Album týdne: Wolf Parade EP 4

Byl jsem devatenáctiletý student na vysoké škole, když jsem objevil Wolf Parade. Bylo leden a mám smyslové vzpomínky, jak jsem poslouchal „Shine a Light“ a sledoval, jak mi dech vychází z úst, zatímco jsem se procházel po svém malém vysokém škole ve Wisconsinu, cestou na nějakou zimní třídu. Album, Apologies to the Queen Mary, bylo venku už asi čtyři měsíce, ale to bylo předtím, než jsem objevil Pitchfork, takže si jasně pamatuji, jak jsem četl jedno vydání Rolling Stone—ten časopis bude vždy nedoceněn pro vliv, který má na děti z malých měst po celé Americe, které mají rády hudbu-- které nadšeně psalo o skupině kanadských „indie rockerů“ (opravdu jsem ani pořádně nevěděl, co to znamená), kteří nahráli album na lodi, a pamatuji si, jak jsem si pomyslel: „Počkej, jsou tu alba od celé skupiny kapel, o kterých nevím, a tohle je dost dobré, aby se o něm psalo v Rolling Stone, to potřebuji okamžitě do svého života.“

Odvažuji se říct, že je to v top pěti alb, která jsem ve svém životě nejvíce poslouchal. Cítím nezvyklý rytmus „You Are a Runner“ ve své buněčné struktuře. Moje hlasivky se nikdy neuzdravily z množství, kolikrát jsem zakřičel „I’ll Believe in Anything“ ve svém Saturnu SL-1 z roku 2002. Vím, jak dlouhý je fade out „This Heart’s on Fire“ hluboko v mé hlavě. Poslouchal jsem „Shine a Light“ tolikrát, abych si byl jistý, že znám všechny texty, jsem si poměrně jistý, že dokážu detekovat vynechaný rytmus v bicí linii.

Což znamená, že pokud existuje publikum pro „comeback“ EP Wolf Parade, rozhodně k němu patřím.

Wolf Parade technicky „zmizel“ v roce 2011, ale ve skutečnosti to znamenalo jen to, že jeho vysoce produktivní členové dělali něco jiného po pět let. Co-frontman Dan Boeckner—on, který vymýšlel slogany na písních Wolf Parade—pracoval na Handsome Furs, Divine Fits a Operators. Spencer Krug, druhý frontman, dělal své podivné experimentální věci s Moonface, Swan Lake a Sunset Rubdown. Vždy se zdálo, že se Wolf Parade určitě vrátí; nebyla tam žádná veřejná nevraživost, jen možná donucená akceptace, že Wolf Parade je větší kapela než jakýkoliv vedlejší projekt, který oba kluci mají. Takže jejich oznámení o návratu na začátku roku 2016—a turné—vypadalo tak nenápadně jako kluci z Wolf Parade. Založili si účty na sociálních médiích, oznámili turné a řekli, že mají novou hudbu.

Tato nová hudba konečně dorazila minulý týden, ve formě EP-4, aka čtvrtého vlastního alba, které kapela vydala od svého prvního v roce 2003. A, úplně nepřekvapivě, zní to, jako by se let 2006-2015 nikdy nestaly, a všechny životní problémy by mohly být patřičně podkresleny skupinou Kanaďanů, kteří křičeli a hřměli přes kytary a skřípavé varhany. Od úvodního nárazu „Automatic“—ani dnes nikdo v indie rocku nedělá úvodní noty lépe než Wolf Parade—po závěre chaos „Floating World“, tohle je tak dobré, jak byste si mohli přát.

Vrchol je „C’est La Vie Way“, výtvor Spencera Kruga, který stoupá do fraktálního nebe díky svému vrstevnatému syntezátorovému rytmu. Stěžování si na příliš krátké 4 písňové EP je příliš hloupé, ale sakra, jestli tohle nezanechává touhu po víc. Doufejme, že v repertoáru je více nové hudby od Wolf Parade a tohle není jediný nový příspěvek, který dostaneme v důsledku reunie kapely.