Jim O'Rourke - Značně bezvýznamný

obrázek přes Stereogum

Recenze Time Out London na Insignificance, Nicholas Roegova adaptace britské divadelní hry z roku 1985, která si představovala, co by se stalo, kdyby Marilyn Monroe, Joe McCarthy, Joe DiMaggio a Albert Einstein strávili dusnou letní noc společně v hotelovém pokoji v New Yorku, končí slovy "Může se jednat o komorní dílo, ale jeho obvod je ohromný." Shodou okolností tato stručná kritika mohla stejně dobře sloužit jako popis alba Jima O’Rourkeho Insignificance z roku 2001, jehož název si vypůjčil od Roegovy komedie.

Ale nepředbíhejme si příliš, protože byste mohli potřebovat krátké představení Jima O’Rourkeho, někoho, koho téměř jistě už znáte, ale nevíte o tom. Jeho otisky prstů jako mixéra a / nebo producenta jsou na albech od Wilco, Stereolab, Joanny Newsom a Superchunk, mezi desítkami dalších. Kromě jeho práce za pulty jej Discogs uvádí jako hlavního umělce pro více než 90 alb za posledních 25 let. Byl plnohodnotným členem Sonic Youth na dvou albech, Sonic Nurse a Murray Street, která byla mnohými prohlášena za jejich "návrat k formě". Předejte si: Sonic Youth říkající někomu: "Ahoj, jsme Sonic Youth. Jsme úžasná kapela skoro dvě desetiletí, ale chybíte nám VY!" Bláznivé, že? Tak dobře je Jim O’Rourke, ale pro mnoho lidí je stále poměrně neznámým hudebníkem. Doufejme, že tento úvod do jednoho aspektu jeho tvůrčího výstupu to pro vás změní.

Začátkem tohoto roku vydal O’Rourke album Simple Songs, album, které jednoho recenzenta ohromilo natolik, že položil hypotetickou otázku "Jak může být někdo tak nadaný jak ve světě popu, tak avantgardy – jako by Brian Wilson mohl ve volném čase dělat nahrávky Merzbow?" Simple Songs je poslední z těch jen zřídka vydávaných „popových“ alb, které vydává u Drag City Records, s linií sahající až do roku 1997 s kvartetem instrumentálních skladeb Bad Timing, jen jedna z nich byla kratší než 10 minut a i to jen o 20 sekund. Bad Timing bylo prvním ze tří jeho alb, která si vypůjčila jméno z Roegova filmu, následovaná Eurekou (1999), čtyřpísňovým EP Halfway to a Threeway (2000) a Insignificance (2001), všechna zkrátila délku skladby na zvládnutelnou velikost a přidala texty, jejichž obsah se dostaneme trochu později. Po těchto albech, která vyšla v relativně rychlém sledu, uplynulo asi 5 let, než jsme dostali The Visitor. I když se přímo nejmenuje podle Roegova filmu, The Visitor sdílí svůj název s albem nahraným postavou mimozemšťana Davida Bowieho ve filmu Muž, který spadl na Zemi od Roega, takže Roegova linie je tak nějak zachována! Protože se jedná o více či méně nepřerušovanou 40minutovou instrumentální práci (pokud nepočítáme nutnost převrátit desku, samozřejmě), The Visitor je duchovně bližší Bad Timing než kterékoli z výše zmíněných alb, ale má mnohem větší hudební hloubku, s některými pohyby bezejmenné skladby shromažďujícími více než 200 současných hudebních prvků. Strukturálně se Simple Songs vrací k témuž formátu jako Insignificance, s písněmi krátkými natolik, že by se možná dokonce dostaly do rozhlasového vysílání v nějaké úžasné alternativní realitě, kde by alba od O’Rourkea dominovala žebříčkům.

„U věcí z Drag City, pokud se podíváte zblízka, je vytvořena druh vizuální algebra, v tichém, ale jasném způsobu, mezi všemi alby, začínající s Bad Timing.“ - JO

Ačkoli každé album v O’Rourkově kolekci Drag City Records má víceméně svoje jasně koncipované estetické cíle a hranice, existují menší identifikovatelné podsekce, které stojí za to krátce pohlédnout z dálky. Dva, které lze nejlépe vidět jako dvě strany téže mince, by byly Eureka a Insignificance. Obě alba mají obal a další umělecká díla od japonské undergroundové komiksové umělkyně Mimiyo Tomozawy (o které je na internetu tak málo informací že dokonce i její fan stránky mají části „drby“) a obě dělají tuto podivnou věc, kde je obal na přední straně přesně replikován na zadní straně. Jistě, u 12” vinylové desky to není tak divné, ale u CD vydání je zadní obal přesně stejné jako přední, až na černý kousek podšívky, který vyčnívá na levé straně, což je při držení v ruce a přetáčení z přední na zadní část daleko dezorientující než byste očekávali.

Opravdu, obaly těchto dvou alb jsou naprosto šílené, nádherné a zneklidňující a podivně dětské najednou. Eureka zobrazuje staršího japonského muže, zcela nahého, který drží králíčka u svého rozkroku na měkkém růžovém pozadí. Je to plyšový králíček? Je to, nebo... byl to... skutečný živý králíček? Dejte desku na gramofon a první píseň, zatímco doufejme držíte album v rukou, přetáčíte jej z přední na zadní část a zpět, pomalu přechází do textu „Ženy světa, přebírejte vládu / Protože pokud ne, svět skončí / A nebude to trvat dlouho“ což, během let, bylo přiděleno od Ivora Cutlera více než několika lidmi. Kde dědeček na obalu Eureky je ztracen v momentu inter-bestialího blaha, muž na obalu Insignificance vás hledí přímo, jako by říkal: „Ano, člověče, tohle dělám, a tohle je moje malá hračka kačenka, která je svázaná, aby neodjela.“ Vnitřní rukáv je možná nejzvláštnějším obrazem ze všech, s dalším starším mužem, kterého osedlává... je to chobotnice?! Zvířecí svět se mstí za to, co se stalo na obalu Eureky?! Možná! Každé z těchto dvou alb také obsahuje plakát, oba stojí za to zarámovat.

Dvě nejnovější alba, The Visitor a Simple Songs, jsou také zdánlivě esteticky propojená, s osvětlenými popředními subjekty pouze s ostrým červeným a zeleným světlem, zatímco jsou hrozivě obklopeni inkoustově černým. Trochu vám nahánějí husí kůži, jako byste možná právě narazili na setkání místních mafiánských šéfů, kteří jsou všichni velmi duchovní nadšení pro Vánoce? O'Rourke řekl, že Simple Songs je jakýsi pokračování Insignificance, jak lyricky, tak hudebně, ale i když je jasně šťastný, že může opakovat motyvy ve svém obalu, není tam nic v umění, co by vás vedlo k přesvědčení, že Simple Songs se dívá příliš daleko zpátky. Jak se ukazuje, neexistuje snadné řešení k hádance, kterou obaly a názvy odkazující na film přinášejí, ale zdá se, že je tam dost konzistentních stop, takže možná se to nakonec nějak spojí. Myslím, že tato alba tvoří jakýsi drag městský Dark Carnival a vaše oči se otevřou pravdě, až když ten poslední Joker-karta Jim O’Rourke popové album klesne, ale co vím...

„Obvykle bych strávil více času mícháním. Ale buď jsem to teď přijal, tak jak to bylo, nebo jsem to vyhodil. A nakonec jsem se rozhodl přijmout věci, které jsem neměl rád. Neexistuje žádné album, které bych udělal a které by mě plně uspokojilo.“ - JO

Titulní píseň končí, téměř radostně, slovy "Nikdy není příliš pozdě / Začít litovat Každý krok / Který jste udělali / Každé slovo / Které jste řekli". To je přesně ten druh neklidné a sebekritické věci, kterou byste očekávali od člověka který řekl "Nemohu si představit, co za zvláštní peklo prožívají lidé, kteří jsou spokojeni se svojí vlastní práci [prožívají]. To je zvláštní druh pekla, který si nedovedu představit. Jaký je to život?"