Album týdne: 'Anthropocene' od Petera Orena

V roce 2017 je těžké se na koncertě opravdu nechat překvapit novým interpretem. S několika stisky tlačítek můžete mít celou diskografii i malých místních kapel na disku svého telefonu. Můžete se dozvědět, co ta neznámá předkapela dnes jedla, a co si myslí o druhé sérii Stranger Things s pár dalšími stisky tlačítka. Ale tady jsem byl, v srpnu, s otevřenými ústy, sledoval jsem Petera Orena vystupovat v Bloomingtonu, Indiana, jako součást programu s Kevinem Krauterem a Omnim. Oren, vyrostlý v Indianě, vypadá jako obyčejný dvacetiletý, který pracuje ve bezejmenném tech startupu (pamatuji si, že jsem měl rád jeho tenisky), což je důvod, proč je tak překvapivé slyšet jeho hlas z něj vycházet. Vlastní velký, širokoúhlý baryton, který zní jako vítr obkružující kaňon, a na svém druhém albu, Anthropocene, to dobře využívá, cyklus písní o životě v době politických zvratů, environmentální degradace a obecné neklidu.

Titulní skladba klade řečnickou otázku v jádru alba, „Jak unikneme z tohoto pekla, které jsme vytvořili?“ Píseň začíná Orenovým hlasem nad brnkáním akustické kytary, než lehké ozdoby vytrhávaných strunových nástrojů a bubnů, které zní, jako by byly nahrány v prázdné továrně, ustoupí bujnému orchestraci v závěru. Je to zastávka, která zdůrazňuje kouzla alba velkého rozsahu; Orenův zralý hlas, texty kladoucí velké otázky a důstojná produkce díky Kenovi Coomerovi, bývalému bubeníkovi Wilca, který album produkoval v Nashvillu. Téma písně, jež se zabývá environmentálním ničením, ustupuje těžkým tématům jako politická akce, než bude příliš pozdě („Throw Down“) a síla kolektivismu jako prostředek produkce („New Gardens“). Oren je ten typ, který debatuje o právu na zbraně na rande a pak o tom píše písně („Pictures From Spain“).

Písně zde se plíží jako ranní mlha, vyjasňují se, když se jejich aranžmá stávají složitějšími. „Falling Water“, vrchol alba, začíná jen s Orenem a jeho kytarou, zpívaje poetické věty o vodě a lidské existenci („Nevím, jak moje tvář vypadá / Nikdy jsem neviděl tak hladký proud, že by mi to ukázal“), než se díky nástřikům malé perkusy a elektrické kytary (díky Laur Jomets, bývalý člen kapely Sturgill Simpsona) rozvíjí a rozvíjí. „Throw Down“ začíná vřavou strun, ale odstraňuje píseň zpět jen na Orena, než dosáhne svého šokujícího kytarového sóla. „Pictures of Spain“ vrcholí podobně, bylo by těžké najít album s estetičtěji dokonalými kytarovými sóly než toto letos.

Listopad je perfektní měsíc pro vydání alba jako Anthropocene. Je to perfektní album pro chladný vzduch, až můžete vidět svůj dech. Padá jako listí a Orenův hlas skřípe jako strom v mrazivých teplotách. Anthropocene je folkovým překvapením, které potřebujete tento podzim a zimu.