Album týdne: 'The Future And The Past' od Natalie Prass

Natalie Prass jsme hned na začátku odhadli špatně. S ohledem na její pozadí, kdy se učila na Music Row, hrála na klávesy na turné s Jenny Lewis a její stejnojmenný debut — který i v nejpompéznějších a nejživějších chvílích obsahoval prvky astrálního folku — bylo snadné chybně ji interpretovat jako zpěvačku blue-eyed soulu, byť takovou, která zněla jako by vedla virtuoza pochodovou kapelu. Ale Prass nám opakovaně dávala náznaky, že její vlivy nejsou omezeny jen na takové hvězdy jako Dusty Springfield nebo Van Morrison, ale spíše na odvážné popové hvězdy posouvající hranice. Na svém živém EP z roku 2015 Side By Side Prass vedle sebe umístila vířící verzi písně Anity Baker “Caught Up In The Rapture” spolu s šumivou interpretací Grimes’ “REALiTI.” Když se podíváte hlouběji, najdete moji oblíbenou coververzi Prass zatím, perfektně provedenou interpretaci nesmrtelného “Any Time, Any Place” od Janet Jackson.

The Future And The Past, nové LP Prass, které vychází tento týden, mi připomíná tu coververzi od Janet. Místo toho, aby se snažila přiblížit práci svých idolů k zvuku, pro který se stala známou, přibližuje svůj zvuk k těm idolům. Album začíná vlnícím funkovým zvukem a šumivými doo-wopy v rytmu disco kytar, které zdobí scénu, než zpěvačka vtrhne s 70. letou divadelností. “Oh My,” ta překvapivá, třpytící se úvodní skladba, je její verzí písně Marvina Gaye “What’s Going On” v pojetí Donna Summer “Hot Stuff” — vyčerpaný zpěvák zmatený a nespokojený s tím, co se děje ve společnosti, nachází útočiště v zvukových tapisériích masážních groove a basových linek, které se uvolněně lehce vinou jako réva.

I když je to nová adaptace vintage baroque-popu jejího předchozího alba, tento nový styl stále vychází ze stejných nástrojů a cítění. The Future And The Past, podobně jako jeho předchůdce, byl také nahrán ve Spacebomb Studios s Prassiným dlouholetým spolupracovníkem Matthew E. Whitem a stejnojmenná domácí kapela se vrátila, aby obohatila její čisté skladby texturálními prvky. Jen tentokrát se přizpůsobili zpěvaččiných modernějších múz. Odpovídajícím způsobem využívá svůj klouzavý hlas, aby každou díru instrumentace rozsvítila.

Prass nanáší své harmonické prvky na album široce a čistě jako štětce s hustými štětinami, a nechává své balady vařit s jak bouřlivými předními linkami, tak plynulým, volným podtextem, jako nejluxusnější skladby z Jacksonova Janet-období. “The Fire” — doplněné předcházejícím sentimentálním interludem, který vzdychá nad zbytečnou opulentností úvodů raných 90. let R&B — čerpá z teplého cítění tempa Jill Scott a Mary J. Blige, aby vytvořila baladu o unavené cestě, jako nic, co dosud vydala. Bicí jsou ve zmatení nahlas, basy jsou přeplněné a téměř se překlopí s každým úderem, a Prassin hlas přímo špitá na povrchu, než se vrhne vpřed pro hrubý refrén.

Jinde kanalizuje minulou dekádu Control a Rhythm Nation 1814, využívaje podobně pružné breakbeaty a rytmicky přeskakující podání. Ukládá vedlejší uvolněné verše s praskajícími hooky na dynamickou “Never Too Late,” která se cítí jako dlouho ztracená kanonická skladba z vašeho místního obchodu s použitými CD. Mezitím “Ain’t Nobody” využívá nové jack swingovou fluiditu, plynule vstupující a vystupující z aplikované tenze jejích arpegiovaných částí. Nejlepším je “Lost,” její verze Side B pomalých skladeb z těch formativních vlivů, která je tak úžasná, že se nezdá být vázaná na žádnou éru, ale okamžitě zní nadčasově.

Ty momenty soulové hudby ovlivněné 80. léty tvoří většinu tracklistu, ale občas se vrátí i k omamné orchestrální luxusu, na kterém budovala své jméno, byť tentokrát rozšiřuje rozsah toho, co to obnáší. Šestiminutová velkolepost “Ship Go Down” by mohla projít jako My Morning Jacket, Prass rozvíjí své hlasy mezi měkkými šepoty a zkreslenými vzdechy jako Jim James napříč krajinou mohutných pian a laserových kytar. Na druhé straně námezdní “Far From You” je o jemné detente mezi vzdálenými milenci s hruškovými houslemi, které se reverberují jako ptáčí zpěv.

“Far From You” je nejbližším potomkem Natalie Prass, vyvolávajícím nostalgickou bolest s jeho smířenou střízlivostí. Je to jediné svého druhu v celém The Future & The Past, které přijímá mnohem odvážněji roztřesený pohled na svět. Cyklus alba začal skutečně s videem plným streamovacích her pro “Short Court Style,” písní euphoricky naplněnou vírou v romantiku, která navazuje na pocit z místa, kde skončilo její předchozí album a emocionální odlehlost “It Is You,” ale dělá tak s bezstarostnou lehkostí namísto filmového heftu. Zbytek The Future And The Past pracuje ve stejném duchu zamilované rozkoše, což je ostrý posun od příběhů o nejistotě, apatii a resentimentu, které definovaly jejích údery srdce.

Nejvíce působivé skladby jsou ty, kde Prass zbraňuje svou novou pozitivitu vůči světu kolem sebe. Druhý singl z alba byla funkově potažená solidaritní hymna o udržování “tvých sester blízko,” zdánlivě nahraná v místnosti plné nadšeně pozitivně naladěných hudebníků, kteří doprovázejí Prass v kolektivním refrénu s odhodláním ve svých hlasech, když vyplivují heslo: “jsem celosvětový, světové třídy.” Ta píseň je plná tleskajících licků a dupajících rytmů, ale její poselství odporu zůstává stejně účinné, když to povýší na nižší úroveň.

“Vezmeme tě na sebe, můžeme tě vzít,” zní stejně meditativní jako zesilující refrén “Hot For The Mountain,” mírně jazzová protestní píseň. Je to vzrušené, ale přiměřené ve svém spěchu — utápí násilí svých protivníků hladkými, honosnými strunami, které vhodně nesou povzbuzující funkci infantry perkuse. Tohle je Prassův revoluční duch: nekompromisní, ale bojující proti ohni s ohňostroji, připomínající své armádě jejich motivaci, když pokračují v boji. “Nikdo nám to nemůže vzít z rukou,” řve Prass v uzavírající skladbě, která otáčí počáteční frustraci z úvodní písně do rozhodné odvážnosti.

Vzhledem k obrovské vzdálenosti mezi tím, kdy napsala hudbu pro své první album a jeho vydáním (deska byla odsložena na zhruba tři roky, částečně kvůli přáním producentů White a Trey Pollard získat to do dokonalosti), ty písně představovaly Natalie Prass, která nebyla stejná jako ta, kterou jsme poznali v reálném čase. Stejně jako u mnoha debutů byli diváci konfrontováni se složením všech předchozích verzí Prass, které existovaly v těch letech před.

Jejímu druhému albu mohlo připadat podobně, protože bylo již napsáno v první polovině roku 2016, než události druhé poloviny přiměly ji začít od začátku. Naléhavost v její revizi dává sbírce okamžitost s neomezenou silou a vášní, což je kontrast oproti měřenému prožívání narativ, které již bylo zasazeno do její osobní historie. Ironicky, The Future And The Past se cítí jako okamžik, kdy objevujeme Natalie Prass současnosti: praskající ve švech, koupaná v pastelových barvách a stabilní tváří v tvář každému, kdo by se jí mohl postavit do cesty.