Jdu nakupovat: Alanis Morissetteová 'Jagged Little Pill'

Moje starší sestra mě seznámila s kapelami, o kterých jsem předpokládal, že je žádný jiný 10 nebo 11letý kamarád v mém věku neposlouchá. Příchod do třídy a kladení otázky, zda zůstali vzhůru a sledovali Metallica na MTV Awards, bylo zajímavé, zejména když ani nevěděli, co MTV je. Ale byl důvod, proč jsem plakal na posteli při poslechu kapel jako System of a Down, Metallica, No Doubt a té písně, která šla „Sonny Came Home“ (byla to ta písnička „Sonny Came Home“? to by dávalo smysl...) v tak mladém věku. Po škole jsem sedával na posteli mé nejstarší sestry, zatímco si dělala úkoly nebo se líčila, a poslouchal její nejnovější mixy, rádio nebo nové CD, které si právě koupila. Ale ze všeho toho hudebního zážitku je pro mě Alanis Morissette tou umělkyní, která mě přenese zpět do domu, ve kterém jsme vyrostli v New Yorku.

Ze všech hudby 90. let jedna umělkyně nejen změnila žánr a zvuk, ale také zapálila absolutní oheň pod světem grunge umělců 90. let. Žena zpívající s maximální vášní, s postojem a bez zábran říkat to, co je potřeba říci. Emoční příval upřímných textů, který je ponořen do surového, nějak ne nepříjemného kňourání. Osoba, která podle mého názoru jako jedná z mála učinila emoce cool, ať už byly její písně jakkoli pokryté sardonickým polevem.

I když lze argumentovat, že každá písnička napsaná Alanis může být zařazena na seznam nejlepších písní 90. a začátku 2000. let, Jagged Little Pill je jedna z, ne-li ta, nejnostalgičtějších, zpívajících až do prasknutí krevních cév, připomínající všechno, co má co do činění s 90. léty. Byl to jeden z těch alb, díky kterému jsem si uvědomila, že holky mohou být sarkastické, sardonické, „ironické“ a silné. Byl to také album, které mě naučilo, co slovo „ironický“ znamená, a jsem si jistá, že jsem ho použila každopádně špatně. Bylo to moje oblíbené album na zpěv, nezáleželo mi, kde jsem byla, protože jsem vždy mohla zamumlat sprosté slovo a nezapočítávalo se to, protože to bylo v písni, takže jsem se mohla jednoduše tvářit, jako že nevím, co říkám, jen pro případ, že by mě mamka slyšela a křičela na mě. Pamatujete si první písničku? Úvodní „All I Really Want“ byla jako grunge bitevní pokřik 90. let. Jakmile jste zaslechli první pár akordů té písně, věděli jste, co přijde. Já to tehdy ještě nevěděla, protože mi bylo 11, ale určitě jsem se to naučila.

Před pár lety jsem měla obrovský návrat k Alanis M. Byla jsem v obchodě na bachelorettě párty mé kamarádky nebo tak nějak, a slyšela jsem písničku, která mi dala ten dobrý uzlík do žaludku. Znáte ty uzlíky, které vás trochu znervózňují, ale také vám dávají ten zvláštní nostalgický pocit v žaludku. Každopádně, přiměla jsem prodavače jít dozadu a zjistit, jak se ta písnička jmenuje, protože to byly temné časy před Shazamem. Bylo to „Citizen of the Planet“ od Alanis, a jakmile jsem dorazila domů, stáhla jsem si tu píseň a ponořila se hluboko, hluboko do temného světa hudby Alanis Morissette. BOŽE. Tehdy jsem cítila navždy vděčná za hluboké ocenění hudby mé sestry a za to, že mi umožnila se na něm podílet v tak mladém věku. Byla jsem v té době právě po masivním rozchodu se svým přítelem a najednou jsem se cítila mnohem lépe, silněji a nezávisleji než jiným způsobem, jak se cítit lépe. „Uninvited“ udělalo mé duši věci, o kterých jsem si myslela, že lze dosáhnout pouze návštěvou kostela. Poezie, silný smysl vlastního já nalezený v písni, která evokovala počáteční jiskru mého pevného feministického pohledu.

Všichni známe Alanis, ale opravdu jste si někdy dovolili se v její hudbě úplně ztratit? Pokud ne, je to bohužel škoda. Možná si najděte chvíli na poslech a rozjímání.