Úvod do Jonathana Richmana

The Modern Lovers (1976)

Nahráno přerušovaně od roku 1971, tato kompilace nahrávek původní sestavy Modern Lovers je technicky prvním albem Richmanovy tvorby. On sám to tak však příliš nepovažuje. The Modern Lovers zachycuje hvězdné vize dospívajícího Richmana, vyzbrojeného Jazzmasterem ve veřejném parku. Ve věku 20 let se stále pohyboval mezi různými zvuky, nerozhodnutý o svém vlastním tónu. The Modern Lovers—album z roku 1976, které považuje za svůj skutečný debut—ukazuje styl plný chytlavých melodií a harmonií, ke kterému se nakonec přiklonil. Naštěstí se nikdy nevzdal své čisté poetické vize, která poháněla The Modern Lovers.

Modern Lovers 88 (1988)

Druhé vtělení Modern Lovers (inovativně pojmenované Jonathan Richman and the Modern Lovers) zahrnovalo měnící se sestavu po dobu 12 let. Modern Lovers 88 bylo jejich posledním vydáním, definitivně ukončující projekt Modern Lovers. Zde Richmanovo více než dekádu dlouhé experimentování s jeho doprovodnou kapelou přináší plný sborový výsledek. S celkem čtyřmi slovy a jedním chraplavým, akustickým sólem píseň „Gail Loves Me“ povyšuje nezřetelné vokální linie nad Richmanovu typickou poetickou observaci. Ukazuje svou poslední sestavu Lovers, a s takovýmto tónem mu to nelze vyčítat. Modern Lovers 88 je album léta každoročně, dopis lásky letní sezóně strávené venku, bez rukávů. Držet se zpět od zpívání by bylo letním hříchem.

Having a Party with Jonathan Richman (1991)

Konečně osvobozen od značky Modern Lovers, Richman zahájil 90. léta mírně matoucím albem Jonathan Goes Country. Jeho rockabilly riffy stále žijí, ale deska zanechává obrovskou mezeru tam, kde by měla být jeho smysl pro humor—a tam se vyzdvihuje Having a Party with Jonathan Richman. Změny tempa a vokální komentáře á la Exile on Main St. (jedno „woo!“ zde, jedno „yeah!“ tam) činí Richmanovy šprýmy ještě tančitelnějšími. Několik písní, včetně „When I Say Wife“, je nahráno před živým publikem, které zahrnuje několik dobře načasovaných záchvatů smíchu a následný potlesk, který je nejhlasitější, když zpívá „Wife sounds like laundry“. Jeho tendence k recitování textů přechází v plný monolog na „1963“ a „Monologue About Bermuda“ a připomíná nám, že jeho talent vždy překračoval rámec psaní písní. Je především vypravěč.

I, Jonathan (1992)

Více než jakýkoli jiný Richmanův záznam, I, Jonathan mapuje jeho trajektorii od debutu Modern Lovers z roku 1976. Trvá mu méně než 45 minut, než se dotkne všech svých charakteristických prvků: tleskání do rytmu, těsné harmonie, téměř školkových rýmů o parašutismu nebo kouzlu Lou Reeda. Ukazuje ten svou charakteristickou dětskou nadšení, aniž by působil naivně. Místo toho jeho radost odhaluje ocenění pro nejpodceňovanější radosti—příjemné počasí nebo vaši oblíbenou píseň od vašeho oblíbeného hudebního seskupení. „I Was Dancing in the Lesbian Bar“ odhaluje jeho vášeň pro neznámé, co ještě neviděl ani necítil. Ale na „Twilight in Boston“ při procházce předměstím vidí kouzlo i ve známých věcech.

Kupte si edici VMP tohoto alba tady.

Not So Much to Be Loved As to Love (2004)

Je těžké si představit, že by někdo miloval lásku stejně jako Richman. Vydal Not So Much to Be Loved As to Love méně než rok po svatbě, což vedlo k rekordním úrovním romantiky. Po téměř třech desetiletích zasazení háku do serenády stále přináší sladkost. I instrumentální „Sunday Afternoon“ zní jako Richman ve všech směrech, nahrazující texty stejně intimním mazlením kytary a basy. Toto poslední Valentýna Richman otevíral koncert Angel Olsen na největší hlavní show, kterou kdy hrála. Zahrnul jednu z chytlavějších písní z Not So Much, „My Baby Love Love Loves Me Now“ — skutečný příběh ocenění. V jádru Richman přijímá lásku snáze než většina ostatních. To je asi jeho nejvíce dětská vlastnost. Každá doba zní jako první doba.