Dopis od editora

Členové Vinyl Me, Please, čtenáři a autoři,

Když mě minulý prosinec najali s mandátem proměnit blog Vinyl Me, Please v něco víc než jen zábavný vedlejší projekt pro samotný byznys, vlastně jsme vůbec neměli jasnou představu o tom, co bychom měli publikovat každý den. Můj oblíbený citát tento rok byl převzat od soudce Nejvyššího soudu Pottera Stewarta: Nevím, co přesně je příběh Vinyl Me, Please, ale vím to, když to vidím. A jak rok pokračoval, otázka toho, co tu děláme, se neudělala nutně jasnější, ale po 11 měsících této činnosti -- a při příležitosti redesignu našich stránek, aby nevypadaly jako aktualizované Xanga a jak příběhy publikované zde získávají více pozornosti na hlavní stránce webu Vinyl Me, Please -- jsem si uvědomil, že je pravděpodobně na čase, abych vytvořil nějaké prohlášení o poslání. Minimálně doufám, že to usnadní autorům, kteří chtějí pro nás pracovat, určit, jestli mají nápady, které by pro nás fungovaly -- a umožní mi je sem odkázat -- a také mi to usnadní vysvětlit, co dělám jako práci, když potkám své spolužáky ze střední školy v Peabody’s v Oshkoshi během Vánoc.

Tento nový blog Vinyl Me, Please jsme začali -- a všechnu pochvalu a hey yo's Tyleru Barstowovi za to, že loni vedl prototyp verze blogu a dokazoval, že lidé budou číst věci, pokud je napíšeme -- definováním všeho, čím nechceme být. Nebudeme závislí na jakékoliv reklamě, takže nebyla žádná očekávání ohledně toho, co bychom měli psát, žádné benchmarky, které jsme MUSILI splnit, abychom zůstali v podnikání. Nebudeme stránkou, která se honí za zhlédnutími tím, že zveřejňuje poslední Kanye tweety nebo Justinovy Bieberovy neslušné fotografie. Nebudeme stránkou, která každý den vydává tři, šest nebo 15 recenzí desek a přiděluje jim hodnocení. Nebudeme potřebovat vytvářet ty rozčilující listovky, které trvají 30 minut na klikání, aby čísla zhlédnutí vypadala vysoká. Nebudeme obviňováni z toho, že tlačíme nějakého umělce na lidi, protože neexistuje žádný redakční pokyn od jakékoli značky nebo reklamní agentury; vše vychází od nás. Nebudeme potřebovat clickbait, hate click, a dokonce nebudeme muset mít horké názory, pokud nebudeme mít pocit, že to dané téma potřebuje. Také nebudeme potřebovat psát o hudbě, kterou nenávidíme, jen proto, že máme kvóty a potřebujeme psát o něčem. Nebudeme zlí, nebudeme sarkastičtí, nebudeme jako všichni ostatní.

Jakmile jsme to definovali, bylo snadné definovat to, čím budeme. Budeme místem, kde autoři mohou přicházet a psát o hudbě, kterou opravdu milují, ať už je to jižanský rap a elektro, nebo Cajun a black metal, a Outlaw country a indie rock nebo o hudbě, kterou milovali v teenagerech. Budeme schopni informovat naše členy o našich výběrech Record of the Month a vyprávět příběhy těchto umělců lépe než kdokoli jiný. Budeme místem, kam lidé mohou jít, aby byli informováni, a necítili se hloupě, že neznají nejlepší alba, která si koupit, pokud se teprve dostáváš do jazzu, a vědět, že autoři, kteří je uvádějí na desky, nejsou v tom kvůli ničemu jinému než lásce k hudbě, o které píší. Budeme provozovat listovky, ale tyto listovky budou informativní, historické a usnadní vám spojení s hudbou, kterou milujete, hudbou, kterou chcete zkusit milovat, a hudbou, kterou jste nikdy neslyšeli. Budeme místem, kde různorodá skupina autorů může psát o hudbě, kterou milují, a o věcech kolem hudby, které je nutí kriticky přemýšlet, o kterých nemohli psát nikde jinde, od Michaela Penna II píšícího esej o tom, jaké to je být černý, trochu jako hudba Post Malona, a také ho vidět jako reprezentaci rasistické kultury, po Garyho Suareze psaní o Stephen Stillsovi (ještě to nenapsal, ale každý den kontroluji svůj e-mail, abych ho čekal, protože se nemohu dočkat) po mou redakční asistentku -- ona dává přednost jménu poslech -- Amileah Sutliff píšící o svém rodném městě, indie rocku a síle být spolu s jinými lidmi na horkém poli. Budeme hudební stránkou, která vydává jednu recenzi desky týdně, uvádí méně příběhů než všichni ostatní a přesto má stovky tisíc čtenářů. Budeme nejmilejší stránkou o hudbě na internetu.

Takže s tímto na mysli představujeme Vinyl Me, Please: Časopis. To je pravda: už nejsme "blogem." Jelikož jsme na hlavní stránce webu, články, které publikujeme, budou mít větší viditelnost než kdykoli předtím. Budeme mít lepší design, dynamické stránky, které vypadají stejně dobře jako cokoliv, co jste na webu viděli. A budeme usilovat o to být publikací, o které si myslím, že můžeme být. Udělali jsme několik chybných výpočtů -- R.I.P. mé vlastní sloupce a ztraceného alba týdne, sloupec o hledání desek, který nikdy neměl publikum, protože nikoho nezajímá hledání desek, které nejsou jejich vlastní -- ale teď, když naše stránky vypadají skvěle, máme o jednu výmluvu méně, abychom to nedělali každý den naplno.

Čtěte a dále v roce 2017 a dál,

Andrew Winistorfer

Vinyl Me, Please <br/>Hlavní redaktor