Flume přestavuje s 'Paláce'

Harley Streten, známý spíše jako Flume, byl průkopníkem a pomohl zpopularizovat éru elektronické hudby na počátku 2010. let. Od okamžiku, kdy vydal své debutové stejnojmenné album v roce 2012, všechny oči se obrátily k jeho nekonvenčnímu zvuku. Bez těžkých basů a plný nepravidelných, povznášejících pulzů syntezátorů a vokálních střihů, byl to první náznak toho, co může produkovat, a učinil jeho jméno synonymem s rostoucím žánrem future bass. Jeho další sólové album, Skin, pokračovalo v posouvání hranic při zachování mainstreamové přitažlivosti, a vyhrálo cenu za nejlepší taneční/elektronické album na Grammy Awards v roce 2017. 

Tehdy, uprostřed ruchu městského života a neustálého turné, které přišlo s rychlým úspěchem Stretena v mladém věku, se také potýkal s úzkostmi a sebemedikací alkoholem. S vyvrcholením těchto tlaků a pro své vlastní blaho usiloval o návrat ke svým kořenům a vrátil se do Austrálie, kde našel svou inspiraci pro Palaces díky tichu Severních Řek. Stretenovo nejnovější album, zatímco si stále zachovává všechny technické kvality, které ho dostaly na výsluní, ho umisťuje do jiného mentálního prostoru než jeho předchozí výtvory. 

Od prvních tónů v „Highest Building“, které představují Palaces, je patrné, že album přistupuje k jeho předchozím pracím na vyšší úrovni, protože protažené tóny se téměř dokonale prolínají s autotuneovanými nuance vokálů Oklou. Tato povznášející kvalita se přenáší do písní jako „Jasper’s Song“, kde Streten ukazuje svůj organický hudební talent v podobě mírně zkreslených akordů piana, zatímco kaskáda smyčců přináší do jeho hudby dřív neobjevený nebeský aspekt. Stejně tak eponymní skladba „Palaces“, v níž vystupuje Damon Albarn, vzkvétá tím, že si dává na čas a přidává ty přírodní prvky, které album původně inspirovaly, s ptáky cvrlikajícími během celé skladby. Je to krásná skladba, která zdůrazňuje duševní a kreativní přínosy, které Streten našel při návratu do Austrálie na začátku pandemie. Skladba také přistupuje tradičnějším způsobem v kontextu Flumovy diskografie, přičemž používá break beaty v jednotném způsobu namísto obvyklého střetu.

V průběhu rozebírání singlů alba jako „Say Nothing“, „Escape“, „Hollow“ a „Sirens“ (který obsahuje Caroline Polachek), nejvíce připomínají přitažlivost alba Skin z roku 2016. Ve skutečnosti to jsou skladby s vokály, kde Streten upouští od svých vysoce experimentálních zvuků — stejně jako v jeho posledním vydání, mixtapu Hi This Is Flume — a přiklání se více k popu, což umožňuje zpěvákům vést směr hudby, zatímco jeho produkce doplňuje. 

Nicméně experimentální kakofonie jsou přítomné ve skladbách jako „DHLC“ a „Get U“, a právě v těchto skladbách Streten nejvíce vyniká — kde hudba nachází svůj poryv, zatímco se zdá být neomezena okolnostmi, kterým musel Streten čelit při dosažení toho v předchozích albech a písních. Právě v takových momentech na albu září pozdní hyperpopový vliv SOHPIE. 

I když je tématem příroda sama, která má řídit hudbu, trochu to zaostává a postrádá soudržný, celkový zvuk. Přesto Palaces nachází Stretena ve svém nejpřirozenějším stavu a v souladu se sebou jako umělcem. I bez soudržnosti album vykazuje rozmanitost a robustní pohled na Stretenův růst, kde my jako posluchači můžeme objevit něco úplně jiného než cokoli, co dříve vydal jako Flume.