se co nejvíce navazovat kontakty s lidmi, kteří již v hudbě uspěli, ptal se, zda potřebují vzdálené stážisty nebo zda mají nějaké rady pro někoho v mojí pozici. Když jsem nakonec dostal odpovědi, vždy byly „ne“ nebo „Omlouvám se, nevím, co ti mám říct“ nebo „Získejte zkušenosti z reálného života.“

Konečně, v roce 2011, jsem dostal šanci. Zakladatel malého online hudebního magazínu mě vzal jako hudebního novináře. Jako někdo bez zkušeností s psaním a s minimálními fotografickými zkušenostmi to byla perfektní cesta, jak se zapojit do scény z místa, kde jsem byl. Všechno se vrátilo na začátek, když první telefonní rozhovor, který jsem udělal jako hudební novinář, se měl právě tak stát s Pierrem Bouvierem ze Simple Plan.

Strávil jsem hodiny přípravou na rozhovor studováním předchozích rozhovorů, které udělali. Když jsem čekal, až mi zavolá do rozhovoru, měl jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Nepopisal bych se jako výmluvný člověk a to platí zvlášť, když jsem nervózní. Z mého pohledu vše, co jsem řekl, vyšlo najevo opačně, než jak jsem to zamýšlel. Kňoural jsem, pletl si slova a snažil jsem se to převládnout tím, že jsem pokračoval v rozhovoru a kladl otázky, které mi napadly v tu chvíli, což se ukázalo jako katastrofa. Nikdy bych nedokázal říct, zda to všechno bylo v mé hlavě a já jsem to přeháněl, nebo zda jsem opravdu byl tak hrozný. Po rozhovoru jsem byl emocionální trosek.

Kdybych tehdy věděl to, co dnes vím o důkladných a detailních rozhovorech, určitě bych se vyhnul několika otázkám. Jedna věc, která je nesmírně živá v mé paměti o tom rozhovoru, část, která mě nenechává v rozpacích, je, že mluvili o tom, jak všichni vědí, že nejsou „cool kapela.“ Vědí, že nejsou kapelou, kterou hudební průmysl přijímá tolik, jako fanoušci. Mluvil o tom, jak vědí, že neobjevují kolo, ale že dělají hudbu, kterou milují a doufají, že se k ní lidé mohou ztotožnit.