Spongeova vosková extáze a vzrušení z toho, že jste jediný, kdo poslouchá

Když jsi byl mladý si klade za cíl znovu objevit hudbu našich mylně zapamatovaných mládí ze škrábanců mix-CD, které leží pod našimi sedadly v autech. Každé vydání pokryje hudbu, kterou autor miloval jako teenager, než se přesunul na “coolovější” hudbu, cokoliv to znamená. Toto vydání se věnuje kapele Sponge a jejich albu z roku 1996, Wax Ecstatic.

Hned na začátku vás musím získat na svou stranu. Protože se nedá obcházet fakt, že druhé album Sponge, Wax Ecstatic, není nezbytné. Je to laskavý poltergeist, který se na mě přisál, a zdánlivě jen na mě, po dvě desetiletí.

Všichni máme osobně milovanou hudbu, která byla označena za bezvýznamnou, a předpokládá se, že, ach, toto je Internet, kolektivní webová paměť poskytne nějaké ospravedlnění, nějaké pochopení. Několikrát během této moderní existence si však možná uvědomíte, že jste se přisáli na outsidera, který byl nějakým způsobem zanechán v prachu digitálního světa. Ztracené, kromě občasných nervových impulzů v několika skutečných lidských mozcích. Jsou to tyto alba a písně, které jsou posledním článkem k tomu starobylému aktu poslechu v úplné izolaci.
Což je dobrým vstupem k tomu, jak Sponge existovali v 90. letech, operující mimo velké boje o autenticitu té dekády. Nikdy nebyli nenáviděni jako Bush, nikdy legitimizováni jako Stone Temple Pilots. Nikdy se nedostali na hitparády. Ale měli všechny znaky té skupiny kapel. Do roku 1996 sláva grunge porodila mnohočetného “alt rock” monstra, a uprostřed veškeré té expanze se od zakladatelů očekávalo více. Ať už to podporovalo pocit tlaku nebo svobody, vedlo to k albu Pearl Jam No Code, STP’s Tiny Music..., Soundgarden’s Down On The Upside, Bush’s Razorblade Suitcase: vše vydáno v roce 1996 a všechna tato alba byla měnící se, experimentální a nesouvisící s grunge více než alba, která jim předcházela.

Wax Ecstatic následuje stejnou trajektorii. Debut Sponge, Rotting Piñata, se pohyboval mezi ramanah rockem a jangle-popem, ale o dva roky později tyto poloviční klony STP vymrštily glamový, mastný saloon rock a pohřby o drag queens. A na rozdíl od těch ostatních “vyvinutých” grunge pokusů z roku 96, toto bylo nepochybně lepší než jeho předchůdce.

Přes to (díky tomu?) nikdy to nezarezonovalo v širším měřítku. Vím, že první ohlasy byly dobré a vím, že nakonec label nebyl s komerčním výkonem LP spokojen, ale nevím, co se stalo špatně. Dokonce ani jeho videoklip s tématikou roller derby v době největšího boomu roller derby kultury (což se nedá opravdu vysvětlit lidem, kteří tehdy nebyli kolem) mu nepomohl proniknout do zeitgeistu. Stále slyšíš “Molly” a její vestavěnou nostalgii, slyšíš “Plowed” na sportovních akcích...ale nikdy neslyšíš ani nemluvíš o ničem z Wax Ecstatic.

Pokud vím, nikdo, koho znám nezná tuto hudbu — možná můj táta, který to slyšel vycházející z mého pokoje, když jsem byl na střední škole — takže nemůžu sdílet tyto vzpomínky a kontext s nikým v mém okolí. Je to smutné, je to kulturní vypařování částečně bezvýznamného umění, které bylo vydáno těsně před internetovou explozí. Pokud se vám náhodou líbí něco z toho, možná jste pobouřeni nedostatkem online otisku. Možná hledáte IRL stopy jeho odkazu. V tomto konkrétním případě jsem se na okamžik přesvědčil, že zpěvák Preoccupations (dříve Viet Cong) má ve svém hlase timbr Vinnieho Dombroskiho — jako kdyby tito chlapi, kteří ani netušili o VC byli nějak ovlivněni Sponge. Ale tohle děláš, hledáš důkaz života.

Čím více jsem o tom přemýšlel, tím více jsem si začal vychutnávat osamělý 20letý vztah, který jsem s tímto albem vypěstoval. Je snadné milovat klasiku, na které se shodnou všichni, a diskutovat o průlomových vydáních. Ale posedlost pozůstatkem, který se nikdy nedostal do kánonu, který nesplňoval ani nízké standardy internetové paměťové díry? V této éře vysílání vkusu a poslechu na povel, to je zvláštní vzrušení. Jaký živý obraz nevysvětlitelného přitažení hudby.

Je to výrazná připomínka toho, že, parafrázujeme-li Aldouse Huxleyho, jsme všichni ostrovní vesmíry, odsouzené si užívat v samotě. Odsouzení, ale také požehnaní. Protože internet nám říká, že nejsme sami, ale podtext k tomu je: Nejsme jedineční. Teď více než kdy jindy, když tajné objevení je pouhý předehřev pro horké #obsah a monoculturalní nostalgie pohání mainstream, potřebujeme iracionální připoutání k tomu, co čas zapomněl. Ty věci jsou důkazem, že jste naživu, a že jsi to ty.

Tak tady je část, kde bych měl všechno uzavřít s chytrým použitím názvu nebo textu písně z Wax Ecstatic. Je to něco, co je automatické. Možná jsem už jednoho vklouzl. Možná, doufejme, jsem jediný, kdo ví, nebo komu záleží.