Charlie Rouse 'Bossa Nova Bacchanal'

Skutečný původ bossa novy je stejně neurčitelný jako počátek jazzu. Je nesporné, že nahrávky takových amerických umělců, jako jsou Dizzy Gillespie a Charlie Parker, udělaly v 40. a 50. letech silný dojem na mladé muzikanty v Brazílii. Také je záznamem, že kytarista z Sao Paula, Laurindo Almeida, spolupracoval v Hollywoodu s jazzovým saxofonistou Budem Shankem na aplikaci jazzových harmonických a rytmických myšlenek na některé populární lidové melodie z Brazílie. To, zda tyto vývoje měly nějaký vliv na zrození bossa novy, se stalo předmětem živé diskuse od Brazílie po Bronx.

Méně sporné je to, že před pěti lety skupina mladých lidí v Rio de Janeiru začala vyjadřovat své zklamání z tradiční samby, kterou považovali za falešně sofistikovanou, hybridní a zkreslenou, a tudíž nedostatečně autentickou. Navrhli, že tuto situaci napraví experimentováním s novými myšlenkami na všech úrovních – rytmických, harmonických, melodických a textových. Tato nová věc, nová vlna nebo styl byla nazvána bossa nova a první festival oslavující její vznik se konal na podzim roku 1959 v auditoriu Rioské univerzity architektury.

S příchodem nové formy a nového rytmu pro sambu se Joao Gilberto, zpěvák a kytarista, stal králem tohoto hnutí. LP Gilberta Chega de Saudade, vydaná v roce 1959, přivedla zájem o bossa novy z omezené skupiny k široké národní pozornosti. Brzy poté skákaly brazilské nahrávací společnosti na tuto vlnu s vokálními nebo instrumentálními verzemi mnoha atraktivních písní, které se z tohoto hnutí zrodily. Další impuls poskytl pozoruhodný film Černý Orfeus, který získal hlavní cenu na Filmovém festivalu v Cannes v roce 1959, neboť měl hudební doprovod od dvou hlavních hybatelů bossa novy. Byli to Antonio Carlos Jobim, nejlépe známý jako Gilbertův hudební režisér, a Luiz Bonfa, subtilně brilantní kytarista a skladatel.

Co se stalo od roku 1960, je dost známá záležitost, a proto si zaslouží jen krátké shrnutí. Od tohoto roku do Brazílie a dalších jihoamerických zemí přicházelo velké množství jazzových muzikantů, kteří fascinovaně poslouchali jemné podtóny brazilských rytmů v kombinaci s harmonií jazzu. Roy Eldridge, člen jedné turné skupiny, se vrátil domů a nahrál blues s názvem Bossa Nova; byl první s tímto názvem, ale ne s hudbou. Ironií je, že umělci, jejichž úspěch přímo vedl k současnému mezinárodnímu vzrušení, Stan Getz a Charlie Byrd, použili genuiní sambovou atmosféru, ale nikde v názvech skladeb ani v bookletu se bossa nova jako taková nezmiňuje.

Ať už tento žánr nazýváme jakkoli, novou sambou, bossa novou nebo jednoduše brazilským jazzem, jedno je jasné: je v něm více než jen osmičkový základní rytmus nebo časté dvoubarevné opakování klavírní fráze (dva tečkované čtvrtinové noty, čtvrtinová nota, čtvrtinová nota pauza, dvě tečkované čtvrtinové noty), které tvoří technický základ bossa novy. V podstatě se jedná o pocit, odraz vzoru života, jak ho odráží určité skupiny individualismu, a tento odraz se může výrazně měnit podle reakcí interpretů.
Charlie Rouse je americký jazzový hudebník, tenorový saxofonista a absolvent mnoha známých big bandů a malých souborů; takže lze očekávat, že jeho zázemí mu poskytlo reakci na bossa novu, která by byla podobná reakci, řekněme, Ike Quebeka, jehož Soul Samba bylo slyšet na Blue Note 4114. Jak ukáže i povrchní pozorování obou alb, tomu tak nebylo. I přes přítomnost dvou stejných hráčů (Kenny Burrell a Garvin Masseaux) a použití v zásadě srovnatelného materiálu, Rouse vnímá a slyší bossa novu velmi odlišně.

Slyšel dříve na Blue Note v sessions s Bennie Greenem, Fars Navarrem, Donaldem Byrdem, Sonnym Clarkem a dalšími, Rouse je v zásadě tenorovým hudebníkem ze striktní moderní školy. Narodil se v roce 1924 ve Washingtonu, D.C., svou jazzovou orientaci získal v prvních velkých ansámblech bebopových let – Billy Eckstineho v roce 1944, Dizzyho Gillespieho v roce ‘45 – a v roce 1949-50 touroval s Duke Ellingtonem. V posledních letech byl slyšen občas jako spoluhlavní s Julius Watkins z Les Jazz Modes, jako člen skupiny Buddyho Riche, a od roku 1959 nejčastěji s Thelonious Monk.

Tato spojení byla zcela jistě významná nejen v rozvoji Rouseova obecného improvizačního stylu, ale také v jeho přístupu k bossa nově. Přistupuje k tomu přímo, s kulatým zvukem, spoustou perkusí a zcela přesvědčivou rytmickou interpretací melodií.

„Vždy jsem měl velký zájem o všechny formy latinské hudby,“ říká Charlie, „takže když se objevila příležitost nahrát toto album, byl jsem připraven udělat to co nejautentičtější, vkládaje do něj pravý rytmický pocit bossa novy – proto jsem použil latinské rytmické hráče – ale také jsme včetně dost jazzového pocitu, abych si udržel svou vlastní osobnost.”

Celé Poznámky k albovému bookletu si můžete přečíst zakoupením Bossa Nova Bacchanal nyní.