Představujeme široce zaměřený debut Aarona Frazera

VMP: Kdy jste poprvé začal přemýšlet o sólovém albu po dlouhé spolupráci s Durandem Jonesem?

Nejprve je důležité poznamenat, že stále jsem s Durandem Jonesem & the Indications. To je jen příležitost, která se mi naskytla. Měl jsem pocit, že to je motivace, kterou jsem potřeboval, a ucítil jsem příležitost vyčlenit si na to čas v mém zaneprázdněném rozvrhu, což bych jinak možná neudělal. V červenci 2019 mi zavolal Dan Auerbach. Očekávám, že číslo získal od managementu. Byl jsem v kuchyni a smažil jsem nějaké plantainy nebo něco podobného, a on řekl: "Ahoj, to jsem já, Dan Auerbach. Miluji tvoji hudbu, pojďme natočit album." To bylo docela surrealistické.

A jak na to člověk reaguje?

Měl jsem dvě reakce, z nichž jedna byla: "Wow, to je velmi... To se necítí skutečně." Taky, zvláštním způsobem, jsme za ta léta vyvinuli spoustu vzájemných spojení. Dokonce některé naše hudební cesty, co se týká poslechu, jsou si podobné. Když jsem byl na střední škole, zamiloval jsem se do akustického blues, jako Skip James a Son House a Charley Patton, a pak jsem objevil Junior Kimbrough a R. L. Burnside, Hill Country Juke Joint, North Mississippi stuff, což je samozřejmě jiskra, která vynesla Black Keys. Dokonce udělali EP s coverem Juniora Kimbrougha.

Také hip-hop pro mě byl opravdu důležitý. Udělal ten projekt BlakRoc. Hrával jsem v bluesrockové kapele se všemi původními Indications, než jsme poznali Duranda. Jednou jsme hráli v Akrodu a Danův táta byl na koncertu. Nakonec jsem se s ním setkal. Pak se k duševní hudbě přidalo ještě více spojení. Víte, na Brothers dělají cover písně Jerry Butlera „Never Going to Give You Up.“ Legenda z Philly. Pak udělal The Arcs, což to ještě více přibližuje k té komunitě, ve které se pohybuji s Homerem Steinweissem z The Dap-Kings v kapele. Takže říkám, bylo to divné, ale také jsem si říkal: "OK, jsme tady. Děje se to."

Měli jste kolekci písní, o kterých jste si mysleli, že by byly dobré pro sólovou hudbu, nebo jste začali přemýšlet o tom, kam by vaše sólová hudba mohla směřovat, až se Dan ozval?

Bylo to kombinace obojího. Vždycky sbírám texty, nápady na písně a drobné akordové postupy, stovky hlasových poznámek v telefonu. Jsem si jistý, že tolik muzikantů by to mohlo říct také. Ne vše je přesně to pravé pro Indications, ale to neznamená, že to není dobré. Dělali jsme s Indications něco docela specifického, myslím, že to byla vokální skupina soul inspirovaná sedmdesátými léty, tak vypadalo poslední album. Měl jsem nějaký materiál, na který jsem se těšil a byl v různých fázích dokončení. Také, když jsme se sešli v místnosti psát album, spousta z nich se dala dohromady hned tam, během těch čtyř dnů, kdy jsme album psali.

Napsali jste to celé za čtyři dny?

Což není moc času.

To je šílené.

Byl to zběsilý vír. Myslím, že díky tomu mě Dan dovedl na intuitivní místo s mým psaním, protože hodně duševní hudby je velmi pečlivě zpracovávaná, velmi lyrická záležitost, ale pak je tu druhá část duševní hudby, která je prostě úplně z hloubky, velmi jednoduchá, a prostě to, co se cítí dobře. Když jsme se sešli, cílem pro mě bylo zkombinovat něco, co se cítí velmi snadně, ale také důkladně promyšleně. Myslím, že jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je trochu na to vyvinout tlak času.

Spousta vašich textů se zabývá sociálními otázkami a zastupováním lidí, kteří byli marginalizováni, ale to je také milostné album v jeho jádru. Jak vyvažujete různá témata během alba?

Naštěstí mám kompas pro to, na který se neustále obracím, a tím je Curtis Mayfield a Gil Scott-Heron. Je tu také spousta Boba Dylana a Donny Hathaway. Jsme bojovníci, ale také milovníci, rádi se bavíme a rádi jsme legrační a někdy truchlíme a smutníme. Necítím žádný tlak být nějakým jedním způsobem, a na konci dne to, co si myslím, že album pro mě představuje, je, že můžete být sám sebou a nechat ostatní vidět celý váš já.

Jak moc si uvědomujete, že se snažíte, aby publikum pochopilo, že i když jste vděční světu soulové hudby, to, co děláte, je nové?

Jsou. To je přesně ono. Nechci být zaškatulkován pouze jako, "Ach, to je stará škola soulu," protože to vlastně není. Opravdu není. Na albu je několik písní, které jsou rozhodně přímo staromódní. Ale jsem velmi eklektický posluchač a autor. Myslím, že to bylo to, co učinilo spojení s Danem opravdu cool, protože on je také. On je někdo, kdo by o tom mohl mluvit více než většina. Dělal The Black Keys a The Black Keys byly jako, co? Byla to kytara a bicí, a byly to jen rockové riffy, ale Dan má také spoustu vlivů. Myslím, že to, co pro mě Easy Eye reprezentuje: je místo, kde můžete zkoumat všechny stránky sebe umělecký způsob.

Odkud pochází ta eklekticita? Jak jste vyrůstal v Baltimore, jakou hudbu jste poslouchal?

Jo. Spousta různých druhů hudby. Můj táta byl, jako tolik otců, silně zaměřený na klasický rock. Sám není muzikant, ale je skvělý posluchač. Mám vzpomínky, jak dávál na Chicago nebo na The Doobie Brothers nebo Three Dog Night a říkal: "Počkej, poslouchej." Zastavil to a říkal: "Poslouchej ten úvod. Poslouchej ty harmonie," a znovu to pustil.

Moje máma opravdu milovala Carole King, takže jsem slýchal Tapestry pořád. Věřím, že Tapestry je jedno z nejlepších alb všech dob. Také má ráda nějaké soulové skladby. Něco z prvního Jackson 5, jako ta Motown. Určitě si pamatuji, jak jsem jako dítě tancoval v pokoji na „Beat It“. Potom, když jsem vyrůstal tam, kde jsem vyrůstal, jsem také dostával hip-hop z rádiových stanic, z 92Q, 92.3 v Baltimore a 93.9. Další zajímavá věc je, že hráli také baltimorskou klubovou hudbu, stejně jako go-go hudbu z D.C., protože jsem byl dost blízko k tomu, abych to zachytil. To je opravdu jedinečný styl hudby.

Spousta jiné hudby, kterou milujete, je zasazena do jižní tradice. Kde leží přitažlivost v těch jižních kořenech, v Mississippi a té bluesové hudbě? Co na té historii považujete za tak přitažlivé?

Wow. To je zajímavé. Nikdy jsem se opravdu nepovažoval za někoho, kdo by se gravitoval k zvukům jihu. Jo, to je pravda. Nejsem odborník na hudební teorii. Od devíti do osmnácti jsem chodil na hodiny bubnů, když jsem šel na vysokou školu. Měl jsem úžasného učitele, který mi dal tolik skvělých věcí, ale to všechno bylo ryze rytmické. Nejde o hudební notu. Nejde o hudební teorii. Tyhle věci jsem se učil sám a bylo to nějak intuitivní. Myslím, že na tom je něco, co je možná sdíleno v tradičních zvucích amerického jihu. Je to hodně ústní tradice. Je to hodně ad hoc nástrojů a práce s tím, co máte. To byl něco, co jsem se podle mě mohl hned pochopit.

Na desce je také velmi cool dynamika mezi staršími a mladšími hráči. Všichni se dobře spolupracovali?

Jo, bylo to super. Je tam obrovský rozdíl v zkušenostech a co jste vyrůstali. Ale společným vedením bylo, že všichni byli tam, aby sloužili hudbě jako první a nebyli zainteresováni na tom, aby se stali hvězdami představení nebo středobodem. Je to všechno o tom, co píseň potřebuje. Je to velmi, velmi hladké spojení hráčů z různých generací.

Je to cool. Máte tu některé mladé talenty, jako Nick Movshon nebo Ray Jacildo. Nick hrál basu, Ray hrál na varhany a cembalo na některých skladbách. Obojí chápou, odkud přicházím se svým spojením s duševní hudbou, které prochází hip-hopem, což je prostřednictvím samply. Je to jakási post hip-hop soul music. Pokud řeknu: "OK, tohle musí mít kousek Wu-Tang attitudy, ten mid-Atlantic, ’98 takové zaprášené, ošklivé věci," rozumí, co to znamená. Ale, upřímně řečeno, pokud to řeknu starším hráčům, mohu je k tomu dostat, nebo jim mohu ukázat příklad. Mluvit s Bobbym Woodem, který hrál na Rhodes na většině alba, bylo úžasné. Říkal jsem mu o Dilla swing, o tom, že není přímo, ale ani v metru. Okamžitě řekl: "Jo, jo, rozumím ti." Byl jsem opravdu ohromen tou elasticitou a fluiditou. Doufám, že až budu v jeho věku, budu to umět udělat a stále budu dost obratný na to, abych chápal zvuky nejen minulosti, ale i přítomnosti.

Jaká je vaše teze na tohle album? Máte nějakou?

Doufám, že lidé vidí, že mám mnoho různých stran. Máte mnoho dimenzí. Doufám, že lidé to také uvidí v sobě a nebudou se tolik obávat. Neexistuje něco jako provinilé potěšení, pokud jde o hudbu. Pokud to vypadá dobře a hýbe vás to, pak je to platné a měli byste honit ten pocit.