Když jsi byl mladý: Phish a 'Hampton Comes Alive'

Když jsi byl mladý se snaží znovu získat hudbu našich špatně zapamatovaných mládí z poškrábaných mix-CD pod sedadly našich aut. Každé vydání se zaměří na hudbu, kterou autor miloval jako teenager, než přešel k „cooler“ hudbě, ať už to znamená cokoliv. Toto vydání se zaměřuje na Phish a jejich živou sadu Hampton Comes Alive.

Nemám žádnou vzpomínku na to, co mě přivedlo k povrchnímu fandovství Phish. Nemohu si vzpomenout na žádné konkrétní CD, na které jsem mohl narazit a vytáhnout ho z použitého koše Repo Records, nebo který přítel z middle school mě „přivedl“ k této kapele, nebo jaká recenze v Rolling Stone nebo Spin by mohla vzbudit můj zájem. Vím jen jedno, že brzy jsem přecházel od studiových alb k bootlegům, a stalo se to rychle.

V té době existovala celá síť online diskuzních fór, která usnadňovala obchodování s nahrávkami. Bylo to v době před-Napster, kdy i CD vypalovačky byly obtížně dostupné, takže pokud jste chtěli poslouchat konkrétní Phish show, museli jste posílat prázdné kazetové pásky cizím lidem s očekáváním, že vám udělají kopii nějaké show ze své sbírky. Nyní to vypadá divně zastarale, ale tohle byla opravdová věc, kterou lidé dělali. Abych měl všechno v pořádku, měl jsem knihu o všech známých setlistech Phish, Pharmers Almanac (vyvineš si otupělost na opravdu příšerné hříčky, když jsi v Phish zákopech). Psál jsem do okrajů, odškrtával jsem show, které jsem získal, a co je ještě důležitější, zvýrazňoval jsem show, které jsem chtěl (The Bomb Factory! The OJ Show! NYE 95!). Byl jsem posedlý katalogizováním a organizováním své rychle rostoucí sbírky popsaných Maxell XL-II 90. Nemohu si vzpomenout na nic, čemu bych se kdy věnoval víc než Phish v těch letech.

Pak přišlo Hampton Comes Alive (užij si ten Frampton vtip!). Sběr dvou kompletních nocí show z Hampton Coliseum ve státě Virginia, tento šestimístný set(!) byl prvním neupraveným živým zážitkem, který kapela vydala. Je pravda, že předtím vydali pár živých alb, ale ta byla pouze sbírkami vrcholů vystřižených z širšího kontextu celé show, což každý pravý Phish nerd věděl, kde je to pravé. Zde byly dvě kompletní show, vše na jednom místě, prezentováno v nějakém šíleném magnetickém obalu. Oproti dvěma tuctům nebo tak čtvrtých a pátých generací kazetových kopií z nahrávek z publika, které jsem do té doby získal, to určitě vypadalo skvěle. Skutečnost, že to byly show, které se uskutečnily okamžitě po mojí první show, měla určitě nějakou okrajovou hodnotu, ale to nejcool záležitost na tom byla prostě to, že to vůbec existovalo.

Když se ohlédnu zpět, tyto dvě zde shromážděné show jsou podivné. I podle standardů Phish je to zvláštní akumulace skladeb rozdělených do čtyř sad. Myslím, že prostě při pohledu na setlisty na tebe okamžitě vyskočí nějaké nepochopitelné divné coververze („Sabotage”? “Gettin' Jiggy Wit' It?!” “Tubthumping?!?”) a kromě podivného druhého setu druhé noci, tam není téměř tolik skutečného jamming, kolik by fanoušci hledali od show na konci roku 1998, ale to by zde bylo relativně nudné rozebírat. Jako první plnou show, kterou kapela vydala pro masové publikum, si mohu vzpomenout na alespoň několik dalších relativně vynikajících příkladů, které jsem měl na pásce z toho samého roku, které nebyly skoro tak šílené ve své energii a tempu, ale v té době jsme tape-trading prosíci nebyli v pozici vybírat si.

Všechny ty drobné výhrady stranou, Hampton Comes Alive doprovázelo a ovlivnilo tolik mých nejtrapnějších teenagerských momentů. Jedna z prvních chvílí, kdy jsem vůbec políbil dívku, se stala, zatímco “Harry Hood” se spouštěl z mizerných reproduktorů mého Hondy Accord, zatímco jsme stáli před jejím domem. Právě jsem nás vrátil z poetického workshopu v Barnes & Noble a řekl jsem něco o tom, jak je legrační, že si dělali legraci z Leave It To Beaver tématu uprostřed “Big Black Furry Creature from Mars,” na což ona zakrývala oči, okamžitě litovala celého zážitku. Díky této sbírce skladeb jsem pak skončil tím, že jsem zpíval „Boogie On Reggae Woman“ od Stevieho Wondera na karaoke párty ve své střední škole, což se určitě stalo. Přesně tak: já ve střední škole, který hardly políbil více než dvě dívky, jdu all in na texty jako „Rád bych tě viděl v nahém / Pod hvězdami nad námi” a „Rád bych s tebou měl lásku / Abych tě mohl nechat křičet,” jen proto, že jsem slyšel toto jam na této Phish boxset. Mohu to teď zesměšňovat, ale v té době byla kapela, a konkrétně Hampton Comes Alive, pro mě vším na celý rok.

Netrvalo dlouho, než Phish začal vydávat desítky profesionálně remasterovaných archivních nahrávek na CD, první kolo z nichž jsem pilně koupil a katalogizoval ve své dog-eared velké knize show. Nakonec jsem svou tape sbírku předal kamarádovi (můžete říct, že jsem ji poslal... PHORWARD?), a do léta po mém prvním roce vysoké školy jsem přešel na punk a indie rock. Stále se k Phish vracím, když hledám nějakou hudební útěchu, stejně jako nikdo nikdy opravdu neztratí ten měkký pocit k hudbě svého mládí, ale co mi opravdu chybí, byla ta posedlá oddanost, kterou jsem učinil, abych se ponořil do show za show, vždy nacházel nové kameny k obrácení. Asi jsem to v té době nevnímal jako takové, sakra, možná nikdo to tak nevnímal, ale Hampton Comes Alive (a pozdější nástup Napsteru atd.) byl začátkem konce jedinečné nerdy a neočekávaně kouzelné tape-trading sítě, která mě pomohla utvořit v hudebního fanouška, jakým jsem dnes.