Každý týden vám představujeme nové album, se kterým si myslíme, že byste měli strávit čas. Tímto týdnem je album od Davida Bowieho Blackstar.
Vždycky se cítí levně přisuzovat nějaký poetický význam načasování něčí smrti—jeho rodina se pravděpodobně nezajímá o to, že odešel v "dokonalém" čase nebo v čase, který měl spoustu významu—ale tady se tomu těžko vyhnout. Bowieho poslední album, Blackstar, vyšlo v pátek, což byl jeho 69.n narozeniny. Prý od začátku věděl, že možná nebude mít dost času na to, aby ho viděl zveřejněné. Jeho dlouholetý spolupracovník Tony Visconti to řekl dnes ráno:
Pomyslete na to na chvíli. Ten chlap udělal Blackstar, když se díval rakovině do očí, a žil, aby viděl 69 a jeho vydání, než odešel dva dny po jeho vydání. Byl umělcem až do samotného konce. Kdo jiný z jeho generace to může tvrdit?
Tady je ta část, kde se musím přiznat. Až do dnešního rána jsem neměl žádnou chuť poslouchat Blackstar. Na základě nějakého ageistického nesmyslu—"proč bych měl trávit čas s albem Davida Bowieho v roce 2016, když mám něco jako Allan Kingdom?"— jsem si dal Novoroční předsevzetí to změnit. Lidé se zajímají o to, co Bowie dělal před 50 lety, a všichni se nezajímají o to, co dělám za pět minut. Takže část mě je zasažena vnitřním pocitem viny za to, že jsem to vybral jako album týdne právě teď, ale vážně to není pokus o sebrání kliknutí. Bylo by neupřímné tvrdit, že budu tento týden poslouchat něco jiného než Davida Bowieho. Nic nového, nebo nenovobowieovského nebudu poslouchat kromě Blackstar minimálně následujících 72 hodin. Respekt se musí platit. Pozdní respekt, ale respekt přesto.
Předpokládám, že jako spousta z vás, pokud budeme upřímní, můj pohled na Blackstar dnes ráno byl můj první a jsem tím zážitkem zničen. Smrt visí nad albem jako přízrak. Je tam píseň nazvaná "Lazarus," pro boha. Z pohledu do minulosti, to album není o stárnutí, jak někteří kritici tvrdili; je to o muži, který se vyrovnává se svou blížící se a děsivou smrtí. "Mám jizvy, které nejsou vidět," zpívá tady, vědom si, že to je rakovina. Snažit se projít tímto obdobím, aniž bych cítil smutek až do morku kosti, je nyní nemožné.
Ale píseň, která mě zasáhla nejvíce, je "I Can’t Give Everything Away." Pár let předtím, než moje prababička Ellen věděla, že zemře—chovala se, jako by tušila, že to přijde brzy, i když byla na to ještě příliš brzy—strávila celé léto rozdáváním rodinných artefaktů, její stereo, její věci každému, kdo ji přišel navštívit na chatě v horním Michiganu. Když jí moje máma řekla, ať přestane, řekla, že se bojí mít příliš mnoho věcí. Přemýšlím u svého stolu o Davidu Bowiem, který dělá to samé s Blackstar a mám mokré oči.
Budou existovat další výmluvné eulogie než tato, ale myslím, že to, co dělá Bowieho tak nezapomenutelným, nedostižným a proč jsou dnes tak mnozí lidé zdrceni touto zprávou, je to, že je nemožné shrnout všechno, co udělal, do 500 slov vzpomínky. Jeho život byl příliš chaotický a udělal příliš mnoho úžasných věcí. Byl ve filmu Labyrinth. Střídal styly a identity u každého alba, které kdy vytvořil. Dostal album TV on the Radio od svého vrátného a nakonec zpíval na "Province" z Return to Cookie Mountain. Ovlivnil doslova celou hudbu a je přímo zodpovědný za inspiraci Joy Division, Radiohead a každou Důležitou rockovou skupinu, která vydala album od roku 1972. Napsal nejlepší píseň Mott the Hoople. Udělal z Iggyho Popa hvězdu. Hrál Nikolu Teslu—Tesla!—ve filmu The Prestige. Luther Vandross byl jeho doprovodným zpěvákem. Dokonce jeho děti jsou úžasné.
A jak vůbec správně vzpomínat na jeho hudbu? Byl předurčen k nesmrtelnosti už po svém prvním hitu "Space Oddity," ale ten údaj ho tak vyděsil, že odmítl udělat stejné album dvakrát. Ten samý chlap, který udělal polonovinkové album o vesmíru, udělal "Changes," "Suffragette City," "The Jean Genie," "Rebel Rebel," "Sound and Vision," "Heroes" a "Under Pressure." Skutečností je, že neexistuje umělec, který by se mohl blížit stylové šíři, experimentování, neustálému posouvání a podpoře jiných umělců, které Bowie měl téměř 50 let. Je snadno nejzákladnějším umělcem rockové hudby v post-beatlovské éře. Není nikdo jiný v této konverzaci.
Toto bude znít divně, ale když jsem se dnes ráno probudil a viděl, jak se můj Twitter feed zaplňuje vzpomínkami na Bowieho a tím, co pro nás všechny znamenal—někteří lidé ho znají jen jako make-up, a teď není čas je za to hanit; byl stylem ikonou stejně jako hudební ikonou—první věc, která mě napadla, byl film A Knight’s Tale. Je to zapamatovatelný, téměř úplně špatný film o turnajích se Heathem Ledgerem, který vyšel v roce 2001. V klíčové scéně, kde musí Ledger dokázat, že patří na dvůr, tancuje na "Golden Years" (ten film nedával smysl, ale to je na jiný den):
A pravděpodobně stále nemám. To je skutečný zážitek z poslechu Davida Bowieho; nikdy jste nevěděli, co přijde dál. A je smutné, že už od něj tuhle zkušenost nikdy nedostaneme. Končím tímto citátem o Bowieovi od Marca Bolana z T. Rex:
„Buď silný a následuj své vlastní přesvědčení. Nemůžeš předpokládat, že je hodně času udělat to, co máš rád. To je to, čeho se David Bowie obával: že zemře dříve, než dostane příležitost udělat skutečně silný příspěvek.”
Andrew Winistorfer is Senior Director of Music and Editorial at Vinyl Me, Please, and a writer and editor of their books, 100 Albums You Need in Your Collection and The Best Record Stores in the United States. He’s written Listening Notes for more than 30 VMP releases, co-produced multiple VMP Anthologies, and executive produced the VMP Anthologies The Story of Vanguard, The Story of Willie Nelson, Miles Davis: The Electric Years and The Story of Waylon Jennings. He lives in Saint Paul, Minnesota.